Redaktorka Blesku vyrazila na projížďku cvičnou tramvají, tedy bez cestujících, kde mohla být svědkem všech situací přímo z kabiny řidiče. Trasa vedla z vozovny Pankrác přes náměstí Bratří Synků, I. P. Pavlova, Karlovo náměstí, Václavské náměstí, náměstí Republiky, Čechův most, Anděl, Národní třídu až k Botanické zahradě a zpět do depa. Už první minuty ukázaly, že tohle nebude klidná jízda, ale spíš velmi intenzivní lekce toho, co tramvajáci zažívají každý den.
Hned po výjezdu směrem na náměstí Bratří Synků se s námi málem srazilo auto. Řidič osobního vozu nedal tramvaji přednost a vjel jí přímo do cesty a jen o pár vteřin později jí navíc zkřížil trasu při odbočování. Řidič musel okamžitě brzdit, aby zabránil nehodě. Podobná situace se podle něj přitom stává běžně. „Já musím myslet nejen na to, co se děje venku, ale hlavně na lidi uvnitř. Jsou to naši cestující, koupili si jízdenku a jsou to naši zákazníci. Musím udělat všechno pro to, aby se jim nic nestalo.“ vysvětloval během jízdy instruktor a řidič Štěpán Šmehlík.
„My musíme přemýšlet několik kroků dopředu, abychom takovým situacím zabránili,“ popisuje Štěpán Šmehlík. Tramvaj se totiž na rozdíl od auta nemůže vyhnout, nemá volant, kterým by strhla směr, a její brzdná dráha je výrazně delší. „Prázdná tramvaj má kolem 16 tun. To se nedá s autem srovnat,“ dodává.
Nejnebezpečnější úsek
Nejrizikovější úsek ale přišel na I. P. Pavlova a ve Štěpánské. Podle mluvčího DPP Daniela Šabíka se loni stalo celkem 72 střetů tramvají s chodci, přičemž hned pět z nich připadá právě na krátký úsek mezi I. P. Pavlova a Karlovým náměstím. Během několika minut jízdy je nám jasné proč. Přes koleje tady přebíhalo hned několik lidí, někteří bez rozhlédnutí, jiní ve spěchu. Štěpánská je navíc z kopce, což se projevuje i v delším brzdění.
A brzdit jsme museli i my. Při příjezdu do zastávky se maminka s malou holčičkou rozhodla přeběhnout přes trať na druhou stranu, aby stihla tramvaj. „Na tramvaj se nespěchá, na tramvaj se čeká,“ podotkl nejednou Šmehlík. Na Karlově náměstí pak přímo před vozem přešel mladý kluk svižnou chůzí, navíc se sluchátky v uších. Řidič musel okamžitě brzdit, přestože se z pohledu chodce mohla situace zdát „v pohodě“. Z kabiny ale bylo jasně vidět, jak málo chybělo. Kdyby řidič nezačal brzdit dřív, než by musel kvůli zastávce, mohlo to dopadnout úplně jinak.
Na Vodičkově ulici zase starší muž vstoupil do kolejí bez rozhlédnutí. Na zvonění reagoval rychle, lekl se a rychle popoběhl na chodník. Na Václavském námestí se odehrála jedna z nejnapjatějších situací celé jízdy. Žena vstoupila do kolejí, po zazvonění zpanikařila a chtěla se vrátit, jenže z druhé strany už přijížděla další tramvaj. Na několik vteřin tak zůstala stát uprostřed mezi dvěma vozy. Tramvaje tak z obou stran musely prudce brzdit a zastavit.
Podobná situace se opakovala i na Malostranské, kde několik lidí přebíhalo přes koleje přímo před přijíždějící tramvají. Jeden z mužů pak šel přes trať úplně v klidu, jako by se nic nedělo. S cigaretou v ruce se ani neobtěžoval podívat směrem k vozu a zjevně spoléhal na to, že tramvaj počká. Z kabiny přitom bylo zřejmé, jak riskantní takové chování je a jak moc musí řidič podobné situace předvídat.
Během celé jízdy bylo navíc patrné i něco méně nápadného, ale stejně nebezpečného: lidé stojící příliš blízko kolejí nebo schovaní za tramvají. Řidič proto často zvoní i preventivně. „Cinkáme dopředu, protože víme, že někdo může vyběhnout zpoza tramvaje,“ vysvětluje. Právě předvídání je podle něj klíčové. „Já mám nohu pořád připravenou na brzdě, tím zkracuju reakční dobu. Nemůžeme uhnout. Jen brzdíme a doufáme, že to ubrzdíme,“ popisuje realitu.
Nouzové brzdění
Jedním z nejsilnějších momentů celé jízdy byla ukázka nouzového brzdění na Čechově mostě. Řidič nás předem upozornil, co přijde, a všichni ve voze se připravili. Seděla jsem, přesto to se mnou prudce škublo dopředu a bylo jasně cítit, jak obrovská síla v takové chvíli působí. Nikdo nespadl jen díky tomu, že byli všichni připravení. „Když použijeme nouzovou brzdu, lidi, kteří se nedrží, letí dopředu,“ popisuje Šmehlík. Tramvaj přitom ani v takové chvíli nezastaví hned - brzdná dráha je několik metrů. „Když někdo skočí pod tramvaj, to se prostě ubrzdit nedá,“ zaznělo během jízdy jak od tiskového mluvčího, tak od samotného řidiče.
Na Čechově mostě jsme si vyzkoušeli nouzové brzdění. I když jsme byli připravení, prudce to s námi škublo dopředu. Frederikke Anna Toman - Blesk.cz
Poslední záchrana
Málokdo také ví, že každá tramvaj má pod sebou speciální gumovou zábranu. Ta slouží především k odklizení předmětů z kolejí, ale v případě střetu může pomoct i člověku. „Je to proto, aby se nedostal pod kola. Když se nedostane ke kolu, má větší šanci přežít,“ zaznělo.
S tím souvisí i jednoduchá pravidla pro chodce. Dívat se, ne jen automaticky vstoupit do kolejí. Navázat oční kontakt s řidičem, stejně jako u přechodu se řidičem auta. A zároveň zkontrolovat i opačný směr a nikdy nevybíhat zpoza tramvaje nebo překážky.
Psychické zdraví řidičů
Za celou profesí je ale i silná psychická zátěž. Řidiči musí být neustále ve střehu a počítat s tím, že někdo udělá chybu. „Nikdo nechce žít s tím, že měl s tím člověkem poslední oční kontakt,“ zaznělo od Šmehlíka. Podle něj i jeho kolegů právě tohle často rozhoduje o tom, že někteří tramvajáci práci opustí. On sám srážku zažil a dál jezdí, řada jiných ale po podobné zkušenosti skončí a nikdy se k práci nevrátí.
Denně tramvaje v Praze přepraví zhruba 1,3 milionu cestujících. Ročně přitom dochází zhruba k 1200 srážkám s auty a loni evidoval dopravní podnik také 72 střetů s chodci, z toho dvě fatální. Také letos mají střety chodců s tramvajemi už první oběť - 13. března při přecházení kolejí v Bělohorské ulici zahynula 10letá školačka, kterou zachytila tramvaj.
Vedle těchto čísel ale existuje i nespočitatelné množství situací, kdy ke střetu nedojde právě díky rychlé reakci tramvajáků. Jedním z jejich nejdůležitějších pomocníků je přitom zvonek, kterým na sebe upozorňují okolí ještě dřív, než musí sáhnout po brzdě. „Denně jsou to desítky situací, kdy tomu zabráníme. O tom se ale nemluví,“ říká Šmehlík. Právě jeho pohotovost a včasná reakce často rozhodují o tom, že se z nebezpečné situace nestane tragédie.
My jsme tak byli svědky několika nebezpečných situací. Za naši hodinovou jízdu tramvají jsme nějaké rizikové chování zaznamenali v desítkách případů. Stačí přitom málo. Zpomalit, rozhlédnout se a navázat oční kontakt s řidičem. Protože na druhé straně není jen šestnáctitunová tramvaj, ale člověk, který ji řídí.
