Vyšetřovatel orlických vražd: Echo nám dal syn policisty. Kauzu nepřežil, zabila ho manželka
Dva sudy s lidskými ostatky a tělo zabalené v pletivu objevili potápěči na dně orlické přehrady. Ta v červenci před 30 lety vydala děsivé svědectví o zločinech pětice sériových vrahů.
Případ se do historie české kriminalistiky zapsal jako orlické vraždy. Chladnokrevní zločinci, mezi nimiž byla i žena, zavraždili v letech 1991 až 1993 pět lidí. Ve dvou případech se jimi stali dokonce blízcí příbuzní pachatelů. O další vraždu se jeden člen gangu pokusil samostatně. Hnala je touha po penězích a majetku. Mrtvoly v kovových sudech pak házeli ze Žďákovského mostu do orlické přehrady.
V jednom případě do sudu nasypali louh. Takový způsob likvidace zaznamenala česká kriminalistika vůbec poprvé. Jednou z dnes již legend mezi vyšetřovateli, které se podílely na objasnění případu, je pražský detektiv Jan Štoček. Po 30 letech od vylovení prvního sudu s obětí orlických vrahů poskytl rozhovor pro Epicentrum Blesku.
Co vás první napadne, když se řekne orlické vraždy?
„Vždycky ten most, protože má unikátní konstrukci. A samozřejmě ty vraždy. Ale já mám vztah k tomu místu, takže když někde zaslechnu nebo si přečtu orlické vraždy, první, co mám před očima, je ta konstrukce.“
Vzpomenete si na den, kdy vám poprvé zazvonil telefon, a vy jste se o tomto případu dozvěděl?
„Byl to, myslím, začátek roku 1994, kdy nezazvonil telefon, ale zastavil jsem se na poradě a tam dva pro mě neznámí kolegové z Ústí nad Labem, respektive z Liberce začali povídat, že v Praze nějaká skupina vraždí lidi, dává je do sudů a hází do nějaké přehrady.“
Kdy jste si mezi sebou jako kolegové řekli, že jde o něco opravdu velkého, ojedinělého, že to nebude jen běžný případ?
„Jednou byl takový volný den dva a přišel kolega, se kterým jsem se znal roky, jezdili jsme spolu na ryby. Bavili jsme se shodou okolností o orlické nádrži s tím, jaké tam jsou ryby, jak by se to chytalo. A povídám: Hele, já ti něco ukážu. Z trezoru jsem vyndal stránku a půl. On povídá: A co s tím děláš? No, a tak jsme spolu na tom začali pomalu dělat.“
Čtyři muži, jedna žena, skupina zločinců. Jádro tvořili Karel Kopáč, Ludvík Černý a Vladimír Kuna. Kdo byli orličtí vrazi?
„Kopáč byl klasický vyhazovač. Diskotéky, bordely, kdo si řekl, tomu stál na dveřích. Kuna, ten se motal kolem skořápkářů, dělal náhončího. Černý? Když začal mít tušení, že se o něj policie zajímá, najednou měl úctyhodné zaměstnání a jako řidič chodil pravidelně do práce. Meierová byla servírka.“
Ten případ se vyznačoval bezcitností pachatelů vůči obětem. Byl právě tímto výjimečný? Nebo ještě něčím jiným?
„Do té doby jsme se nikdy nesetkali s tím, že by zavražděné dávali do sudu nebo pletiva a házeli je do vody. Já jsem se předtím s takovouhle metodou nesetkal.“
Teď je to 30 let od chvíle, kdy jste vytáhli z orlické přehrady první sud. Věděli jste tenkrát, že jedete najisto?
„Věděli, ale zase ne to, kde to házeli, Orlík je asi 60 km dlouhý. Že je to Orlík, nám někdo řekl (práskl – pozn. red.), jak už to bývá. Já ho nevyzradím. On mimo jiné celou kauzu nepřežil, zabila ho manželka. Měl blízko k orlickým vrahům, vzešel z podsvětí. Byl to člověk, jehož otec byl plukovník v řadách policie, učil na policejní akademii, ale hoch se mu nepovedl. Byl vícekrát trestaný.“
Co bylo první?
„Sud s louhem. Druhý bez louhu, pletivo s mrtvolou, a ještě jsme tam našli kousky lidské tkáně.“
Co vám proletělo hlavou, když jste první sud otevřeli?
„Nebyl to hezký pohled. Tam už uvažujete víc dopředu. Ano, je tady torzo člověka, ale pak už přemýšlíte, jak a co dál. O svědcích... To jsou kroky, který vám jedou hlavou. My jsme věděli, že tam budou lidské ostatky. Nevěděli jsme přesně, jestli v tom není třeba i zvíře. Bylo tam na pontonu nějakých 25 lidí a každý vykládal nějaká moudra s tím, že to určitě bude divoký prase.“
Vy jste právě dokončil knihu. Odkryje něco, co dosud světlo světa nespatřilo?
„Myslím, že dost. Třeba proč to někdo z podsvětí vynesl. Trochu tam bude, i kdo to byl. Ale u jednoho i u druhého dávám jiná jména. Nechci těm lidem dělat problémy.“
