Ptali jsme se Miroslava Bobka v Hráčích: Zoo Praha chystá investice, jak zdraží vstupné?
Zhruba kažé tři roky Zoo Praha vyhodnotí svoje hospodaření a zpravidla přistoupí k nárůstu vstupného. Jak to bude příští rok, na který to vychází? Na otázky ohledně financování jedné z nejprestižnějších zoologických zahrad na světě a v Evropě odpovídal v nových Hráčích její dlouholetý šéf Miroslav Bobek.
Vy jste naposledy vstupné zvedali v roce 2023. Vypadá to, že zpravidla to děláte každé tři roky. Znamená to, že příští rok tedy se mají návštěvníci připravit na to, že to vstupné o něco vzroste?
„Nepočítáme s tím zatím. Nevím, kam zas vyletí inflace a podobně, ale zatím o tom seriózní debatu nevedeme.“
A vedete debatu, že byste zvedli vstupné pro lidi, kteří nemají české občanství? Je to v některých zemích běžné.
„Zoo je z pohledu turismu přínosem pro hlavní město, někteří sem jedou kvůli ní. A tohle bych bral vůči zahraničním návštěvníkům jako nepřátelské gesto.“
Zoo Praha je příspěvková organizace Magistrátu hlavního města Prahy. V roce 2024 dostala tzv. neinvestiční příspěvek na provoz ve výši 193 000 000 Kč. Do toho víme, že magistrát dotuje výstavbu různých pavilonů, například pavilon goril, zvládli byste to bez těch peněz? Respektive jak by ta zoo bez nich vypadala?
„Provozní dotace je letos dokonce 195 milionů korun a letošní provozní náklady se budou blížit půl miliardě. Pak je tam také doplňková činnost se svými výnosy. Když to shrnu, jsme soběstační ze 75 procent, kdy většinu příjmu tvoří vstupné. Kdyby nebylo té provozní dotace, museli bychom některé aktivity, včetně vzdělávacích programů, promyslet. A zvedli bychom zásadně vstupné.“
O kolik?
„Nepočítali jsme to, ale promítněte do toho těch 75 procent, které jsem říkal (dle této kalkulace by zdražilo ze současných 330 Kč pro dospělého o zhruba stovku – pozn. red.). Ale těch efektů je víc, protože pak by vám také mohlo chodit méně lidí. A další věc je rozvoj zoologické zahrady a zoo bez rozvoje je začátek konce. Západoevropské zoo běžně dělají investice v řádu desítek miliard, tam bychom zaostávali. Navíc každá ta expozice zastarává technicky a také morálně.“
Morálně?
„No třeba sloni byli v prvním sloninci v pavilonu tzv. tlustokožců, a tam měl ten slon prostor třeba desetiny fotbalového hřiště. Po 40 letech byl vybudován další sloninec, tam už byl ten prostor třeba desetinásobný. No a to poslední Údolí slonů je o dva řády větší. A nejde jen o plochy. V prapůvodním sloninci byli sloni jeden dva, měli ve vedlejším výběhu hrocha, aby měli parťáka; teď máme skupinu slonic s mláďáty, sloní matriarchu, sloního býka. Takže tam fungují v přirozené sociální skupině. Můžeme mluvit i o podlahách, že tam není jenom beton, ale i guma, pískoviště, ve kterém často i spí. A říká se, že ten pavilon vydrží tak třicet čtyřicet let, a pak to musíte zbourat nebo předělat.“
To znamená, že z pohledu mě za 30 let teď ti sloni trpí? Nebo co je to morální zaostávání?
„Pohled na to, jak ta zvířata chovat, v jakém prostředí je mít, se poměrně zásadně mění, a je to i o stupni našeho poznání.“
A jak na to slyší na magistrátu, když jim řeknete: já potřebuju tři čtvrtě miliardy na to, aby se lední medvědi měli lépe?
„V případě ledních medvědů je to i o tom, jestli je vůbec chceme mít. Protože ta stará expozice nesplňuje už dlouho normy.“
A to by vám je ta asociace zoologických zahrad odebrala…
„Ve chvíli, kdy se chovají zvířata v podmínkách, které už neodpovídají aktuálním standardům, by z ní Zoo Praha byla vyloučena nebo penalizována. Když chcete být v té asociaci, procházíte tzv. screeningy, kdy přijedou komisaři a dají vám seznam toho, co je třeba změnit. Když tím screeningem neprojdete, je podmínečné, a pak třeba jste i úplně vyloučeni. Mnohým českým zoo se stalo, že tu podmínku měly. A když vás vyloučí, znamená to, že se k některým zvířatům už vůbec nedostanete. Chov na evropské úrovni je koordinován a právě ten koordinátor rozhoduje, kam která zvířata půjdou. Nemluvě o tom, že jsme jedna z nejlepších zoo v Evropě či na světě a nemůžeme mít neodpovídající expozici.“
Takže vy jste přišel na magistrát a řekl jim: chcete být příčinou toho, že Praha nebude mít lední medvědy?
„Naštěstí jsem to takhle říct nemusel. Ta zoo je braná jako organizace, která dělá Praze dobré jméno, lidé ji mají rádi a politická reprezentace je v tomto dlouhodobě osvícená.“
Mluvíme tady celou dobu o expozici Arktida, která má stát tři čtvrtě miliardy korun. Máte spočítanou nějakou návratnost?
„Bude tam bezprostřední efekt, že expozici otevřete, přijdou davy lidí, je to nová věc, pak máte medvídě, přijdou další davy lidí. Pokud tu zoo takhle nepozvednete, začne klesat. A ve chvíli, kdy se ve světě ví, že je v Praze skvělá zoo, pro někoho je to důvod, proč se rozhodne jet zrovna sem.“
Někdo s dětmi, jasně.
„Čili je tam takovýto přínos, který by vyčíslit šlo, i když to nedokážu.“
A neměli byste to chtít vyčíslit? Ten přínos? Protože lidé si pak říkají: tři čtvrtě miliardy na medvědy, ale o lidi se tu nikdo nestará, kde je dokončení okruhu, kde je sociální bydlení…
„To jde vztáhnout na cokoliv, absolutně na cokoliv. Proč se staví tohle, když by bylo lepší to dát na tamhleto? Ve výsledku tu odpověď dávají politici, potažmo sami voliči tím, koho volí. Protože o tom, do čeho se investuje, rozhodují politici. Můžeme tady vést debaty, jestli je lepší postavit byty, které někdo dostane zadarmo, a pak se bavit, jak špatně to zpravidla dopadne se vším, co někdo dostane zadarmo. Anebo postavíme nemocnice? A co třeba školy? Dálnice? Metro? Lanovka? Ale já to vidím tak, že do moderní společnosti zoologické zahrady patří a mají řadu poslání, které plní a která jsou důležitá. A samozřejmě to znamená investice a jako ředitel zoo je budu chtít, jinak bych byl hodně špatný ředitel.“
Pražská Zoo se soustavně v různých žebříčcích, třeba na Tripadvisoru, umisťuje v top 5 zoologických zahradách v Evropě, někdy dokonce na světě. Proč?
„U toho Tripadvisoru to vychází z návštěvnických hodnocení a z počtu recenzí. Nedávno byl u nás pan Sheridan, odborný hodnotitel zoologických zahrad, a ten dělá žebříčky podle výše investic nebo podle kvality nových pavilonů. Těch pohledů může být víc, ale věřím, že naše zoo v sobě spojuje jak tu návštěvnickou oblibu, tak hodnocení odborné, protože i podle odborníků patříme k špičkovým zoologickým zahradám.“
Berou v hodnocení odborníci v potaz i chovatelské výsledky?
„Tady bych nemluvil o hodnoceních, ale o pozici té zoo ve světové komunitě zoologických zahrad. Tam se to sčítá všechno, včetně chovatelských úspěchů nebo aktivit na poli ochrany biodiverzity.“
Jak na tohle vše má vliv i poloha Zoo Praha, která je atypická, nabízí jedinečné výhledy?
„Poloha a terénní profil Zoo Praha jsou ohromný benefit ve srovnání s jinými zoo, které jsou na placce a z betonu budují skály a svahy.“
Ale má to i nevýhodu.
„Jasně, to se vám vybaví povodně. Je to velikánský problém zejména v kontextu toho, že se zdá, že povodní nebo extrémů přibývá a že nás jich bude čekat ještě víc. To v nás pochopitelně budí hrůzu.“
Může se opakovat to nejhorší?
„Asi ne. Jsme připraveni ve dvou ohledech. Jednak v tom, že obtížně evakuovatelná zvířata, jako jsou sloni či gorily, jsou přestěhováni do míst, kde povodeň nehrozí. Druhý pohled je, že jsme na povodeň připraveni ve smyslu organizačním, protože jsme si v roce 2013, kdy povodeň nebyla tak fatální, i když velká, vyzkoušeli, že jsme schopni všechna zvířata a velkou část majetku evakuovat ještě dřív, než se hladina Vltavy zvedne.“
Jak velká zodpovědnost je vést takovouhle zoo? Máte pocit, že pořád musíte něco dělat, rozvíjet, abyste nepřišli o status?
„Já i kolegové uvažujeme neustále o tom, jak zoo zlepšit, jak ji posouvat dopředu, s čím přijít novým, co udělat, aby to mělo význam pro budoucnost. Ale stejně důležité je to nezkazit. Při tom dělání něčeho nového nepoškodit odkaz předchozích generací budovatelů Zoo Praha.“
Třeba?
„Třeba si představte, že si řekneme, že uděláme ohromnou Afriku a „převaláci" půjdou pryč. Ale s koňmi Převalského je Zoo Praha spojena od svých počátků. Taky přemýšlím o tom, abychom nepoškodili areál. Hrůzu ve mně budí i změny, které by poškodily areál, například původní projekt lanovky, kde by na okraji zoo byla několikapatrová betonová budova a ta by zásadně narušila ráz trojské kotliny.“
Co říkáte lidem, kteří o zoo obecně říkají, že jsou to koncentrační tábory pro zvířata? A ptám se vás jako ředitele té instituce i jako přírodovědce.
„Je to naprostý nonsens. Pro zoo, která jsou v Evropské asociaci zoologických zahrad a akvárií, jsou kritéria tak strašně přísná a kontrolovaná tak, aby zvířata byla v podmínkách samozřejmě ne ideálních, ale dejme tomu optimálních. Aby byla v přirozených skupinách, v přirozené sociální struktuře, aby měla dost prostoru, aby měla životní pohodu. Takže to tvrzení, které jste tu říkala, se s tím úplně vylučuje. Nemluvě o tom, že mají zoologické zahrady dnes jako prioritu ochranu biodiverzity a že zachránily řadu živočišných druhů, které by jinak s námi na planetě už nebyly. A když jsem zmínil koně Převalského, tak to je jeden opravdu z příkladů, které jsou uváděny mezi prvními, v kontextu s tím, co zoologické zahrady dokázaly.“
Ano, to úsilí Zoo Praha i dalších zahrad navrátit se do jejich přirozeného prostředí je hodně sledované. S pomocí armády koně transportujete do středoasijských stepí. Okomentujte mi výsledky toho úsilí tvrdými daty.
„Před časem jsem se byl podívat do západního Mongolska, do Národního parku Gobi B, kam letěla většina našich transportů. Dnes je tam našich koní asi 300, ti měli více než 100 potomků včetně třeba už pravnoučat, čili ten výsledek je velikánský. Teď vracíme koně do Kazachstánu. Po stovkách let jsme tam dopravili prvních sedm a mezi naším natáčením a vysíláním (pořadu Hráči – pozn. red.) tam, doufám, dopravíme v pořádku další koně.“
Jak pak koně v přírodě monitorujete? Mají na sobě nějaká sledovací zařízení?
„Občas jsme to také použili, ale Gobi B je chráněné území, kde jsou strážci, a ti s naším mongolským kolegou tu polopoušť projíždějí a opravdu si drží přehled o těch jednotlivých harémech (název pro stáda koní Převalského – pozn. red.). Což je strašně náročná práce. A naši koně v Kazachstánu jsou v aklimatizačních ohradách, teprve budou vypuštěni, a mají telemetrické obojky.“
Na jaký počet koní Převalského žijících ve volné přírodě bychom se museli dostat, abychom si řekli: další úsilí člověka v tomhle ohledu není potřeba?
„V té zmíněné Gobi B už jsme si to řekli, že ten počet koní je tam dost velký, aby i v případě krutých zim jich stejně přežilo dost na to, aby se populace vzpamatovala.“
Čili Mongolsko je hotové.
„Ne. Západní Mongolsko je hotové, ale my chystáme ještě projekt s koňmi Převalského do východního Mongolska. A je na řadě Kazachstán. Obecně můžeme říci, že kůň Převalského je jako živočišný druh zachráněn, ale teď jde o jeho návrat do oblastí, kde žil, v dostatečném počtu.“
Mluvíme o biodiverzitě, záchraně druhů. Do jaké míry to snažení dává smysl navzdory překážkám, nákladům? Říkáte si, že to stojí za to vždy? Že každý druh se má zachránit?
„Máme příklad severních bílých nosorožců, zůstali na světě poslední dva jedinci, dvě samice, a v záchraně se angažuje Dvůr Králové. A nevzdává se to a za mě je to naprosto v pořádku, protože i kdyby to nevyšlo, celé to úsilí, v němž jde o klonování, přinese tolik poznatků a zkušeností, že to pak půjde aplikovat i na jiné nosorožce, třeba ty asijské. Nedávno jsem tomuhle dotazování čelil v jiném rozhovoru a já si myslím, že je eticky správné usilovat o záchranu ohrožených druhů, ale také to může mít i zcela konkrétní, hmatatelné, dokonce i finančně vyčíslitelné efekty. Dobrý příklad je korovec jedovatý, takový nevzhledný tlustý ještěr. Ale před mnoha lety zkoumali jeho jed, což v důsledku vedlo k tomu, že dnes máme Ozempic, lék na cukrovku a obezitu, který vydělal miliardy dolarů a zvedl o 5 procent dánský hrubý domácí produkt.“
U ochrany druhů to začíná altruismem, ale končí pragmatismem.
„Ano. My tedy ‚převaláky‘ nevracíme do přírody proto, že si myslíme, že se nám to finančně vrátí. Ale jsou případy, kdy to tak bývá.“
Uvědomují si Češi hodnotu živé přírody?
„Mě děsí, že ten přístup je tu někdy horší než v některých zemích, které považujeme za třetí svět. Třeba Mongolsko není bohaté nerostným bohatstvím, ale přesto se podařilo prosadit, že Gobi B byla zvětšena i na úkor možné budoucí těžby surovin ve prospěch zvířat, přírody. Takže když si vezmete současnou debatu o národních parcích a o novele zákona o ochraně přírody, je mi pak stydno mluvit v Mongolsku nebo v Kamerunu o tom, jak je potřeba chránit přírodu. My jsme tady v té debatě schopni klesnout na úroveň poloviny minulého století.“
No takže když jsou tu debaty o potřebě stavět versus stížnosti organizací kvůli tomu, že to nejde, protože tam je nějaký vzácný brouk či kytka, na čí straně jste?
„To je případ od případu. Někdy je to jenom důvod k obstrukci. Samotného mě někdy zarazí, když se řekne: je tam moták pochop. Moták pochop je u každého rybníku. Pokud to tedy není lokalita, která má hodnotu, protože je tam ještě několik jiných druhů, přijde mi to jako záminka. Ale nechci se stavět na stranu těch, kteří klidně řeknou: není potřeba to hodnotit z hlediska přírody. Je to potřeba.“
Vy jste nedávno prohlásil, že lední medvědi budou jednoho dne v zoo větší vzácností, než jsou čínské pandy. Vysvětlíte to?
„Je to trochu bonmot, ale s reálným základem. Pandy jsme chtěli, nevyšlo to. V době, kdy jsme je chtěli, byly v evropských zoo vzácností. Dnes v Evropě přibývají. Naopak lední medvědi se v přírodě dostávají do úzkých, ale hlavně jsou na ně potřebné velké, specifické a drahé výběhy. Proto jsem řekl, že jsou lední medvědi pandami budoucnosti, protože bude omezený počet zoologických zahrad, které budou chtít a moci pro ně vybudovat adekvátní zařízení, jako je to naše. Třeba v Polsku se teď staví dvě podobné expozice, jako je ta naše, s obdobnými nebo vyššími náklady než u nás, ale je pravda, že zařízení pro ně není tak mnoho a časem jich bude ubývat.“
Mluvíte o úbytku ledních medvědů. Pojďme apoliticky a čistě z té přírodovědecké specializace, která je vám vlastní: jak chápete klimatickou změnu?
„Dochází k ní. Očištěno o politiku z toho odborného vnímání je to naprosto evidentní a teď já neřeším, proč k ní dochází. Na zvířatech to vidíte dokonale. Mám osobní, možná směšnou, anekdotu, která to ilustruje. Mám chatu v Českém ráji a jedno léto večer jsem na záchodě našel docela zvláštního ryzáka. Vyfotil jsem ho, poslal kolegům a oni se mě ptali, jestli nejsem někde u Jadranu? Byl to druh, který se vyskytuje právě na Balkáně, zasahuje trochu do Maďarska a už se vyskytuje na Slovensku i na Moravě. Ty areály rozšíření se zásadně posouvají. A nejlepší investice je si teď koupit pozemek na Baltu, protože v budoucnu tam bude jako na Jadranu.“
Vy máte jasno tedy.
„Chtěl jsem taky říct, že nejde jen o klimatickou změnu, ale také o to, že pro zvířata je čím dál míň místa. Tady to nevnímáme, jsme už v dávno přeměněné krajině. Naši předkové tady každý metr desetkrát překopali, máme tady pár hektarů původního lesa a debatujeme, co s ním. Ale ve střední Africe, kam jezdím dvacet pět let, vidíte, kam začaly vést silnice, odkud zmizel les, kde se začalo těžit. A uvědomíte si, jak strašně se z původní přírody ukusuje. Musíme mít ostrůvky původní přírody, což je i něco tak banálního, jako sekání trávníků. Taková ta holoseč je k ničemu. Když to sekáme mozaikovitě, dáváme prostor hmyzu, aby přežil. Čili není to jen o klimatické změně, ale i o tom dát zvířatům příležitost.“
Ještě k pandě: mrzí vás, že to tehdy nevyšlo?
„Mrzelo mě to tehdy, protože jsme do toho investovali hodně energie.“
Mluvíte o projektu pandího pavilonu.
„Ano, ale i do dalších příprav. Na druhou stranu, jak se to táhlo, začaly v Evropě ty pandy přibývat, třeba v Berlíně za ohromné podpory kancléřky Merkelové. Takže to pak pro mě nebyla taková rána.“
Na čem se to zaseklo?
„Číňané si prostě potrpí na to, aby si hlava státu (tehdy Miloš Zeman – pozn. red.) o tu pandu řekla.“
A on to neudělal.
„Tehdy to bylo ohromné politikum a došlo i k politickým změnám, takže to přátelství s Čínou téměř skončilo.“
Ale bylo to hodně vyhrocené, sundávala se tibetská vlajka z magistrátu, vydávala prohlášení o jednotné Číně. Kde jste stál vy? Anebo takhle: radši panda anebo luskoun? Radši panda anebo dalajláma?
„No on se pak začal politizovat i ten luskoun (kterého Česku věnoval Tchaj-wan – pozn. red.). Mně politizace hodně vadí, jak pokud jde o pandu, tak o luskouny, protože my bychom to měli vidět z hlediska zoo a z hlediska ochrany ohrožených druhů. My přece nebudeme kádrovat, jestli je správné chránit konkrétní druh, protože v té zemi je nějaký režim. Navíc zrovna luskoun žije i v subsaharské Africe. Je pravda, že luskána jsem si já přál hrozně dlouho osobně a pro mě je to významnější než pandy. Pandy jsou z hlediska návštěvnosti super, ale luskoun je bizarní savec se šupinami, viděl jsem, jak je v Africe čím dál tím víc loví, protože se jejich šupiny pašují do Číny jako léčivo tradiční čínské medicíny. Pro mě je luskoun velvyslanec, jeho excelence, té divoké přírody.“
Jaké další zajímavé zvířecí akvizice můžeme očekávat v nejbližší době od Zoo Praha?
„Máme dlouhodobý záměr vrátit do Zoo Praha nosorožce.“
A když jsem ředitel zoologické zahrady a chci pořídit nosorožce, co musím vše udělat?
„Musíte ho mít kam dát, čili musíte pro něj vybudovat adekvátní prostor. No a pak to už jenom zařídíte při jednání s evropským koordinátorem a počítá se, že ho dostanete.“
Komu pak to zvíře patří? My jsme se předtím bavili o tom, že vám jej ten samý koordinátor může odebrat.
„To je takové zvláštní. Třeba v majetku Zoo Praha je gorila, která žije už 20 nebo 30 let ve Francii. Říká se, že je deponována v jiné zoo. Stejně tak my máme zvířata, která jsou v majetku jiných zoologických zahrad a jsou deponována u nás. Nikdo to ale neřeší, protože ta zvířata nemají nějakou definovanou finanční hodnotu. Smysl celé té koordinace je takový, aby byl chov dlouhodobě udržitelný, aby ta zvířata mohla mít mláďata a aby se neplodila mezi blízce příbuznými.“
Měl jste vždy slabost pro zvířata? Proč jste si vlastně vybral nejprve ten obor přírodovědce?
„Mě to vždycky strašně zajímalo, vedla mě k tomu maminka, děda. Vždy jsem chtěl být zoolog.“
Tahal jste si domů zvířata?
„Samozřejmě že tahal. Ale ne tajně. Bylo to trochu s výhradou, ale všichni to brali.“
Pamatujete si první návštěvu zoo?
„Myslím, že jsem byl nadšený z nějakých mývalů, ale víte, jak je to s těmi vzpomínkami.“
A pak jste se po kariéře v Českém rozhlase stal ředitelem zoo…
„Já jsem i v Českém rozhlase dělal projekty spojené se zvířaty. Ale tehdy v rozhlase rada bránila rozvoji segmentu, kterému jsem se já věnoval, což byl internet, multimédia. A já přemýšlel, co dál a volal mi kamarád, že bude vypsané výběrové řízení na ředitele Zoo Praha. Já jsem už předtím se zoo pracoval na projektu Odhalení (reality show o gorilách v pražské zoo – pozn. red.) a měl jsem k ní blízko.“
Jaké jste si dával naděje?
„Já si uvědomoval rizika i to, že to může nevyjít, ale současně jsem dělal maximum pro to, aby to vyšlo. Já měl ten životopis, svůj projekt, pak asi troje testy, psychotesty, pohovor s psychologem, testy na způsob myšlení. Bylo to ohromné a složité výběrové řízení a všechno se to potkalo naráz.“
Přebíral jste zoo po Petru Fejkovi, kterému vyčítali, že ze zoo udělal lunapark s větším důrazem na ziskovost, správné PR, komercializaci objektu, jeho služeb. Je fér říct, že vy vlastně v jeho práci pokračujete?
„V určitém smyslu ano. Ten posun (za Fejka – pozn. red.) byl v mnoha ohledech významný a v mnoha ohledech správný. Ta stopa je nesmazatelná. Ono se to zas někdy přehání, že zoo do té doby nikoho nezajímala, a to taky není pravda a je to neuctivé vůči lidem, kteří tam tehdy pracovali. Ale ten akcent na to, že jsme tu kvůli návštěvníkovi, byl krok správným směrem.“
Dokdy chcete tu práci dělat? Petr Fejk byl na té pozici 12 let, vy jste letos ve funkci už 15 let.
„A Zdeněk Veselovský to dělal 29 let, takže bych si ještě na 15 let troufnul, jenže mi je 58 let, tak si to spočtěte. I kdyby byla štěstěna na mé straně, jeho bych nedorovnal.“
A máte nějaký vlastní odhad?
„Já moc kariérně jiným směrem neuvažuji. Pro mě je zoo i po 15 letech ohromná příležitost a mám spoustu plánů, co s ní dál dělat. Čas ale běží a já přemýšlím, že bych si měl najít někoho, koho vychovám jako svého nástupce. Pokud bych měl být za svoji práci jakkoliv oceněn, chtěl bych tu možnost vychovat někoho, kdo to po mně »vezme«, kdo do toho nespadne jako já.“
Vy jste do toho spadl?
„Mně můj předchůdce tuhle instituci s mnohasetmilionovým rozpočtem předával 15 minut v kavárně na Václavském náměstí.“
Než jsme začali natáčet, mluvil jste o transportech koně Převalského, jak jsou náročné. Jak dlouho to budete dělat, cestovat s nimi?
„Je to hrozně náročné hlavně proto, že nevíte, co se stane. My jsme přepravili přes 40 koní, aniž by nám jediný uhynul. To je výjimečné. Je tam spousta rizik, byrokratických problémů, samotná cesta je stresující a spojena s enormním nepohodlím, protože letíme armádním letadlem, a to se chladí na strašně nízkou teplotu, aby se ti koně nepřehřívali. Ale já jsem s tím projektem přišel, nesu za něj zodpovědnost, a chci u toho být. Svého času jsem byl na operaci s plotýnkou a bylo to 6 týdnů před transportem. Já to těm doktorům až do konce neřekl, až pak, a byla to pro mě motivace, že jsem cvičil a rehabilitoval, abych vůbec mohl letět, a ještě mi tam vojáci dávali nosítka pro raněné, abych si během letu mohl lehnout, protože se nedoporučuje dlouhé sezení.“
Vás před natáčením naštvala moje formulace, že je tohle cestování svého druhu benefit.
„Ale vy jste možná měla do určité míry pravdu. Mě vždycky zajímalo poznávání jiných zemí, cestování a podobně. A asi bych to s těmi koňmi nevymyslel, kdyby mi bylo odporné někam letět. Na druhou stranu si mnozí myslí, že to je dovolená v hotelu. A ona to fakt dovolená není.“
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.