Vaše postava je rodičem dospělé dcery. Jejího partnera pozná tak, že je nachytá nahé v posteli. Stalo se vám někdy něco podobného?
„Mé dcery mají 23 a 18 let a naštěstí se mi to nestalo. Doufám, že se nikdy neocitnu v situaci, že bych nachytal některou z nich v posteli s nahým chlapem. Ale zase předpokládám, že si nepřivedou domů k*etény. Nicméně být přímo u sexu někoho jiného, navíc s mojí dcerou, nechcete ani s nejlepším chlapem na světě. Teda já nechci.“
Jaký typ muže byste si představoval pro své dcery?
„Aby mezi nimi byla vzájemná tolerance, úcta, aby ti kluci, které si vyberou, nebyli nějací »macho«.“
Je pro vás důležité, abyste si s jejími protějšky rozuměl?
„Teď nad tím můžeme jen tak teoretizovat. Bylo by hezké, kdybychom si rozuměli, ale pokud budou holky spokojené, zamilované a já si s jejich partnery rozumět nebudu, tak jim ten vztah asi stejně nevymluvím.“
Jste přísný otec?
„Jsou tu plusy i minusy. Nežiju s nimi. S první ženou Monikou jsem se dávno rozvedl, takže s holkami jsem netrávil tolik času. Teď už se vídáme častěji a náš vztah je krásný, myslím. Tím, že spolu nebydlíme, je to jiné, než kdybychom se potkávali každé ráno. Možná je to v něčem snazší. Nedávno mi řekly, že jsem skvělý táta. Sám za sebe si často říkám, že můžu být lepší.“
Máte tendenci jim svou denní nepřítomnost vynahrazovat tím, že jim dopřáváte něčeho víc?
„Dopřávám jim svobodu. Ukazuji jim svou víru v to, co dělají a po čem touží. Když jsem třeba někdy v minulosti viděl, že nechtěly chodit na nějaký kroužek, na který jsme je přihlásili, tak jsme je do toho nenutili. To ale neznamená, že jsem to okamžitě snadno skousnul.“
Takže jste nebyl ten, kdo by řekl: „Teďka budeš chodit na piano a hotovo!“
„Jednou jsem to zkusil u starší Anežky. Nedám dopustit na kolektivního ducha. Ten je důležitý, jak v divadle, tak ve sportu, takže jsem chtěl, aby dělala kolektivní sport. Aby se naučila přemýšlení typu – jeden za všechny, všichni za jednoho. Přihlásili jsme ji na volejbal, ale nedopadlo to. Trápila se, nechtěla tam, nešlo jí to a skončila. Bylo mi to líto. Dlouho se zdálo, že nic nebude chtít dělat, ale po letech se začala věnovat lezení na stěnách a tancování.“
Tam se našla?
„Ano. Pamatuju si její zarputilost, když poprvé lezla přes malý skalní převis a nemohla jej zdolat. Nohy si odřela do krve, a to už jsem na ni volal, ať sleze, že už zvládla dost. Ale ona se nedala a dokázala to.“
Jsou holky umělecky založené po vás?
„Mají sice rády divadelní prostředí a hodně čtou, koukají na filmy, ale že by se tím některá z nich v budoucnu živila, to si nemyslím.“
Z dalšího vztahu s Barborou Vrablíkovou (38) máte osmiletého syna. Jaký je on?
„Je to živel. Chodí do dobrovolných hasičů, na gymnastiku, plavání… chvíli neposedí. Mohl by od rána do večera trénovat a stejně ho to neunaví.“
Je pro vás důležité mít pokračovatele jména?
„Nad tím jsem neuvažoval. Takové otázky, jestli chci raději syna, nebo dceru, jsem nikdy neřešil. Samozřejmě rozdíly mezi klukem a holkou jsou. Na jednu stranu se očekává, že holky jsou něžnější, citlivější a kluci drsnější. Celá pravda je samozřejmě taková, že i holky mají drsnou stránku a hoši se také potřebují někdy vybrečet. A obejmout tatínka tak, že mu vyhrknou slzy do očí, dokáže stejně dobře dcera jako syn.“
Vy jste kolem svých 27 roků přišel o maminku, tatínka i o babičku. Bavíte se s dětmi o smrti?
„Zrovna nedávno mi starší dcera řekla, že by ráda věděla nějaké detaily kolem máminy smrti. Probrali jsme to spolu.“
Vaše maminka spáchala sebevraždu, vy jste si pak vzal zpátky její rodné jméno a tatínek se s vámi odmítal bavit, i když jste mu psal a vysvětloval, že změna příjmení nemá nic společného s vaším vztahem k němu…
„S tátou jsme měli kvůli tomu konflikt a nevídali se. To, že zemřel, jsem se dozvěděl z rodiny asi poslední. Nestihl jsem se s ním usmířit.“
Přistupujete jinak k blízkým lidem, když máte zkušenost, že mohou nečekaně odejít?
„Ano, ta zkušenost mě proměnila. Když se potom blížil konec někoho blízkého, snažil jsem se je naposledy navštívit. Z Prahy se na Moravu dostanu málokdy, ale jsem rád, že třeba ve dvou případech za poslední dobu se to podařilo. Našel jsem si čas, abych za nimi zajel a mohli jsme se rozloučit.“
S kým?
„Naposledy s mým bratrancem nebo s mojí tetou. V obou případech jsme věděli, když jsme se loučili, že je to naposled. Byly to nesmírně důležité chvíle. Musím dbát na to, abych si na zbývající rodinu našel víc času, ale při mém zápřahu se mi to daří sporadicky.“
Určitým druhem odloučení je i rozchod. Letos jste jeden zažil a na festivalu v Karlových Varech vás bylo možné vidět s novou ženou po boku. Jste šťastný?
„Jsem šťastný a spokojený.“
Změnily se s věkem a zkušenostmi priority, jaké hledáte u své partnerky?
„Vím, co jsem ve vztahu nedával a do jaké míry s tím můžu něco sám za sebe dělat, a jak je to těžké. Také po zkušenostech vím, jak je i pro toho druhého těžké něco na sobě měnit. Ale mám skvělou partnerku a s nějakými třecími plochami se vždy musí počítat. To pozitivní je v našem vztahu rozhodně v absolutní většině.“
Můžete uvést něco konkrétního?
„To nemůžu, je to jen mezi námi. Obecně můžu říct to známé, že důležitá je práce na vztahu ve smyslu, že překážky zdoláme spolu.“
Zdolávání překážek je důležité i pro sport. Jaký máte vztah k fotbalu?
„Hrál jsem lední hokej. Ale taky fotbal v každé volné chvíli, tenkrát jsme totiž jako děti chodily pořád ven. Fotbal jsme čutali i na hokejových letních soustředěních, anebo v rámci pionýra, protože jsme byli sportovní třída. Naštěstí jsme moc nemuseli mít komunisticko-pionýrské nalejvárny a místo nich jsme se honili za merunou. Tam jsem objevil svůj talent v bráně.“
Byl jste dobrý?
„Na amatérské bázi mi to šlo. Zjistil jsem, že můj táta chytával za venkovskou ligu. Prý v tom byl skvělý. Tak jsem to asi podědil po něm. Občas jsem se zasloužil i o slavné zápasy. Když jsem byl v sedmé třídě na mezinárodním pionýrském táboře, nosili mě na ramenou, protože náš narychlo poslepovaný tým vyhrál celý turnaj a velkou zásluhu na tom měly i mnou vychytané penalty v posledním zápase.“
Takže jste byl brankářská hvězda?
„Tenkrát ano. Teď už je to horší, ale měl jsem výborný postřeh, byl jsem pružný, rybičky jsem skákal s bravurou a bezbolestně. Přišlo mi to jako nic, což je znak toho, že pro to máte dispozice.“
Martin Finger o Kouzlu derby: V životě bych se choval jinak. Alžběta Čechová, Dana Ottopalová
V hokeji jste byl taky brankář?
„Ne, levé křídlo.“
Proč jste si vybral hokej?
„Táta se mě v první třídě zeptal: Mladej, chceš hrát hokej, nebo fotbal? Znal jsem oba sporty z televize, tak jsem odpověděl: Hokej, fotbal je pomalej. Bavíme se tak o roku 1978. Několikrát mě napadlo, jak to tenkrát naši finančně zvládali, ale podpora sportu za socialismu byla dobrá. Přispívali na výzbroj a výjezdy na turnaje a na kdovíco ještě, což po revoluci skončilo. A taky jsme to pak viděli na tom propadu, když odrostla silná generace hochů z Nagana, dlouho jsme hledali novou. Výchova silných ročníků začíná už od žáčků.“
Jak na své hokejové období vzpomínáte?
„Byla to značná část mého dětství, ale nikdy jsem nebyl hráč, který by se tomu chtěl věnovat profesionálně, který by na to měl. Možná kdybych se do toho zakousl jako do herectví, vyrostl by ze mě dobrý hráč. Ale to se nestalo. Mám takový zážitek. Jeli jsme na turnaj čtyř, kde naše TJ Lokomotiva Šumperk hrála proti Českým Budějovicím, Kladnu a Jihlavě. Tenkrát za Jihlavu hrál Robert Holík ze slavného rodu Holíků.“
Kolik vám tehdy bylo?
„Asi 12 let. Když jsme hráli první třetinu, tak nám Robert nedokázal dát gól, ale byl fakt dobrej. Proto za ním jeho táta Jaroslav Holík, bývalý veleslavný reprezentant, o přestávce skočil na střídačku a proplesknul ho. Strašně ho seřval a já jako kluk z provinčního Šumperka, kde se hokej nikdy nehrál na takové vrcholové úrovni, jsem jenom třeštil oči. Ale zafungovalo to, protože nám potom Holík junior pár gólů nasázel. Druhý den jsme měli zápas s Kladnem a trenér povídá: Tak Jihlavu a Holíka máme čestně za sebou, ale pozor! Za Kladno hraje nějaký Jágr a ten je prý taky dobrý.“
Takže jste hrál proti Jágrovi?
„Ve 12 letech.“
A porazili jste je?
„Ne, ale dokázali jsme s nimi dlouho hrát vyrovnaný hokej. Byli jsme bojovníci ze Šumperka.“
Pak už jste se věnoval více herectví, což pro vás určitě byla lepší volba. Ve filmech jsme vás teď ale moc neviděli. Proč?
„Rok a půl jsem odmítal nabídky na natáčení kvůli velkým závazkům v Činoherním klubu, souvisejícím i s mým uměleckým šéfováním tomuto divadlu. Pak už mě dohnalo, že oběť, kterou přináším divadlu, je příliš vysoká, včetně toho, že se to odráží i na mých financích, takže jsem zase začal točit. A prvními filmy, které jsem po té odmlce dělal, jsou Wirbel režiséra Tomáše Hubáčka a Kouzlo derby Petra Kolečka a Vladimíra Skórky.“
Tam hrajete šéfa fanoušků Sparty. Jak jste se připravoval na roli?
„Mám známého, který si prošel drsným obdobím ultras i hooligans. Už má rodinu a je usazený. Nicméně sparťanské srdíčko mu bije v hrudi pořád. Vzal jsem si ho jako poradce, šel s ním na pivo a povídali jsme si. Vyprávěl mi, jak to mají s fotbalem zarytí fanoušci. Jak tím trpí jejich rodiny. Ale hlavně jsem pochopil, že v té roli musím totálně propadnout sparťanství, fanouškovství. To obrovské srdce musí nefalšovaně bít.“
Vaše postava dostane kvůli výtržnostem zákaz vstupu na stadion. Také jste se někdy dostal do rvačky?
„Nejsem srab, ani útočník. Pral jsem se několikrát, ale rozhodně bych nešel do organizované rvačky, jak probíhají bitky hooligans někde na louce za městem. Mám jiné životní vyznání než někoho mlátit do palice. Zároveň můj poslední zážitek pár let zpátky byl paradoxně s fanouškem Sparty. Choval se sprostě v metru a dělal bordel. Všichni se ho báli, stáhli se pryč a v jeho blízkosti zůstala jen mladá holka. Když na ni začal plivat, už jsem to nevydržel a vystartoval.“
Co jste udělal?
„Pustili jsme se do rvačky. Skončilo to policií. Za dva dny na natáčení ze mě měli »radost«, protože jsem tam přišel s oteklým okem.“
V Kouzlu derby jste natáčeli přímo na stadionu, kde jste měli kompars asi se 2000 lidmi. Jaké to bylo?
„Já to se dvěma tisíci lidmi nezažil, bylo jich tam míň. Bylo kouzelné, že skoro celý stadion byl prázdný. Měli jsme komparzem obsazenou jen tribunu sparťanských ultras, jejich kotel. Točili jsme v noci, takže když bylo po desáté večer, museli jsme být potichu, abychom nerušili lidi, kteří bydlí na Letné. Na kameru to muselo vypadat, že řveme, skandujeme, zpíváme chorály, ale nevydali jsme u toho ani hlásku. Dokonce i tleskat jsme museli potichu. Byla to sranda.“
To muselo být zvláštní fandění. Máte ještě jiný silný zážitek z natáčení?
„No, zkoušel jsem pro potřeby natáčení na chvíli rozvážet jídlo na kole s takovou tou velkou krabicí na zádech, protože moje postava se tímto živí. Zjistil jsem, že v Praze bych něco takového dělat nechtěl. Muset být každý den v tom naprosto šíleném provozu, byl by ze mě za chvíli určitě psychopat. Uvědomil jsem si, jak jsem rád za svoje povolání. V něm je šance stát se psychopatem o něco menší.“
Vojna je dobrá
Martin Finger byl na vojně rok a půl, a i když by svému synovi povinnou vojnu nepřál, zároveň si myslí, že k něčemu to dobré bylo. „Kdyby trvala tři měsíce, kde by se kluci naučili disciplíně, týmovosti, sami po sobě si uklízet, stlát postele, tak by to nebylo špatné,“ říká herec a dodává: „Takže povinnou vojenskou službu jo, ale na 2–3 měsíce.“
Sám si dnes z vojny pamatuje hlavně to dobré, ale vzpomíná si, že zpočátku mu bylo spíše do pláče. „Měl jsem pocit, že odjíždím do koncentráku a už se nikdy nevrátím,“ popisuje a doplňuje: „Pak si tam člověk nějak zvyknul a zažil i chvíle, kdy se mu tam líbilo.“
