Jeho vzhled může značně klamat. Ostatně stejně jako jeho okolí, které před mnoha staletími zrovna tak vypadalo jinak. „Nynější kostel sv. Petra a Pavla pochází z posledního působení zbraslavského kláštera před rokem 1785,“ píše Andrea Gruberová v Knize o Radotínu. Proto ty nepřehlédnutelné a ladné barokní rysy.
Přes 700 let starý kostel
Pravdou ovšem je, že již za panování prvních Přemyslovců zde stával gotický kostelík, asi nikterak veliký. „Za první písemnou zmínku o něm můžeme považovat datum 24. května 1298,“ uvádí Gruberová. Gotika se z jeho podoby postupem staletí vytratila, ačkoliv dodnes se zachoval gotický presbytář nebo zdivo. Svým způsobem tak jde o jednu z nejstarších radotínských staveb – tím spíše, že pravděpodobně nejstarší dochovaná zmínka o Radotínu pochází z roku 1158.
Částečně se dochoval i značně umenšený hřbitov kolem kostela. V minulosti býval větší. Stejně tak bychom už nenalezli dřevěnou zvonici, která stála před kostelem, a díky níž se svolávali obyvatelé na mše.
Paralela se svatým Vítem
Spousta kostelů a chrámů během svého vývoje měnila svou podobu. Zřejmý je například stavební vývoj svatovítského chrámu. Co za sv. Václava v 10. století vznikalo jako rotunda, nechal ve 14. století přestavovat na monumentální chrám císař Karel IV. Hotového díla se nedočkal ani on, ani jeho potomci, ba dokonce panovnické dynastie, jež Lucemburky na českém trůně vystřídaly. Svatovítský svatostánek byl definitivně dostavěn až v roce 1929.
Paradoxně i kostel sv. Petra a Pavla v Radotíně si prošel podobně dlouhodobým vývojem, byť zdaleka není tak pompézní jako nejslavnější katedrála v zemi. Svou definitivní podobu ale získal až za první republiky. Zatímco v letech 1881-1882 prošel kostel generální opravou a přestavbou, trvalo to dalších 50 let, než se mohlo říct: Finito!
„Nová báň kostela byla instalována až 7. 10. 1925 a na ní byl vztyčen opravený, dříve silně nakloněný kříž,“ píše Gruberová. „Již v roce 1927 bylo do kostela zavedeno elektrické světlo. V roce 1932 byla ještě opravena střední krytina, přičemž byly odstraněny vikýře, aby se zabránilo hnízdění holubů ve věži a na půdě kostela.“
Je to přece jen s podivem, že i za první republiky se radotínskému kostelu dostala taková pozornost. Přece jen, „po roce 1918 nastalo první odvracení od katolické církve a důsledkem byla klesající návštěvnost kostela vlažnými věřícími a nezájem o vyučování náboženství ve školách,“ podotýká Gruberová. Zatímco během první světové války v Radotíně žilo 1805 katolíků, tři roky po válce se jich ke katolickému vyznání hlásilo „jen“ 1020.
Farář dívkám sahal na prsa?!
Popularitě římskokatolické církve v Radotíně nenapomohlo ani nedomyšlené počínání jednoho z tamních farářů. Zda šlo o pouhé klevety se dodnes neví, byť jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Jisté je, že na zbožném muži ulpěl stín podezření kvůli šmátravým rukám.
„Farář byl obviněn školou povinnými děvčaty, že se jich dotýkal na prsou,“ píše Gruberová. Z toho důvodu mu byl ředitelem vysloven zákaz výuky, a nedlouho poté Radotín sám opustil kvůli „neustálému štvaní na veřejnosti i v novinách.“ Dotyčnému faráři Josefu N. se to, čeho se měl dopustit, nikdy neprokázalo. Kdo ví, jak to tehdy skutečně bylo, jelikož jeho nástupce měl prohlásit, že šlo o řeči „zčásti zcela vymyšlené, zčásti zvětšené a špatně vyložené.“
Hamižný zloděj s lopatou
Co se ovšem stalo doopravdy, pachateli už nikdo nikdy neodpáral. V roce 1941 se přišlo na to, že se v kostele krade. A pachatelem nebyl nějaký dareba z okolí, který potřeboval haléře a koruny na chléb. Žádný sirotek či matka samoživitelka v nouzi. Byl jím jeden z nejdůležitějších zaměstnanců fary. Ten, za kterým se chodívalo po poslední hodince.
Kostelník a především pak hrobník Václav Č. totiž 5 let střádal peníze z pokladniček, kam přispívali farníci na chod kostela a celé farnosti. Že by snad byl svou prací špatně zaopatřen, se říci nedalo. Jenže to, co si poctivě vydělal, už mu nestačilo na pivo a na karban, jak doznal později u soudu, jemuž se ale mohl vyhnout. Kdyby nebyl hamižný.
„Farář jej žádal, aby spravedlivě částku nahradil, ale kostelník nechtěl,“ popisuje Gruberová. Nad tím, co udělal namísto toho, zůstává stát rozum. Farář jednoho dne namísto navrácených peněz našel všechny kasičky v kostele rozbité a vyloupené. Zde do písmene platí: Komu není rady, tomu není pomoci.
Farář „turista“
I na Radotín po válce dolehl rudý stín komunismu. Socialistická ideologie obecně náboženství příliš nefandila, což se zrovna tak projevilo na úbytku návštěvníků kostela při bohoslužbách, i při reorganizaci fary.
Koncem 50. let bylo rozhodnuto, že do Radotína budou faráři dojíždět z Třebotova, a z tamní fary se stala družina. Jelikož měl třebotovský farář pod svým palcem čtyři kostely, začali „lidé říkat faráři poněkud neuctivě, zato však výstižně kvůli jeho putování mezi vesnicemi »turista«“, píše o faráři Zdeňku W. Gruberová.
Národní památka
Coby chlouba svého okolí byl radotínský kostel v roce 1958 prohlášen kulturní památkou. Z hlediska památkové ochrany jde totiž o „kostel středověkého původu s kvalitním zařízením vesměs barokním (tři oltáře, neorománské zařízení pochází z kostela sv. Josefa na Náměstí Republiky). V kostele je dochován presbytář a zdivo ze 14. století,“ jak se dočteme na webu Národního památkového ústavu.
Jde o jednolodní, na pohled zdánlivě nikterak složitou barokní stavbu, nad níž se vypíná hranolová věž. Pozoruhodné je západní průčelí kostela, které má převýšený štít, a jež de facto slouží jako hlavní vstup, nad nímž se skví znak prastarého šlechtického rodů Öttingenů. Ti totiž kostel nechali v roce 1881 nákladně opravit. Na jednu, druhou i třetí stranu můžeme být ale rádi, že kostel vlastně ještě vůbec máme...
Zaťukání pancéřové pěsti
Ze povrchu zemského jej mohly smést obě světové války, které se přímo či nepřímo dotýkaly právě našeho hlavního města a jeho nejbližšího okolí. Už v letech 1914–1918 během tzv. Velké války utrpěl svatostánek první újmy. „Na věži radotínského kostela byly na počátku 20. století tři zvony,“ dozvíme se z webu Římskokatolické farnosti Radotín a Třebotov. „První a největší byl ulit roku 1846, druhý zvaný „Poledník“ 1707 a třetí nejmenší roku 1765. Za I. světové války byly první a třetí zvon zrekvírovány pro vojenské účely.“ Ještě před koncem války byly zabaveny také cínové píšťaly z varhan.
Horší časy však kostelu sv. Petra a Pavla na stejnojmenném náměstí nastaly během protektorátních let. Konkrétně kvůli slavnému květnovému povstání, kdy se český lid hrdě a statečně postavil svým okupantům. Povstání, které probíhalo všude po celé zemi a v Praze nevyjímaje, se nevyhnulo ani Radotínu.
„V květnu 1945 došlo k přestřelkám,“ píše Gruberová. „Mimo jiné byl několika ranami zasažen i kostel. Uvnitř dokonce vybuchla pancéřová pěst. Proto musela být provedena nejnutnější oprava vnitřku hned po válce.“ Právě díky nezbytným opravám a péči zůstal kostel stát. A co se zrekvírovaných zvonů z první světové války týče, jejich osud je zřejmý – byly roztaveny, aby z nich mohlo být ukuto střelivo.
Neznamená to však, že zvonice na věži zůstala bez zvonů. „Nyní jsou na věži kostela zavěšeny dva zvony, původní z roku 1707 a nový z roku 2009 pojmenovaný sv. Pavel,“ stojí na stránkách farnosti. Pro úplnost dodejme, že zvon sv. Pavla posvětil toho roku kardinál Miloslav Vlk.
Víra hory nepřenesla
Kapitolou samu pro sebe je dle sčítání obyvatel z roku 2001 nízké procento věřících, přestože mají radotínští tak krásný kostel, nedaleko v ulici Na Betonce stojí pak kostel evangelický. „Osoby bez vyznání tvořily 70,7%,“ uvádí Kniha o Radotínu. Což je víc, než činil pražský průměr, avšak ne o mnoho. „Nevěřících“ Pražanů se toho roku hlásilo 67,3%.
Víte, že…
.. v kostele sv. Petra a Pavla v Radotíně proběhlo poslední rozloučení s jednou z nejvýraznějších tváří předrevolučního undergroundu Pavlem Zajíčkem (†72)? Výtvarník a básník zesnul 5. března 2024, přičemž 21. března téhož roku se konal jeho pohřeb právě ve zmiňovaném kostele. Mezi přítomnými stovkami truchlících byla například někdejší mluvčí Charty 77 Anna Šabatová nebo komik a moderátor Jakub Kohák.
Poslední pocty pro legendu undergroundu: S Pavlem Zajíčkem (†72) se přišly rozloučit stovky lidí Daniel Kristl
