Loni jste oslavila velké jubileum. V jakém životním období vás to zastihlo?
„Narozeniny mám o prázdninách, takže ten den byl velmi příjemný, měla jsem volno. Ale loňský rok byl pro mě celkově turbulentní a náročný. V den narozenin se mi ráno po probuzení zdálo, že jsem se znovu narodila.“
Jedním z dárků mohla být role v primáckém seriálu Polabí, do kterého jste nastoupila poměrně narychlo.
„Dá se říct, že ze dne na den!“
Popíšete okolnosti?
„Prožívala jsem tehdy náročné období, protože jsem byla náhle odvolána z postu ředitelky Divadla Viola. Najednou se mi úplně otočil fokus. Když mi zavolali z produkce, brala jsem to jako znamení. Byla jsem za tu příležitost vděčná, protože jsem v té době potřebovala zaměstnat hlavu.“
Převzala jste roli Olgy Beranové po Vilmě Cibulkové. Znáte se se skorojmenovkyní osobně?
„Nejsme blízké přítelkyně, ale známe se. Nikdy jsme spolu nepracovaly, ale už od školy ji mám jako herečku moc ráda. Je to trochu absurdní situace, že se potkáváme právě takto, ale přijde mi to zajímavé.“
Jaké to je, převzít roli po kolegyni?
„Samozřejmě jsme každá jiná bytost. Nemohu hrát jako Vilma, hraju Olgu podle sebe, ale v rámci daného nastavení. Velkou oporou mi byli režiséři i scenárista Honza Coufal. První měsíc byl náročný, byl to příval informací, ale po Novém roce si to konečně sedlo.“
Měla jste možnost o té roli s Vilmou mluvit? Někdy si herci v takových případech volají pro »požehnání«.
„Nechtěla jsem ji otravovat, i vzhledem k okolnostem její nemoci a tomu, jak dramatické to střídání bylo. Sama jsem byla ve stresu, všechno se seběhlo rychle. Přes média jsem jí ale přála hlavně zdraví a brzký návrat před kameru.“
Klára Cibulková: Od mytí nádobí ve Španělsku až po hvězdu seriálů! Petr Macek
Vaše odvolání z postu ředitelky Violy bylo poměrně náhlé.
„Myslím, že tam došlo k velké chybě v komunikaci na mnoha úrovních. Ale jsem ráda, že se podařilo zrealizovat inscenaci o Evě Olmerové s Bárou Hrzánovou.“
Co vás vlastně vedlo k tomu být ředitelkou divadla?
„Původně mě zajímala jen dramaturgie – vize, jak do Violy dostat mladší publikum a nové projekty. Pak jsem byla vyzvána ke konkurzu na ředitelku. Věděla jsem, že spojení uměleckého a výkonného vedení je obrovská zátěž, ale věřila jsem své koncepci.“
Herečkou jste toužila být odjakživa?
„Asi ano. Nedávno mě potkala tátova kamarádka z gymnázia a říkala mi, že už v pěti letech jsem jí to tvrdila ve Znojmě! Na základní škole i na gymnáziu jsem chodila do dramaťáku. Kdyby to nevyšlo, měla jsem v plánu pedagogickou fakultu, ale DAMU byla jasná volba.“
Pamatujete si na své přijímačky na DAMU?
„Velmi detailně. Ten týden jsem dělala talentovky v Praze i Brně zároveň. Pamatuji si, že po pohybových zkouškách v Brně jsem byla tak vyčerpaná, že se mi při vystupování z tramvaje podlomily nohy.“
Jak to s tím pohybem máte? Od dětství bojujete se skoliózou.
„Mám kompenzovanou skoliózu. V dospívání jsem nosila korzet a v šestnácti mi dokonce navrhovali operaci, protože se to zhoršovalo. Tehdy mi lékaři řekli, že kvůli tomu nebudu moct mít děti. To mě hrozně zasáhlo a postavila jsem se na zadní. Operaci jsem odmítla, protože jsem se nechtěla vzdát pohybu a snu o DAMU. Začala jsem hledat alternativní cesty – cvičení, stravu, fyzioterapii... Dnes vím, že místo plastového korzetu si musím cvičením udržovat svůj svalový korzet. Podařilo se mi i přirozeně porodit dvě děti. To je pro mě důkaz, že síla vůle funguje.“
