Při uvedení nové desky jste řekl: „Že je to jako celek asi fakt zajímavé a dobré, napovídá i to, že některé singly nasadila i rádia, kde byste mě dřív absolutně nečekali.“ Není to spíš tím, že jste se hudebně posunul do kategorie »to už naši posluchači skousnou?«
„Ta změna žánru tomu určitě šla naproti. Ale i na starších albech najdete písničky, který byly úplně v pohodě hratelný na mainstreamových stanicích, konkrétně třeba Řeka, a stejně do vysílání neprošly. Ono to totiž kolikrát ani není o písničce, melodii a textu, ale i o tom, kdo písničku nahrál a do jaký je zařazenej škatulky.“
Co je pro vás tím kritériem dobré/špatné při hodnocení vlastní desky, vlastní písničky?
„Musí mě bavit – když ji píšeme, nahráváme ve studiu, i hrajeme před publikem. Třeba loni jsme s Marcusem (Marcus Tran – autor hudby a producent desky, pozn. aut.) měli rozepsanou písničku, která se nám při psaní zdála jako skvělej hit, ale když jsme ji letěli nahrát do studia, už jsme to najednou necejtili. Nejdřív jsme se ji snažili trochu předělat, ale pořád to tam nebylo, tak jsme ji na album nakonec vůbec nedali.“
Jak moc dáte na názor někoho jiného?
„Dřív mě názor okolí moc nezajímal. Říkal jsem si, že u těch písniček je moje jméno a můj ksicht, tak ať si ostatní říkaj, co chtěj. Teď už je to jiný, hodně věcí konzultuju s Lenkou (Lenny), s kapelou, pošlu to manažerovi i mámě a poslechnu si jejich názory a přemýšlím si o tom, co mi řeknou nebo napíšou. Už na minulý album Cowboys & Dreamers jsem měl rozdělanou skladbu Memphis, ale nakonec jsme ji tam s Marcusem nedali, protože nám přišla už žánrově dost odlišná od ostatních skladeb. A letos v Nashvillu jsme si ji pustili, slyšel ji náš videomaker Jirka Staněk a přesvědčil mě o tom, že je to skvělý, že to musíme vydat.“
Kdy jste šel proti všem a vyplatilo se vám to?
„Kolikrát já slyšel, že rap nikdy nebude vyprodávat haly, že do rapu živý nástroje nepatřej, že to nebude fungovat… Myslim, že za ty roky s TroubleGangem, kdy jsme vyprodali Inchebu, Forum Karlín a pak i O2 arenu, se ukázalo, kdo měl pravdu. Zhruba rok a půl zpátky mi lidi říkali, že jsem se úplně zbláznil, že country nebude fungovat, že to lidi ode mě nepřijmou, že to nikdo nebude poslouchat.“
A poslouchají. Kdy jste naopak pochopil, že měli pravdu oni a narazil jste?
„To se opět týká TroubleGangu. Když jsme začali kolem roku 2019 hodně hudebně přitvrzovat a žánrově experimentovat. Tam mi kapela říkala, že už je to moc, že to hodně lidí nedá. A měli pravdu. Nechtěl jsem si to připustit, ale nakonec jsem jim musel dát za pravdu.“ Čím vás vlastně country tak oslovuje? „Tou energií, lidskostí a náladou, kterou má, není v ní místo na špatnou náladu. Kolikrát mě něco naštve, sednu do auta, pustím si country a naštvání postupně mizí.“
Cesta k ní byla u vás pozvolná, ale co bylo impulzem, kdy jste si řekl: Tohle by mohla být i moje cesta?
„Když začal TroubleGang stagnovat jak hudebně, tak lidsky. Zestárli jsme, naše životy se změnily, narodily se nám děti a priorita už nebyla kapela a víkendovej koncert, ale starosti každodenního života. Mně se moderní country líbilo už dlouho, což se do mojí tvorby postupně promítalo už od nějakýho roku 2018, ale k TroubleGangu se to nehodilo. A když to šlo s kapelou postupně z kopce, tak jsem si řekl, že kdy jindy to zkusit, když ne teď.“
Poslouchal jste country, českou country, i v dětství? Třeba s tátou?
„Ne. Ke country jsem postupně došel až v USA, kam jezdím docela pravidelně od roku 2010 a tam to hraje všude. Nejdřív jsem se tomu smál, ale jak jsem stárnul, postupně jsem si k tomu nacházel cestu. Českýho oblíbence úplně nemám. Ale každé legendy, jako jsou Michal Tučný nebo Robert Křesťan, si vážím. Mimochodem, Roberta Křesťana jsem chtěl jako hosta na desce, ale nakonec to nevyšlo.“
A ze zahraniční country scény se vám líbí kdo?
„Tam jsem nejdřív poslouchal ta modernější jména, ale postupně jsem zabřednul i do větší historie, takže teď si pustím i Dolly Parton, Alana Jacksona nebo Waylona Jenningse.“
V jednom rozhovoru jste řekl, že jste chodil na lekce zpěvu, sám doma trénujete, kritici ale namítají, že pěvecky vás hosté na desce překonávají. Jak se s touhle námitkou vyrovnáváte?
„Po letech v rapu mám už hlasivky docela v háji. Kdybych nedělal hlasová cvičení, odejde mi teď hlas uprostřed koncertu, takže jsem s tím musel začít něco dělat. Zvednul se mi i rozsah, ale jasně, pořád to má limity, přes který už se nikdy nedostanu. Co se kritiky týče, už jsem taky klidnější.“
Hodně se u vás s věkem mění přijímání kritiky?
„Dřív jsem ji přijímat neuměl a byl schopnej se s lidma hádat jak osobně, tak na sociálních sítích. Teď si to přečtu a myslím si svoje. Ale celkově jsem šťastnej, že na album vyšly hodně pozitivní recenze. Zaznamenal jsem snad jenom jednu negativní, kterou ale psal člověk, kterej o mně nikdy nenapsal nic dobrýho, takže mě to ani nepřekvapilo.“
Snažil jste se, aby nové písničky byly veselejší. Je to nějaký odraz vaší duše, nebo jen snaha publikum tolik nezatěžovat smutkem?
„Ona veselost je odraz toho, jak se právě cejtim. Popravdě, v období kolem covidu jsem byl hodně zapšklej z toho, že se nic nedařilo, jak sem si představoval, a tu blbou náladu jsem šířil kolem sebe. A pak jsem jednou narazil na citát, který mě zaujal, a celý jsem si to v hlavě přešaltoval. Došlo mi, že si vlastně nemám na co stěžovat. Mám dvě zdravý, krásný a šikovný děti, můžu dělat práci, kterou pořád miluju a díky který máme co jíst a máme kde bydlet. Navíc mám kolem sebe spoustu přátel, na které se můžu spolehnout a oni vědí, že se můžou spolehnout na mě. Tak na co bych si stěžoval? Vždyť my se vlastně máme krásně.“
Když ještě zůstaneme u smutku: V songu Táta 2.0 se vyznáváte z toho, jak moc vám chybí. Jak vznikala?
„Je to trochu paradox, ale tahle písnička se psala úplně sama, protože v ní popisuju svůj život a svoje pocity. Měl jsem s tátou nádherný vztah. On pro mě nebyl jenom táta, ale i vzor a nejlepší kamarád. Letos je to 10 let, co tady není, ale myslím na něj každý den, a tak jsem chtěl, aby na jubilejní desce byla i písnička pro něj.“
Je výhodou opět nahrávat v Nashvillu, kde vás vás nikdo nezná? Můžete se lépe soustředit a neřešit běžné starosti?
„Je to kombinace obojího, ale tohle nejde vyjádřit, dokud to neprožijete. Nashville má svoje kouzlo, je to Mekka country. Kamkoli jdete, tam cítíte ten muzikanstký vibe. A pak člověku hraje do karet i to, že jste daleko od běžných starostí a můžete se soustředit jenom na tvůrčí činnost. Navíc díky časovému posunu vám větší část dne nikdo nevolá ani nepíše, takže je klid na práci.“
Jak moc vám tam chyběla rodina?
„Rodina je u mě pořád na prvním místě, takže mi chyběla, to je jasný. Byl jsem pryč víc než dva týdny. Naštěstí už žijeme v době, kdy si můžeme zavolat aspoň videohovorem, ale stejně osobní kontakt nikdy nenahradí.“
Když jsme u soukromí, moc hezky mluvíte o Lenny. Jak vás – v tom dobrém slova významu – ovlivnila a ovlivňuje? Neptám se, jestli změnila, protože nikdo jiný nás nezmění.
„Ovlivňuje mě hodně. Navíc tím, že je ze stejné branže, chápe moje potřeby i nálady. I ona byla jedním z důvodů, proč už bylo na čase přestat být zapšklej. Nezasloužila by si mít vedle sebe mrzutýho chlapa.“
Dáváte jí poslechnout až hotové písničky?
„Probíráme spolu tvorbu už od nápadů. Její názor je pro mě jeden z nejdůležitějších.“
Píseň Jaký si to uděláš mnozí chápou jako jasný odkaz na kapelu Chinaski, v níž jste působil. A dokonce jsem zaznamenal diskusi, jestli jste tím chtěl říci, že čas s Chinaski byly pro vás ztracené roky. Jak to je?
„Ta písnička nemá s touhle kapelou nic společnýho. Roky v Chinaski pro mě naopak byly neskutečnou školou, a kdybych nebyl v Chinaski, tak by ani Marpo ani TroubleGang nikdy nedošli takhle daleko. Písnička je čistě o životě a o tom, jak být šťastný. Možná jednoduchý text, ale vlastně strašně pravdivý.“
Téma rychle utíkajícího času poslední dobou zmiňujete opakovaně. Co je pro vás teď podstatné, a co už teď vnímáte jako ztrátu času a nechcete se tomu dál věnovat?
„Podstatný je pro mě čas s dětma, s rodinou a s přáteli. Děti se snažím nějak vychovávat, aby byly připravené na dospělej svět. Když jsou se mnou, tak se jim snažím maximálně věnovat, protože za pár let už se beze mě obejdou. Čemu se naopak věnovat nechci a už ani nevěnuju, to jsou nesmyslný komentáře od lidí na internetu. A nejde jen o komentáře na moji osobu. Přijde mi, že z internetových diskuzí se stala úplná žumpa.“
Co byste (si) chtěl třeba v následujících deseti letech dokázat, zažít, vidět?
„No, na začátku loňského roku jsem ani nevěděl, jestli mě bude někdo poslouchat anebo to bude můj definitivní konec, natož abych přemýšlel, co bude v dalších deseti letech. Mám nějaký svůj osobní bucket list, ale ten si nechám pro sebe. Ale ještě jednou bych chtěl zažít, jaký to je zahrát si před vyprodanou halou nebo třeba stadionem. V tomhle jsem velkej snílek, ale naštěstí mě manažer vždycky krotí, že radši půjdeme pomalejší cestou.“
Zkusím to tedy jinak: Deska vydaná za deset let bude pravděpodobně zase country? Nebo vědomě směřujete ještě někam jinam?
„Kdo ví, co bude za deset let. Rád bych u country zůstal, protože ho mám fakt rád, baví mě a poslouchám ho už mega dlouho. Navíc kluci z kapely si ze mě dělaj srandu, že pak už by mi ze žánrů zbývala jenom dechovka, vážná hudba nebo techno. Ale kdybyste mi před deseti lety řekl, že v roce 2025 vyjde moje nejlepší deska a bude to zpívané moderní country, tak bych vám doporučil změnu lékaře nebo prášků.“
Měl se opět porvat s Vémolou
Na začátku roku měl opět vstoupit do ringu s Karlosem Vémolou. Chtěl mu oplatit porážku z roku 2022? „Na zápas mi dorazila nabídka, a protože mám rád výzvy a nemám rád prohry, tak jsem na to kývnul. Ta první prohra mě s prominutím s*ala, protože jsem cítil křivdu a byla spouštěčem toho temnýho období, o kterém jsem mluvil. Navíc jsem si řekl, že nevím, kolikrát v životě ještě můžu dostat takovouhle nabídku a šanci. Kolik lidí si mohlo zaboxovat nebo zazápasit proti jedné z největších legend českýho MMA v největší hale v republice? Za takovouhle nabídku je potřeba být vděčný, a ne tím pohrdnout,“ říkal Petřina alias Marpo krátce před tím, než si pro Terminátora přišla policie, a ten se tak začal »prát« s úplně jinými těžkými váhami.
