Minulou neděli jste natočila speciální Tobogan i absolvovala premiéru dokumentu televize Nova s názvem A jede se furt dál. Jaká je vaše jízda právě teď?
„Jízda v pětadevadesáti má své výhody – že si člověk tolik nepamatuje. Prý jsem ten film už viděla a prý se mi i líbil, ale já už to nevím. To je obrovská výhoda!“
Takže jste příjemně překvapená vícekrát a zážitek se znásobuje?
„Přesně tak. Pokud to takhle půjde dál, vzkazuji nejen starší generaci, ale i té mladší, čeho se mají obávat nebo co mohou očekávat: Staré filmy si člověk bude pamatovat naprosto do podrobností, ale tam, kde končí krátkodobá paměť, se pak může dívat pořád dokola a vždycky to pro něj bude nové!“
Když jsem psal knížku s Václavem Vorlíčkem, úplně přesně si pamatoval, v kolik hodin mu v roce 1950 jela tramvaj na Barrandov, ale co měl včera k večeři, to už nevěděl.
„Tak to mají asi všichni staří lidé. U Vaška to bylo takové, řekla bych, moudré. Je to »pohlazení stáří«. Nic si nepamatuju, za nic neručím. To je pěkné, ne? Jsem na světě ráda. To je ono.“
A jaké má váš věk nevýhody?
„Takové ty choroby, pohybové potíže. Člověk už není tak mrštný, musí se pořád někde přidržovat, protože má pocit, že s ním všechno houpe. Ale zaplaťpánbůh, když nic nebolí... Copak musím někde poskakovat? Jdu pomaleji, všechno je klidnější, ale vychutnávám si život. A o tom to je.“
Pokud vím, máte stále velké plány.
„Chtěla bych se dožít sto čtyř let jako herečka Saša Myšková, první manželka Vladimíra Ráže. Ale abych byla zdravotně alespoň tak jako teď. Jinak by to nestálo za to.“
Hlavní oslava vás čeká v neděli 3. května. Těšíte se?
„Těším. Říkám si, že se předtím musím pořádně vyspat, abych to vydržela. Ale jakmile vidím lidi a mám publikum, to mě nadnáší. Publikum, to je můj motor.“
Lidé vás samozřejmě nabíjejí, ale myslím, že se sluší poděkovat i panu profesorovi Petru Neužilovi, který vás, řekněme, drží nad vodou!
„Ten mě naštěstí ještě nepustil! Pan profesor Neužil je prostě moje záchrana. To je člověk, u kterého mám pocit, že se narodil snad jen kvůli mně...“
Už se nějak chystáte?
„To chystají jiní. Já už mám připravené šaty. Našla jsem v šatníku jedny krásné a jen jsem si k nim dokoupila vršek. Když máte velký šatník, dá se kombinovat a recyklovat donekonečna. Móda se pořád vrací!“
Myslím, že byste klidně s velkou parádou mohla vynést i šaty z Televarieté.
„Určitě, to byly noblesní a nadčasové modely! Bohužel se prý ale všechny z fundusu České televize ztratily."
"Je to krásně vyžehlený miminko," říká o pravnukovi Jiřina Bohdalová David Ludwig
Jedním z dárků byl před časem i váš pravnouček Tonda. Jak si vychutnáváte roli prababičky?
„To je tak sladký kluk, tak komunikativní! Jeho fotku mám na ploše v telefonu – tedy já s technikou moc neumím, ale když telefon otevřu a Tonda se na mě usměje, jsem z toho úplně vedle. Věřte nebo ne, mě vždy neuvěřitelně napumpuje energií. Je rozkošný, úplně k sežrání.“
Vaše heslo je "A jede se furt dál". Někdy je ale těžké jet dál, zvlášť když člověk přijde o někoho blízkého. Vy jste nedávno přišla o sestru Jarušku. Je těžké se po takové události znovu rozjet?
„Není, protože s tím člověk v mém věku už trochu počítá. Ona byla také v požehnaném věku, nebylo jí třicet, dožila se krásných let. Vzhledem k tomu, že byla těžce nemocná, už jsem jí ten odchod i přála. Člověk se s tím smíří daleko lépe, když vidí, že druhý trpí. Ale ztráta je samozřejmě veliká, protože jsem ji v podstatě vychovala.“
Jaruška byla o dvanáct let mladší, váš tatínek byl tehdy vězněný komunisty a vy jste se musela starat o rodinu.
„Maminka musela vydělávat a já sestru vozila do školy. Teď jsem si připomínala, jak za války národ držel při sobě. Když jsem ji dovezla do školy, tak se u ní ve sborovně střídaly učitelky, které měly zrovna volno. Když se ve škole peklo nebo vařilo, daly mi i něco k jídlu. Celý ten koloběh se mi teď vrátil. Chodila jsem s ní i do parku a tam mi lidé říkali – už jede malá maminka! Takže je to, jako by mi neumřela jen sestra, ale i dítě. Všechno ale přebolí. Zasloužila si, aby si ji už pánbůh vzal, teď už je tam nahoře.“
Je něco, po čem ještě toužíte, ať už materiálně, nebo duchovně?
„Co bych tak řekla... Přála bych si, aby na sebe lidé byli trošičku hodnější, to úplně stačí. Jak říkal bývalý ekonom Valtr Komárek... Počkejte, jak on to přesně řekl? To bylo něco nádherného. Pořád se mluví o válce a on řekl – dejte pokoj s válkou, ono stačí, že je mír! A v tom je podle mě ten největší optimismus... V tom, že překonáme všechno!“
Jiřina Bohdalová slaví 95: Nic si nepamatuju, za nic neručím!
