Tento rozhovor natáčíme po Vánocích a zároveň pár hodin před Silvestrem. Kterou z těchto dvou událostí nemáš ráda a klidně bys ji vynechala?
Ne že bych neměla ráda, ale Silvestra vůbec neřeším. Je to pro mě den jako jakýkoli jiný. Stejně si ho užívám po svém – jsem tam, kde chci být, a neplánuji žádné bujaré oslavy. Nemám moc ráda, když se lidé shlukují, pijí alkohol a oslavují, tomu se spíš vyhýbám.
A Vánoce?
Vánoce byly krásné, ale ty jsou vždycky. Tatínek mých dětí, bývalý manžel, se znovu oženil, má dvě malé děti a my je trávíme všichni pohromadě u nich doma. Takže jsme se krásně sešli jako jedna velká rodina a to mi přijde úplně fantastické.
Tento podcast se jmenuje Boomer Talk. Jakou máš asociaci, když se řekne „boomer“?
To slovo jsem neznala. Když jsme ale zkoušeli s Petrem Zelenkou jeho inscenaci Fifty, myslím, že před dvěma lety, tak ho tam mladí používali. Jsou to ti přestárlí nebo stárnoucí – prostě lidi po padesátce. Moje maminka mi říkala, že za komunismu bych už za rok šla do důchodu.
Cítíš se v něčem jako boomer?
Mám pocit, že po padesátce to teprve začíná a že je to skvělé. Pokud je člověk zdravý, přítomný a má chuť se sebou něco dělat, rozvíjet se a objevovat, přijde mi to jako úžasný věk. Samozřejmě jsem v něčem staromilská – pouštím si staré písničky, které mi připomínají mládí nebo dětství. Je mi 54 let a cítím se teď nejlíp, jak jsem se kdy cítila. A myslím si, že to může být čím dál tím lepší, pokud si člověk zachová touhu se něco dozvídat a objevovat – nejen o sobě, ale i skrze ostatní.
Takže bys věkově neměnila.
Ne, vůbec.
Některé herečky říkají, že ženy v určitém věku o role moc nezavadí, pokud nechtějí hrát babičky.
To mám teď – hraju maminky a babičky. Zároveň mám ale skvělou práci v divadle, dělám workshopy se svým kamarádem a pořád mám co dělat. Uvědomuji si ale, že u nás je to takový malý píseček a zrovna teď vlastně nic netočím. Rok a půl, dva jsem nic netočila. V té přechodové fázi po padesátce najednou vidíš, jak všechno padá a ochabuje – gravitace je neúprosná. A v tu chvíli některé herečky začínají podstupovat plastické operace. Chápu je. Já se k tomu ale přistupovat nechci a uvidím, jak to půjde dál.
Role zralých žen se ale musejí dobře hrát.
Za posledních pět let jsem hrála postavy, které v rámci jednoho projektu zestárly třeba o dvacet nebo třicet let. Museli mě postaršovat – měla jsem protetický make-up – a zjistila jsem, že je mi v tom vlastně hrozně dobře. Najednou nemusíš nic držet nebo zatahovat, což občas děláme všechny. Všechno povolíš a je to nesmírně svobodné. Říkala jsem si, že vlastně nebude tak strašné hrát stárnoucí postavy. Ale je to práce.
Tvoje domovská scéna, Dejvické divadlo, se momentálně rekonstruuje. Do kdy rekonstrukce potrvá?
Do příštího roku. Kapacita se zvětší asi o padesát míst.
Říká se, že soubor Dejvického divadla je uzavřená parta lidí. Je v něm pořád ta chemie, vídáte se rádi a existují tam „partičky“ v šatnách?
Mistrovská šatna tam teď není. Řekla bych ale, že mezi námi, kteří jsme z té zakládající party a jsme tam dlouho, ta chemie prostě pořád je. Někteří lidé odešli, přišli noví a nemyslím si, že bychom byli nějaká bublina, jak se o nás říká. Podle mě je každý soubor v určitém smyslu nějaká bublina.
Když k nám pak přijde někdo nový, zjistí, že to prostředí je příjemné a že to, co se o nás říká, vlastně není tak úplně pravda. Nevím, kde se to vzalo, protože já ten pocit třeba vůbec nemám. Přicházejí noví lidé a Jirka Havelka to tam celé přeskupuje, reorganizuje se to, a myslím si, že je to velmi dobře – právě proto, aby nedocházelo ke stojatým bahníčkám.
Mám pocit, že to pořád nějakým způsobem funguje a posouvá se to dál. A věřím i tomu, že se to posune i s tím novým prostorem, s rekonstrukcí. Rozhodně bych ale neřekla, že jsme uzavření a nikoho tam nepustíme. Jsme na sebe nějakým způsobem napojení, ale kdokoli do souboru přijde, jsme vůči němu otevření a bereme ho do hry. Ti lidé jsou vybíraní Jirkou Havelkou, Martinem Myšičkou, Mirkem Krobotem nebo Michalem Vajdičkou tak, aby se k nám nějakým způsobem hodili a do souboru zapadli.
Kdo byl u zrodu souboru?
Náš ročník, ze kterého jsem tam už sama. Pak přišli Ivan Trojan, David Novotný, Martin Myšička, Lukáš Hlavica a další kolegové, kteří po letech zase odešli.
Dokážeš si představit, že bys z takového týmu dostala výpověď?
Musí to být šílené. Ale většinou tomu něco předchází a je to i reakce na něco. Nevěřím, že se věci dějí náhodně. Muselo by to být strašné, zvlášť kolem padesátky. Asi bych z toho byla zničená, ale brala bych to jako impuls k dalšímu vývoji a hledání nových cest.
Která hra z repertoáru Dejvického divadla je pro tebe zásadní?
Pro mě je to Racek. Před dvaceti lety to byly Příběhy obyčejného šílenství. Dabing Street je také skvělý, ale osobně je pro mě zásadní Racek – dramatická hra s náročnými tématy, kterou jsme hráli asi třináct let a zároveň s ní stárli. Baví mě inscenace, které vedení nechá hrát dlouho. Ta hra si o to sama řekne a ty s ní můžeš prožít všechno, co žiješ v životě.
Kdy poznáš, že hra nevyšla?
Cítíš to. Někdy hned, i když v Dejvickém divadle se to moc nestává. Některé inscenace skončí po pár reprízách, jiné tě překvapí. Důležité je k tomu přistupovat co nejpoctivěji – ono se to pak ukáže.
Pomáhá počet repríz?
Každé představení si sedá. Já třeba pochopím, o čem to vlastně je, až po půl roce, někdy po roce, někdy až po letech. Jak se člověk vyvíjí, začíná chápat i to, co hraje.
Pojďme k televizi. Role přísných vyšetřovatelek ti sedí.
V Případech pro exorcistu jsem hrála Výrovou, tak jak byla napsaná, a s Honzou Hřebejkem jsme tu postavu dál rozvíjeli. Bavilo mě, jak byla přímá, pevná, zásadová, ale zároveň citlivá. Michal Sýkora pak říkal, že i další romány psal na základě toho, jak byla ta postava pojatá.
Jaký máš ráda humor?
Mám ráda, když někdo vystihne banalitu situace, zvětší ji a udělá si z toho legraci. Nebo když mě někdo napodobuje. Když jsem byla malá, dělali to u nás v rodině můj táta s bráchou. A miluju, když něco podobného dělají moji kolegové v divadle – třeba Jarda Plesl s Vaškem Neužilem. Mám ráda laskavý, drsný a nekompromisní humor.
Existuje mezi herci přátelství?
Je to vlastně pořád dokola. Buď je ti někdo blízký, nebo není, a je úplně jedno, jestli je to herečka, nebo „normální“ člověk – takhle to nerozlišuju. Zároveň ale vidíš, jestli ti někdo přeje, nebo jestli ti závidí. Věřím tomu, že pokud má někdo tu roli dostat, tak ji dostane, protože ten dotyčný něco vyzařuje. Já to tedy vůbec nevnímám na nějakém poli žárlivosti, takhle to nemám. Podle mě si člověk přitáhne to, co vyzařuje.
Jaké jsou tvé pracovní výhledy pro rok 2026?
Ve filmu nikdy nevíš. Před prázdninami jsem točila seriál o Simoně Monyové, hrála jsem její maminku. Byla to malá, ale hezká role. Teď žádné natáčení nemám, ale do dubna mě čeká divadelní práce, na kterou se těším.
Vadí ti chodit na kamerové zkoušky?
Nevadí. Záleží na tom, o jakou roli se jedná. Když ta role se mnou nesouzní, tak tam prostě nejdu. Pokud se mnou souzní a oni mi řeknou, že potřebují kamerové zkoušky, nemám problém na ně jít, protože chápu, co si potřebují vyzkoušet a na co se potřebují podívat. Takže s tím problém nemám.
Existuje něco, co by sis krom divadla a televize chtěla vyzkoušet?
Začaly mě bavit workshopy, které dělám s kamarádem Jaromírem Strahovským, a je to pro mě neuvěřitelně silné téma. Navazuje to na zkušenost, kterou jsem měla už v prváku na DAMU, kdy jsem chodila na katedru autorské tvorby k panu profesoru Ivanu Vyskočilovi na dialogické jednání se svým vnitřním partnerem. Je to způsob improvizace, kdy vedeš dialog sám se sebou, ale nevymýšlíš si ho dopředu – necháváš věci přicházet a vytváříš v sobě prostor, aby se to mohlo dít. Tenkrát mě fascinovalo, co všechno v sobě člověk může objevit, aniž by o tom věděl. A právě Jaromír se mi po letech ozval, že bychom se měli sejít a začít improvizovat. Zkusili jsme to v brněnském divadle Barka, kde jsou i vozíčkáři, a moc nás to bavilo, takže jsme si řekli, že to zkusíme otevřít i veřejnosti.
Začali jsme improvizovat i s našimi dětmi – v A studiu Rubín vznikají improvizovaná rodinná představení s živou hudbou Matěje Kroupy. Baví mě objevovat, kdo jsme pod nánosy stereotypů, a skrze tyhle workshopy se člověk dozvídá něco i sám o sobě.
Co bys popřála divákům a posluchačům Boomer Talku do roku 2026?
Aby se nebáli objevovat sami sebe a riskovat v tom objevování. Aby se otevřeli tomu, co je tady pro každého z nás připravené.
A co se týče filmu nebo muziky, máš nějaké oblíbené kousky, které ti vždy spraví náladu?
Moc ne. Spíš si pustím nějaký podcast nebo si něco moudrého přečtu a pomáhá mi to naladit se zpátky na sebe. Říkám si, že rozhození často vzniká ve chvíli, kdy na tebe začne útočit hlava a člověk si sám sebe tak trochu „rozbije“. Někdy si pustím staré pohádky nebo zklidňující muziku, jindy jen zůstanu sedět a nechám to být – ať se to samo nějak vyladí a vyčistí.
