Naposledy si v hlavě zopakoval instrukce: „Levou rukou pochodeň připálit, pak si ji přendat do pravé a běžet. Soustředil jsem se na předávku a trochu i na úsměv. Přece jenom je to slavnostní okamžik, tak se musíte náležitě tvářit,“ popisuje Václav Koukolíček (45).
Chcete mě?
Dostat se mezi 10 001 vyvolených běžců, kteří se na více než 12 tisíc km dlouhé trase napříč Itálií střídali, není jednoduché. Přednost mají italské sportovní hvězdy současnosti i minulosti, pak představitelé lokální samosprávy, ale dostane se i na běžné smrtelníky. Pro ty se často jedná o vrchol jejich sportovní kariéry. To byl i případ dvou Čechů, kteří byli mezi vybranými světlonoši. Pomyslnou vstupenku jim zajistil jejich zaměstnavatel, společnost Coca-Cola HBC (Coca-Cola je partnerem olympijských her od roku 1928).
„Na jaře loňského roku přišla výzva pro zájemce o to nést olympijskou pochodeň. Vyplnil jsem formulář týkající se mé motivace a zřejmě je zaujala. Tři měsíce nato jsem v noci obdržel e-mail, že jsem mezi vyvolenými. Okamžitě jsem se o tu radostnou zprávu podělil s manželkou a s dětmi,“ řekl Nedělnímu Blesku Václav. Ač pracuje v kanceláři, má už za sebou mnoho sportovních milníků.
Uběhl maraton a stihl několik půlmaratonů, každý rok absolvuje Jizerskou padesátku na běžkách, loni zdolal další výzvu v podobě extrémního závodu – pokořili sedm beskydských vrcholů, tzv. Beskydskou sedmičku. A také na kole zvládl za dva dny dojet z Prahy do Ostravy, přičemž na těchto 430 kilometrů nijak netrénoval.
Na místě
Dnem D se pro něj stal 20. leden. „Instrukce jsem dostal pár dnů předem. Věděl jsem, že se mám dostavit na místo srazu poblíž Verony. Pro všechny světlonoše tam proběhlo školení, byly předány sportovní kombinézy identické pro všechny běžce a okolo desáté jsme se vydali na trasu,“ popisuje přípravy Václav, jemuž podél trati sekundovali tři dcery, manželka, bratr s přítelkyní a dva pejsci. „Hujerovi, jak se patří… Byli jsme zřejmě nejpočetnější doprovod,“ směje se manželka Eva.
Oheň
Samotný běh podléhal přísným regulím. Oheň a běžce hlídalo několik pověřených členů organizačního výboru a místní policie. K pochodni se tak kromě běžce nedostal nikdo jiný. A tak najednou Václav stál, oblečen v jednotné kombinéze, na startu své etapy. „Čepice byla dobrovolná, ale vzhledem k zimě vítaná, bílé rukavice byly povinné. To kdyby se běžec náhodou dotkl místa, které má vyšší teplotu. A také je to elegantnější,“ popopisuje Václav, který prý nervy neměl.
Euforie
„Běžel jsem pár set metrů, klidným tempem. Pocit, když držíte pochodeň v ruce, byl euforický. Připadal jsem si, jako bych vyhrál olympijskou medaili. Italové vytvořili až elektrizující atmosféru, hudba, fanoušci, vlajky, na vše dohlíží policie. Vpředu jede auto, které vyvolává vaše jméno. Kdybych to měl srovnat s dokončením extrémního závodu Beskydská sedmička, tak tam to je adrenalin, vyčerpání a pak radost z pokoření hor. Tady jsou to emoce, že jste součástí něčeho tak velkého, jako je olympiáda,“ dodává Václav Koukolíček, kterému se splnil další z jeho sportovních snů.
