„Hlavně nebuď tlustá, to je nejhorší, co se ženské může stát!“ Dívka kvůli slovům dědečka skončila s bulimií
„Hlavně nebuď tlustá, to je to nejhorší, co se ženské může stát!“ I taková slova mohou podle umělkyně, dokumentaristky a autorky knihy Moje tělo je moje Ridiny Ahmedové spustit poruchy příjmu potravy, úzkosti i sebenenávist, které se velmi těžko zbavuje. A často zaznívají od těch nejbližších – rodičů, prarodičů, spolužáků, přátel. V novém díle Blesk Podcastu otevřeně mluví o šikaně, kterou sama zažila, i o silných a často krutých příbězích dětí a dospívajících, se kterými se denně setkává.
Zpěvačka, dokumentaristka a zakladatelka projektu Moje tělo je moje Ridina Ahmedová otevřeně přiznává, že vztah ke svému tělu řeší celý život. „Vlastně od té doby, co mi došlo, že nějaké tělo mám,“ říká v Blesk Podcastu. Nedávno ji při návštěvě lékaře zarazila poznámka v její kartě: Dietí od 13 let. „Došlo mi, že vlastně celý život pochybuju o tom, jestli jsem dost dobrá taková, jaká jsem,“ dodává.
Její dětství totiž nebylo jednoduché. Kvůli súdánským kořenům a pár kilům navíc odmalička čelila šikaně. „Slýchala jsem urážky jako briketa, černoušek Bubu, vepř. S tou si nehraj, budeš špinavej! Cítila jsem se hrozně, velmi osaměle. Připadala jsem si nejhnusnější na světě a nevěřila, že by mě takovou mohl mít někdy někdo rád,“ vzpomíná. O svých pocitech ale tehdy nemluvila. „Věřím, že u mámy bych našla pochopení, ale já to vlastně nechtěla říkat ani jí. Uzavřela jsem se do svého vlastního kokonu smutku. A to je špatně. Když o takových věcech nemluvíme, vzniká trauma a velké zranění,“ upozorňuje.
Právě proto, že nechtěla, aby si další děti procházely tím, čím ona sama, založila před pár lety projekt Moje tělo je moje a nedávno vydala i stejnojmennou knihu. V té se Ahmedová věnuje právě příběhům dětí a dospívajících. Mnohé ji šokovaly a bolely, protože jsou ještě mnohem horší než její vlastní. „Jsou tam opravdu strašlivé historky. Třeba když jedné dívce říkal vlastní táta, že je flekatá jako kráva, protože měla akné. Jiný otec zase kreslil dceři na zrcadlo obrázky dýní a prasat, aby jí naznačil, že je tlustá,“ popisuje.
Silný je i příběh dívky, která skončila s poruchou příjmu potravy. „Její dědeček jí často opakoval: Hlavně nebuď tlustá, to je to nejhorší, co se ženské může stát. Ona se tak, poměrně logicky, propadla do bulimie. Rodina tušila, že má problém, ale neřešila to. Protože jim to přišlo pořád lepší, než aby byla tlustá,“ říká Ridina. A v její knize je vidět, že právě domov, který by měl být bezpečným útočištěm, je místem, kde podobné příběhy často vznikají. „Slovo je strašně mocná zbraň. Měli bychom si to uvědomit,“ varuje.
Téma vztahu k tělu otevřela poprvé v podcastové sérii Sádlo, kde zpovídala desítky žen s různými zkušenostmi a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. „Čekala jsem, že to bude třaskavé. Okolo nadváhy a obezity je strašně moc emocí. Je zajímavé, že třeba kouření a pití piva, které má taky prokazatelně špatný vliv na zdraví člověka, nikoho tolik ze židle nezvedá, “ zamýšlí se.
Agrese není cesta
Spousta reakcí na Sádlo byla pozitivních, ženy jí děkovaly, že o těchto věcech mluví nahlas a svěřovaly se i se svými traumaty. Vedle podpory ale přišla i tvrdá kritika. „Jednou mi někdo napsal, že mám na rukou krev, že glorifikuju obezitu. To mě zasáhlo, musela jsem si znovu projít, jestli tím, co dělám, někomu neubližuju,“ přiznává. Závěr byl ale jasný. „Nikdo neříká, že obezita je zdravá, všichni víme, že není. Ale urážet a ponižovat nikdy ničemu nepomohlo. Agrese není cesta,“ dodává.
Většina příběhů, které sbírá, patří ženám. Podle Ahmedové to není náhoda. „Fyzická krása je pořád vnímaná jako něco, co určuje hodnotu ženy,“ vysvětluje. Týká se to i mužů, ti o tom ale často mlčí. U nich totiž hraje roli ještě další stereotyp. „Mají být silní, neukazovat slabost. Proto o tom často nemluví, protože cítit bolest, mít nějaké úzkosti, to s tím nejde dohromady,“ tvrdí. Zásadní věc ale podle Ridiny platí pro všechny bez ohledu na pohlaví: Krása a štíhlost nedefinují hodnotu člověka.
Cílem jejího úsilí není změnit svět, je si vědoma toho, že bodyshaming ze společnosti nikdy úplně nezmizí. Ráda by ale aspoň o trochu změnila uvažování společnosti. Se svým projektem proto jezdí i do škol, kde dělá na toto téma workshopy se studenty. „Máme dvě základní myšlenky. První je - každý si zaslouží respekt bez ohledu na to, jak vypadá. A druhá - za svoje tělo nesu zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat představám ostatních,“ říká. Lidem doporučuje jednoduché pravidlo. „Komentujte na vzhledu druhého jen to, co může změnit do pěti vteřin. Třeba špenát mezi zuby, list ve vlasech. Nic jiného, pokud nejste vyzvání, nehodnoťte. Když se vás někdo neptá na názor, asi o něj nestojí. To jsou přece základy slušného a respektujícího chování,“ uzavírá.
Jo, pane Hukra. Já považuji za hlupáka Vás. Já jsem byl taky tlusté dítě tak do 15 let a nikdo mne nemusel šikanovat abych to věděl. Pamatuji si, jak se mi holky ve třídě smály a věřte mi, pro pubertálního kluka to není žádny med. Tak jsem začal chodit do posilovny a vybudoval jsem si obdiv a respekt. Je to na každém člověku jak se k problému postaví a co je pro to ochotný udělat. A když už někdo někoho "šikanuje" (a ta šikana může někdy být jen a jen z pohledu toho "potrefeného" a nemusí to být z pohledu jeho okolí), tak tam asi nějaký důvod k tomu být většinou musí.