Prezidentův kancléř Vašina pro Blesk: Hrad není náš, máme ho jen propůjčený! Jaký je Pavel v zákulisí?
Muž, který řídí Hrad. Kancléř Milan Vašina (56) patří k nejvlivnějším lidem v okolí prezidenta Petra Pavla (64), přesto zůstává spíš v pozadí. Záměrně. Rozhovory běžně neposkytuje, pro Blesk ale udělal výjimku a nebývale poodhalil zákulisí Pražského hradu. Bývalý šéf českého T-Mobilu a někdejší ředitel Aspen Institutu v rozsáhlém rozhovoru otevřeně popisuje, jak se Hrad mění, proč chce poodhalit jeho „roušku tajemství“ i jaký je prezident Pavel ve skutečnosti – jako šéf, kolega i člověk.
Blesk: Prezident Pavel nedávno jmenoval vládu a Andreje Babiše premiérem. Jak náročné je něco takového organizačně? Vy jste ty ceremonie vedl – byl jste nervózní?
Milan Vašina: „Co se týče ceremonií, tak si dovolím říct, že za tu dobu, co tady jsem – tedy necelé dva roky – už to jde. Na začátku jsem byl daleko nervóznější. Jmenování premiéra ale samozřejmě není každý den. Je to podobné jako při předávání státních vyznamenání nebo při státních návštěvách, např. když pan prezident přijímal Billa Clintona nebo holandský královský pár. Na takové momenty se člověk logicky soustředí víc, takže určitá nervozita tam je. Jinak ale všechno probíhá v úzké koordinaci s protokolem, legislativním odborem i hradní stráží, aby vše proběhlo bez problémů.“
Kancléřem jste necelé dva roky – od února 2024. Jak se liší Milan Vašina před dvěma lety a Milan Vašina teď?
„Určitě se změnil můj pohled na to, jak tu práci dělám. Za ty dva roky jsem měl možnost plně pochopit, jak Hrad funguje, nastavit si priority i samotnou organizaci práce. Bylo potřeba jasně rozdělit zodpovědnosti, udělat i některé personální změny – a to už proběhlo. Dnes mám mnohem větší jistotu, že to, co jsme nastavili, funguje podle jasných pravidel. Člověk se v té pozici cítí jistější, má věci víc osahané a v některých situacích může postupovat rychleji. Uvědomil jsem si to třeba dnes ráno při setkání se zaměstnanci, které dělám pravidelně každého čtvrt roku. Vždycky se tam snažím říct, co jsme udělali – a najednou vidíte, že cíle a změny, které jsme si před časem plánovali, už jsou skutečně vidět.“
Rozhovory moc často nedáváte, pozornosti se spíše straníte. Někteří vás proto kriticky označují za neviditelného. Vy sám ale říkáte, že je to záměr – že tu nejste od toho, abyste byl tzv. za hvězdu. Je to tak?
„Ano, upřímně – je to moje filozofie. Říkal jsem to panu prezidentovi hned na začátku. Já jsem tady od toho, aby co nejlépe fungovala podpora prezidenta, aby fungovala prezidentská kancelář a Pražský hrad. Nemám problém mluvit o tom, jak tady věci fungují, co měníme a kam směřujeme. Zároveň si ale myslím, že i z respektu k panu prezidentovi je důležité, aby o věcech, které dělá on, mluvil především on sám. Komunikačně je dnes nastavení takové, aby lidé věděli, jak pracuje, jak se rozhoduje a jak přemýšlí. Mojí rolí je vytvořit pro to maximální prostor. Ano, jsme v každodenním kontaktu, hodně věcí spolu diskutujeme, ale já jsem tady kancléř – a nic víc.“
Jaký máte s prezidentem vztah?
„Asi jste si všimli, že pan prezident je extrémně otevřený člověk – a to je upřímně jeden z hlavních důvodů, proč tu jsem. Nejde jen o to, že se ztotožňuji s jeho postoji, hodnotami a směrem, kterým chce vést zemi. Pro mě je vždy důležité mít shodu v tom, co považujeme za podstatné. Stejně důležitá je ale i forma komunikace. Pan prezident dává prostor, chce věci diskutovat, rád si o nich popovídá. Není to typ, který by přišel s hotovým názorem a řekl: takhle to je a přes to nejede vlak. Naopak. Rád si vyslechne různé pohledy, nechá se obohatit diskuzí a teprve potom se rozhodne, jakým směrem danou věc povede. Co se týče kontaktu, jsme spolu v každodenním spojení.“
Takže se s ním dá poměrně snadno domluvit?
„Někdy jsou to samozřejmě diskuze, kde se musí vyříkat všechny argumenty a otevřít i těžší témata. Vždycky ale s obrovským respektem k názoru toho druhého. To si na Petru Pavlovi cením extrémně – jeho slušnosti a respektu k lidem i k jejich názorům. Zároveň je pan prezident velmi vtipný, diskutovat s ním je vlastně radost. Spoustu věcí umí odlehčit – příběhy, hláškami z Cimrmana, humorem. Díky tomu je ta spolupráce lidská a příjemná, ale zároveň profesionální. Všechno má jasná pravidla, jasné načasování, ví se, co a kdy má být hotové. Je to forma práce, ve které se vám dobře funguje. A pro mě osobně je důležité i to, že nemusí být všechno smrtelně vážné, ale zároveň se dodržuje řád i protokol.“
Jste také fanouškem motosportu?
„Já? To ne (smích). Jestli myslíte tak, jako pan prezident, tak to v žádném případě. Miluju ale jízdu autem – neměl bych to asi říkat, ale hrozně rád jezdím rychle (smích). Motorky mám rád taky. Jsem kluk z vesnice, motorku jsem měl vždycky a hodně jsem na ní jezdil. A auto byla spíš nutnost, rodiče mě k řidičáku pustili už v sedmnácti. Takže k motorům mám pozitivní vztah, ale motorkář jako pan prezident rozhodně nejsem.“
Ale bavíte se spolu někdy třeba právě o motorkách?
„V tomhle směru určitě nejsem takový expert jako on, takže tuhle konverzaci přenechám povolanějším. Jsou věci, které s ním dělat nemusím – na motorce s ním určitě nejezdím a běhat s ním taky chodit nebudu (smích). To si radši půjdu zaplavat.“
Prezident chodí někdy běhat i se zaměstnanci Hradu. To se dělá podle nálady – že prostě řekne: „Pojďme běhat!“ a jde se? Nebo je to plánované?
„Je potřeba to vnímat tak, že je to stále prezident republiky. Když s ním jde parta zaměstnanců běhat, nemůže to vzniknout spontánně ve smyslu: ‚Teď jdeme.‘ Ty běhy jsou plánované. Pan prezident ale běhá pravidelně i sám. A za to, že běhá i se zaměstnanci, jsem strašně rád, protože je to další ukázka jeho přístupu k lidem. Zaměstnanci mají radost, že si s ním můžou jít zasportovat a v úplně jiné atmosféře si třeba prohodit pár slov než v běžném pracovním prostředí. Podobně fungují i jiné akce – třeba opékání buřtů v Jelením příkopu nebo vánoční setkání se zaměstnanci, kde pan prezident přijde, hradní hudba zahraje koledy a dáme si něco malého k zakousnutí. Jsou to normální věci, které mají lidé rádi. A není potřeba z prezidenta dělat něco jiného – je to člověk a tu lidskost podle mě ukazuje na každém kroku, i ve vztahu k zaměstnancům Hradu.“
Je na panu prezidentovi při setkáních s lidmi znát, že ho to skutečně baví?
„Je, určitě. Pan prezident má rád lidi. Já si kolikrát myslím, že politiku by měli dělat právě lidé, kteří mají rádi lidi, protože ve chvíli, kdy je máte rád, děláte to přirozeně pro ně. Nemusí to být deklarovaná služba, ale ona se z toho služba sama stane. A to si myslím, že Petr Pavel splňuje. Právě tahle lidskost a vztah k lidem jsou podle mě jeho obrovskou devizou.“
Z vlastní zkušenosti vím, že je prezident na výjezdech hodně aktivní. Jak tu jeho energii a „hyperaktivitu“ vnímáte vy zblízka? Je náročné s ním držet krok?
„Fyzicky? Na to jsou jiní, kteří s ním musejí držet krok, třeba ochranka. Ale ano, máme extrémně aktivního prezidenta, o tom není pochyb. Vnímám to ze všech stran. Znamená to samozřejmě vysoké tempo a velký nárok na organizaci, ale v konečném důsledku jsem za tu jeho aktivitu rád. Ukazuje to jeho normálnost, jeho osobnost a přístup k práci. Je velmi aktivní, ale zároveň i mimořádně pracovitý. Na všechno se připravuje a z toho pak vyplývá i množství akcí – protokolárních, neprotokolárních i těch, které má rád, protože se chce setkávat s lidmi.“
Takže některé věci vznikají i spontánně, přímo na místě?
„Tahle aktivita je podle mě jednoznačně plus. Jen někdy člověk dopředu neví, co z toho vznikne. Řeknete si třeba: pane prezidente, pojďme se podívat do katedrály, jak probíhá čištění – a on si klidně vyleze s horolezci nahoru. Nebo se domluvíte na procházce a v Krkonoších pak Horská služba s úsměvem konstatuje, že jsme se vlastně proběhli. To všechno s tím souvisí. Ukazuje to, že má rád pohyb, různorodost a přímý kontakt s lidmi. Jednou jsem mu říkal, že toho v agendě už je hodně, a on mi odpověděl: ‚Milane, ti lidé na to čekají a mě to stojí deset patnáct minut.‘ A má pravdu. Lidé to oceňují a on to dělá rád.“
Co se týče zahraničních cest, jak moc se liší od těch domácích aktivit? A možná se zeptám trochu rýpavě – co říkáte na kritiku, že jsou to dovolené?
„Víte co, byl jsem strašně rád, když jsme na jedné z posledních cest do Japonska vzali s sebou i influencery a youtubery. Právě proto, aby ukázali i z jejich pohledu, jak státní návštěva ve skutečnosti vypadá. Všechno je naplánované do poslední minuty, jediný čas na vydechnutí je v podstatě spánek – a i během něj se pan prezident připravuje na další den. Typicky někam letíte třeba na tři dny, program máte od rána do večera po minutách a pak zase letíte zpátky. Ano, celkově to může zabrat i týden, ale v žádném případě to není dovolená. Naopak je to často ještě tvrdší práce než domácí výjezdy, i když to úplně srovnávat nechci. Pan prezident má velké množství pozvánek od hlav států, což je pro nás dobrá zpráva, ale vyžaduje to pečlivé plánování. Každá cesta navíc není jen o setkání s hlavou státu – vozíme s sebou byznysovou delegaci, setkáváme se s českými občany v dané zemi, probíhají kulturní akce, přelety.“
Takže program těch zahraničních cest je opravdu nabitý od rána do večera?
„Program je extrémně nabitý. Právě ti mladí lidé, kteří s námi byli v Japonsku, byli v šoku z toho, kolik se toho dá během pár dní stihnout a jaký výkon to vyžaduje od prezidenta i celého týmu. Scénář je v zásadě podobný u všech zahraničních cest. Žádná z nich není dovolená. Pokud má pan prezident dovolenou, jde o jeho soukromý čas. Státní návštěvy ale beru tak, že si svou roli plní velmi zodpovědně a vždy odpracuje všechno, co je naplánováno, do posledního momentu.“
Nechtěl jsem vás tím nadzvednout, ale je pravda, že jsem to už vícekrát zaslechl.
„Vůbec ne, jsem naopak rád, že se na to ptáte. Sám jsem si říkal, že by možná bylo dobré jednou – třeba za pár měsíců nebo let – zveřejnit minutovník takové cesty, aby lidé viděli, co to opravdu znamená. Když tu knížečku ukážu, je tam rozepsaná každá minuta. Teprve tehdy si člověk uvědomí, co všechno to obnáší – kde všude musí být, ale hlavně na co musí být připravený. Pan prezident vede jednání, dává rozhovory, setkává se s byznysovou delegací a na každou z těch věcí musí být velmi dobře připravený. Není to jen fyzicky náročné, ale i mentálně. Musí přesně vědět, co říct, jak reagovat, jaká témata otevřít. Takže děkuju za tu otázku, protože mám pocit, že se tohle někdy nespravedlivě zlehčuje. Přitom pan prezident to bere jako službu státu.“
Není i docela rád, že ty cesty trvají třeba 30 hodin – že si i trošku odpočine v letadle?
„On v letadle pracuje. Je to vlastně jeden z mála momentů, kdy má klid a nikdo mu neklepe na dveře. Právě tam si pročítá podklady a materiály, na které se potřebuje připravit.“
Hrad máme jen propůjčený
Pojďme ještě zpátky na začátek. Jak k tomu vlastně došlo, že jste se na Hradě objevil vy? Předpokládám, že první kontakty s Petrem Pavlem byly z doby, kdy jste vedl Aspen Institut a on tam přednášel?
„S panem prezidentem jsme se dříve znali spíš tak, že jsme o sobě věděli. Ano, působil jsem v Aspen Institutu, pan prezident tam občas vystupoval nebo se účastnil konferencí, ale nebylo to nic cíleného ani domluveného. Byly to normální profesní kontakty. Zlom přišel až v roce 2023, krátce před Vánoci, kdy jsem dostal telefonát, jestli bych si s panem prezidentem nepromluvil o téhle možnosti. Následovaly dvě poměrně rychlé, ale dlouhé večeře, kde jsme si vyjasňovali, jestli si lidsky i hodnotově rozumíme. Poprvé jsme se viděli 10. ledna a zhruba o dva týdny později už se to oznamovalo. Přemýšlel jsem o tom, protože kromě Aspenu jsem měl i vlastní konzultační práci po T-Mobile a zajímavé klienty. Nakonec si ale člověk řekne, že pracovat pro prezidenta je jedinečná nabídka. Bral jsem to jako novou etapu života a rozhodl se to zkusit. Tak jsme si plácli – a tak jsem se tady objevil.“
Takže vám byl prezident lidsky sympatický už v ten moment?
„Ano. Lidsky mi byl pan prezident sympatický už dřív, bavili jsme se spolu několikrát. Určitě po všech stránkách. Zároveň ale jdete do něčeho, co úplně neznáte. Práci kancléře jsem detailně neznal, vnímal jsem ji spíš zvenčí, obecně. Pan prezident mi popsal, jak by si tu roli představoval a jakým směrem by chtěl jít. Já jsem mu řekl svůj pohled – a v tom jsme se vlastně potkali.“
Pro čtenáře by mohlo být zajímavé vaše angažmá v T-Mobilu. Pod vaším vedením vznikly docela známé reklamy – mj. s Chuckem Norrisem nebo Zadarem Volaničem. Jak na to období vzpomínáte?
„Jsem na něj strašně pyšný. Když to vezmu přes reklamy – Chuck Norris už vlastně končil v době, kdy jsem se vracel ze Slovenska a přebíral vedení českého T-Mobilu. Začínal tehdy Zadar Volanič, následovali Vojtěch Kotek s Lukášem Pavláskem a potom Ivan Trojan. Byla to skvělá doba. Nejen proto, že se firmě dařilo, ale hlavně proto, že se mi podařilo postavit fantastický manažerský tým. Panoval tam obrovský respekt, spolupráce a harmonie. A to se přenášelo i do komunikace a do reklam. Spolupráce s agenturami nebyla o zadáních, ale o partnerství. Hodně se diskutovalo, přemýšlelo, ladilo. Pamatuju si, jak do těch debat vstupovali i samotní herci, třeba i Ivan Trojan, a společně se hledalo nejlepší řešení. Z téhle diskuze pak vznikaly ty kampaně. Pro mě je to dodnes paralela k tomu, jak je důležité umět komunikovat a pracovat s lidmi – podobně to dnes vidím i u prezidenta. Dodnes jsem hrdý třeba na reklamu s Ivanem Trojanem a polským prodavačem vánočních stromků, která běžela jen pár dní, ale byla fenomenální. Ano, vyvolala i kontroverze, ale tehdy se ukázalo, že tým stojí za sebou. A to jsou zkušenosti, na které vzpomínám opravdu rád.“
Když jste na Hrad přišel po paní Vohralíkové, byla to velká změna?
„Má to několik rovin, které vnímám nejvíc. Jedna je veřejný dohled – cokoliv se stane, může být interpretováno, nebo i špatně interpretováno. Ten komunikační tlak je tady opravdu velký. Druhá rovina je časová náročnost. Je to v práce podstatě 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Nikdy nevíte, co se stane o víkendu a na co bude potřeba reagovat, jestli a jak se k tomu má vyjádřit pan prezident. Samozřejmě je tu tým lidí, kteří na tom pracují, ale i tak vás to nutí přemýšlet jinak – třeba když si chcete na pár dní někam odjet, musíte mít zajištěnou zastupitelnost. A pak je tu ta komplexita, o které jsem mluvil. Agenda je mnohem širší, jak po obsahové, tak po manažerské stránce. Řeší se vnitřní i zahraniční politika, protokol, legislativa a vedle toho běžné provozní věci. Tahle šířka pro mě byla nová, ale musím říct, že mě baví. Mám rád dynamiku a určitou barevnost života – a tady ji rozhodně mám.“
Takže byste rozdělil svůj život na několik etap – tj. T-Mobile, Aspen a teď KPR?
„Určitě ano. A pokaždé to bylo jiné. Vždycky to bylo vědomé rozhodnutí, že do toho chci jít. Když máte realistická očekávání a víte, co od té etapy chcete, tak se vám to v konečném důsledku naplní. A za to jsem rád. Jak říkala moje babička – buď si vědomý toho, co chceš.“
Inspiroval jste se nějak u předchozích vedoucích kanceláře?
„Když jsem nastupoval, tak jsem samozřejmě úplně přesně neznal obsah té práce a musel jsem pochopit, jak má fungovat. Díval jsem se proto i do minulosti. Jsou jména, která mi v tomhle smyslu imponovala. Pan Přemysl Šámal (kancléř Masaryka – pozn. red.) – ten kanceláři dal prestiž a nastavil ji tak, aby se tady dělaly dobré věci, a to bych rád vrátil. Pan Ivo Mathé (poslední kancléř Havla – pozn. red.) ji zase postavil velmi profesionálně, jasně vymezil funkce a zodpovědnosti. A pan Ivan Medek (předposlední kancléř Havla – pozn. red.) jí dodal silný hodnotový rozměr. Neříkám, že jsem se od nich učil v přímém smyslu, ale byly to inspirace, na které jsem se díval a říkal si, že právě tímhle směrem by se KPR měla ubírat.“
Dýchá na vás z Hradu ta historie?
„Snažím se to hodně vnímat a uvědomovat si to. Myslím si, že je strašně důležité, aby si všichni, kdo tady pracují, uvědomovali, že nám byl Pražský hrad vlastně jen na chvíli propůjčen. Nejen fyzicky, ale i v tom, co se tady děje. Jsme tady jen dočasně a máme odpovědnost to místo předat dál v dobré, ideálně ještě lepší kondici. Proto je pro mě důležité, abychom tady dělali věci dobře – jak obsahově, tak hospodářsky. Aby se jednou říkalo, že prezidentství Petra Pavla a lidé kolem něj tady odvedli dobrou práci. Aby se tady lidem dobře pracovalo a aby se tady návštěvníci cítili dobře. Hrad není náš, není to samozřejmost. Máme ho jen zapůjčený a musíme s ním tak zacházet.“
Když přijdete ráno do práce, kouknete z okna na ten výhled na Prahu, co se vám honí hlavou?
„Upřímně – jak je nádherná. Jsem hrozně pyšný na to, jak Praha vypadá, a vlastně i na to, v jaké krásné a bezpečné zemi žijeme. Myslím si, že bychom na to jako lidé měli být hrdí. Když se na Prahu dívám odsud z Hradu, vždycky si uvědomím, s jakým respektem k tomu městu lidé v minulosti přistupovali, když ho budovali. A stejný respekt bychom k tomu měli mít i dnes. Když jsem byl třeba dole pod Vladislavským sálem a viděl klenby z různých století, bylo to hrozně silné. Člověk si pak znovu uvědomí, že k tomu místu musíme přistupovat s pokorou.“
Jak vypadá váš běžný den? Řekněme tedy, že např. dneska máte setkání se zaměstnanci, pak nějaké schůzky, pak rozhovor s Bleskem. Jak probíhá takový typický den hradního kancléře?
„Každý den je jiný. Vždycky rád říkám, že můj život je poměrně barevný. A na téhle práci je krásné, že i ty dny jsou barevné. Ve velké míře to určuje agenda prezidenta, která většinou rozhoduje o tom, co se ten den děje. Ráno se většinou potkáváme na poradě s prezidentem, kde řešíme aktuální dění, program dne a případné změny. Když se řeší třeba sestavování vlády, spolupracujeme s vnitropolitickým odborem. Pokud jde o zahraniční otázky nebo konkrétní zahraničněpolitickou akci, jednáme se zahraničním odborem. Pro mě je klíčový chod Hradu – tedy jednání s jednotlivými řediteli, například Správy Pražského hradu nebo Lesní správy Lány, kteří mě pravidelně informují. Do toho vstupují jmenování, nejen premiéra a ministrů, ale také soudců, profesorů nebo rektorů. Teď máme i aktivity spojené s adventní dobou, kdy prezident přijímá různé osobnosti, sportovce, dobrovolníky a další. Někdy máme výjezdy – např. minulý týden (první týden v prosinci – pozn. red.) návštěvu Libereckého kraje – kdy je agenda plná od rána do večera. Stejně nabité jsou ale i dny tady na Hradě.“
Takže prezident se každé ráno informuje, co je na agendě ten den?
„Pan prezident to samozřejmě ví, ale ranní setkání slouží hlavně k upřesnění a koordinaci, abychom byli sladěni, pokud jsou potřeba nějaké změny. Někdy je nutné připravit nebo zveřejnit veřejné vyjádření prezidenta, takže se ten postoj ještě musí prodiskutovat, jindy se objeví nové okolnosti. Změny jsou na denním pořádku a od celého hradního týmu se očekává velká flexibilita a schopnost se přizpůsobit. U prezidenta je takových situací samozřejmě hodně, protože musí reagovat jak na vnitropolitické, tak na zahraničněpolitické dění.“
Odkrýt tajemství Pražského hradu
Jedním z cílů bylo otevření Hradu veřejnosti, i v rámci transparentnosti. Myslíte, že se to povedlo?
„Otázka je právě, co myslíte tím otevřením. Jedna rovina je transparentní komunikace toho, co dělá prezident a jak funguje Hrad – a tam si myslím, že se to povedlo velmi dobře. Náš komunikační odbor funguje, je vidět, čeho se prezident účastní, co dělá, běžný občan má možnost to sledovat a vnímat. Snažili jsme se být otevření i v dalších částech instituce. Komunikujeme o tom, co se na Pražském hradě děje, co připravujeme – nejen kulturní akce, ale i to, jak fungujeme, jaké chystáme investice a velké projekty. Ať už jde o nové osvětlení Hradu, revitalizaci Chotkových sadů, novou vizuální identitu nebo změny v zahradách. To všechno se snažíme ukazovat transparentně. I to je podle mě forma otevírání Hradu – aby lidé viděli, že to, co se tady děje, se dělá smysluplně a dobře.“
A to, řekněme, fyzické otevírání Pražského hradu?
„Snažíme se o to. Nejen tím, že jsme některé části Hradu opravili nebo znovu otevřeli, ale i tím, že v určitých obdobích zpřístupňujeme nové prostory. Třeba teď o Vánocích mají lidé možnost podívat se do Mockerových domů nebo do Kaple svatého Kříže, která byla po dlouhé době znovu otevřená. A v tom chceme pokračovat. Sám si ty prostory rád procházím – nedávno jsem byl třeba v románských částech pod Vladislavským sálem, ve sklepeních. Přemýšlíme, co všechno se dá lidem ještě otevřít a ukázat. Osobně bych byl rád za co nejvíc, i když někde narážíme na technické limity, třeba složitá schodiště. Ale určitě něco dalšího přijde. Jsem moc rád, že Češi mají o Hrad mnohem větší zájem – nejen o prezidenta a první dámu, ale i o Hrad samotný z kulturního hlediska.“
A zajímá je, jak reálně Hrad funguje. Proto jsme i vlastně přišli na rozhovor.
„Hrad je vždycky trochu zahalený takovou rouškou tajemství. Lidi lákají i zdánlivé maličkosti – třeba jak tady fungují kuchaři nebo zahradníci, co se nového otevře, jak vypadají půdy a podobně. Jsme si toho vědomi a budeme to postupně ukazovat.“
Jak náročné je tu zajistit bezpečnost hlavy státu? Hrad je přece jenom zcela otevřený areál a prezident se tu volně pohybuje.
„To je jedna z vůbec nejsložitějších otázek, rozhodně jedna z těch nejkomplexnějších. Je potřeba si uvědomit, že Pražský hrad je naprostý unikát. Nikde jinde na světě nemáte místo, kde je zároveň nejvýznamnější památka UNESCO, nejvýznamnější církevní památka a sídlo prezidenta, který se tady fyzicky pohybuje a pracuje. A zároveň musí být celý ten areál přístupný veřejnosti. Tahle kombinace je extrémně výjimečná – a právě proto je bezpečnost alfa a omega.“
Za minulého Hradu tu byly bezpečnostní rámy a povinné kontroly. To jste vy odstranili, ale máte tu, předpokládám, také striktní pravidla, ačkoliv to návštěvníci tolik nepoznají?
„Přesně tak, o to se snažíme. Udělali jsme například nové sloupky u vstupů, ale tak, aby to působilo přirozeně a nebyly to žádné výrazné bariéry nebo takzvaní ‚ježci‘. Spouštíme nové kamerové systémy a chystáme se řešit i další bezpečnostní opatření – například vypsání výběrového řízení na ochranu vnějších perimetrů. Pro běžného návštěvníka se tím nic nemění, ale zvyšuje to bezpečnost. A vždycky zdůrazňuju, že nejde jen o bezpečnost prezidenta, ale v první řadě také o bezpečnost návštěvníků. Byl bych rád, aby lidé mohli Hradem volně procházet, my se postarali o jejich bezpečí, ale oni to přitom nemuseli nijak výrazně vnímat.“
Takže nehrozí znovuzavedení povinných kontrol při vstupu na Hrad?
„My k nim přistupujeme namátkově. Bude to tak dál, pokud vláda nerozhodne jinak. To je důležité si uvědomit – není to v kompetenci Hradu. Pokud by se nějakým způsobem situace měnila, tak do toho vstupují bezpečnostní složky celého státu a my na to reagujeme. Není to nikdy kvůli prezidentovi, že bychom si něco vymysleli.“
A kolik vám za to platíme? Mi se složení hradního hnízda nelíbí, divím se, že tam ještě nepracuje sebestredna MPA, ta by zapadla