4200 kilometrů pěšky přes poušť i zasněžené hory. Patrik prošel slavnou Pacifickou hřebenovku
Půl roku jen s batohem na zádech. Každé ráno vstát, sbalit stan a jít. Bez jistoty, kde bude voda. Bez signálu. Bez zpráv z domova. Patrik Bican se svou partnerkou vyrazil na legendární Pacifickou hřebenovku - 4200 kilometrů dlouhou trasu napříč západem USA od hranic Mexika po hranice Kanady. Sen, který na sociálních sítích vypadá romanticky. Ve skutečnosti je to fyzický i psychický test, který mnoho lidí vzdá už během prvních týdnů.
Začínali v Kalifornii, v poušti. Čtyřicetistupňová vedra, minimum stínu, prach všude a každodenní setkání s hady. „Největší respekt jsme měli z chřestýšů. Nejste zvyklí potkávat šest hadů denně,“ přiznává Patrik. Ten během treku na jednoho dokonce šlápl. „Naštěstí se nic nestalo. Ze začátku se leknete pokaždé, pak si na to zvyknete. Jasně, každý rok se stane, že tam had někoho uštkne. Nad tím je ale lepší moc nepřemýšlet,“ dodává.
První tři týdny cesty jsou prý největší síto, kdy spousta lidí trasu vzdá. Tělo bolí, nejvíc záda pod těžkým batohem, a taky samozřejmě nohy. Někomu taky může dojít, že ho to vlastně vůbec nebaví. Patrik a jeho přítelkyně ale nevyměkli, i když adaptace na nový životní styl byla náročná.
Když máte povolení, které je pro cestu nezbytné, teoreticky můžete přespat kdekoliv. Praxe je sle jiná. „V aplikaci máte doporučená místa, kde je aspoň jakž takž rovina na stan a často i zdroj vody. To je klíčové,“ popisuje Patrik s tím, že právě voda je velké téma celé cesty. Obzvlášť na poušti. „Bál jsem se, aby nám nedošla, díky bohu se to nestalo, i když jednou to bylo na knap,“ vypráví.
Voda a její (ne)dostatek ale zdaleka není jediným strašákem Pacifické hřebenovky. V horských úsecích totiž reálně hrozí, že potkáte medvědy. V některých oblastech je jejich výskyt tak častý, že se jídlo musí dávat do speciálních barelů a věšet na strom, jinak hrozí pokuta. „První dny jsme to dodržovali poctivě. Ale ten barel je těžký a neskladný. Když si pak večer vzpomenete, že chcete sušenku, musíte všechno sundat. Je to opruz. Takže později už jsme to trochu flákali,“ přiznává Patrik s úsměvem.
Medvěda nepotkali, horší byly myši. „Ty vám prokoušou stan i batoh. Před nimi je nutné jídlo opravdu dobře schovat, dostanou se všude,“ říká. Největším nepřítelem z místní fauny jsou pak komáři. Hlavně v Oregonu, kde je vlhko. „Pár dní jsme chodili v moskytiéře. I tak jsme byli totálně doštípaní. Měli jsme ale štěstí, na komáří hejna jsme naráželi asi jen pět dní. Někteří, co třeba vyráželi v jiný čas, kdy se komáři líhnou, tohle zažívali dva týdnu v kuse. Dost lidí cestu kvůli tomu vzdalo,“ tvrdí.
Nejtěžší je návrat domů
Co je náročnější? Poušť nebo zasněžené hory? Všechno má svoje. Poušť je o adaptaci, hory o respektu. Když musíte překonat obrovské sněhové pláně, budík máte nastavený na druhou hodinu ráno, abyste stihli přejít dřív, než sníh začne tát. „Musíte mít cepín, který jsme nikdy předtím nepoužívali. Doufáte, že když na to dojde, budete vědět jak. To byl pro mě osobně asi největší adrenalin. Taky nejsem úplně komfortní s výškami, takže hory mi místy daly zabrat. Místní krajina vám to ale vykompenzuje,“ popisuje Bican v podcastu.
Za začátku ušli denně okolo dvaceti kilometrů, později až čtyřicet. Celkem prochodili čtyři páry bot a Patrik zhubl za půlroční cestu 18 kilo. Sem tam přišla nějaká odřenina nebo puchýř, zásadní zranění se jim ale naštěstí vyhnula. Horší to někdy bylo s hlavou. Největší mentální krize přichází zhruba po třech měsících a ani u Patrika to nebylo jinak. Prochází se totiž třemi státy - Kalifornií, Oregonem a Washingtonem, přičemž největší přírodní highlighty podle něj člověk potkává v první půlce. „Pak už je to rutina. Vstanete, sbalíte batoh a jdete. Některé úseky nejsou tak hezké, jsou tam dost spálené oblasti kvůli požárům. Kolem poloviny trasy prostě nejčastěji přichází vyhoření,“ říká. Ke konci už jde člověk částečně ze setrvačnosti.
Život na hřebenovce se od běžné reality liší ve všech ohledech. Půl roku bez zpráv z domova, bez scrollování Instagramem, bez věčných notifikací na mobilu. „Vůbec jsme nevěděli, co se děje v Česku. V kontaktu jsme byli jen jednou za čas s rodinou, abychom jim dali vědět, že žijeme. Na cestě řešíte jen základní životní potřeby – kdy vstanete, kdy budete jíst, kde doplnit zásoby,“ popisuje Bican s tím, že návrat do vyjetých kolejí doma byl náročný. „Dva měsíce jsem si zvykal, že mi zvoní telefon. Že chodí maily. Na treku neřešíte, kolik je hodin ani jaký je den,“ dodává.
Co si z cesty odnesl? „Někdo tam jede hledat hlubší smysl, to my, upřímně, ne. Prostě jen přišel ideální čas něco takového zkusit. Ale jednu věc jsme si odnesli zcela určitě - vděčnost. Ne každý si může takovou zkušenost dovolit z různých důvodů. Jsem vděčný, že já jsem mohl,“ uzavírá
Pokud se chcete o Patrikově dobrodružné cestě dozvědět víc, poslechnout si mnohem víc osobních zážitků, ale taky třeba praktická doporučení, co všechno je předem potřeba zařídit, co si vzít s sebou a jak se fyzicky připravit, poslechněte si celý Blesk Podcast. Stojí to za to!
Borec. Držím palce na další cestu.