Míšo, potkaly jsme se na jednu stranu u smutné příležitosti, protože letos je to třicet let od odchodu vašeho tatínka. Vy jste se na druhou stranu ale rozhodla oslavit jeho život a pořádáte několik různých akcí. Čeho se dočkají vaši fanoušci a fanoušci vašeho táty?
„Tento rok bude probíhat vzpomínkové turné s Fešáky a já tam budu mít pár písniček. Budou tam Tomáš Linka, Jindra Malík. A příští rok by to měl být koncert v O2 aréně, a to 17. ledna. Přesné obsazení hostů, kdo tam bude zpívat, ještě není úplně stoprocentní, abych to mohla pouštět do světa.“
Předpokládám, že na tátu myslíte i při úplně jiných příležitostech než jen u tohoto smutného výročí. Nicméně co vám teď speciálně vytane na mysl?
„Vždycky si na tátu vzpomenu při nějakých situacích v autě, protože táta byl dobrý řidič a rád řídil. Občas mi pomáhá a několikrát mi zachránil život. Myslím, že seděl někde vzadu za mnou a říkal: ‚Teď bacha!´ Tak jsem si dala pozor a vyplatilo se to. Bylo to dobré.“
V jednom rozhovoru jsem četla, že váš táta v období, kdy měl okolo čtyřiceti koncertů v měsíci, se najezdil opravdu hodně. Tuším, že odřídil milion kilometrů bez nehody. Myslíte, že jste dobrá řidička po něm?
„Netroufám si to tvrdit, ale myslím si, že mám nařízeno už taky docela dost. Jezdím často, s manželem jsme objeli celou Itálii. Zkrátka jsem toho už hodně najezdila.“
Když se budeme bavit o hudebním odkazu, který váš táta zanechal především na české country scéně. Tuhle otázku jste pravděpodobně za svůj život dostala už několikrát, říkám si ale, že se váš pohled na věc může v průběhu let vyvíjet. Je nějaká tátova písnička, která je vaše, nechci říkat nejoblíbenější, ale taková, která je vám z nějakého důvodu blízká?
„Mám velmi ráda Pověste ho, vejš. To je taková moje srdcovka. Pak mám ráda písničky, které nazpíval s Greenhornama. To jsou vlastně takové už, skoro by se dalo říct, vykopávky. Nicméně teď, jak se to všechno vrací, tak takové to jednoduché country jde zase do módy, řekla bych. Takže něco z těch věcí s Greenhornama. A mám moc ráda písničku Spím v obilí. Udělali jsme s hudební skupinou Jelen takový update té písničky a moc se mi líbilo, jak se k tomu kluci postavili, že to tak posunuli.“
Jakou písničku po vás chtějí nejčastěji lidi na koncertech?
„Víte, že nevím? Po mně nikdo nikdy nic nechtěl.“
A co vaši přátelé a známí? Zajímá mě zpětná vazba lidí, kteří milovali písničky vašeho táty. Cítíte, že by u nich nějaká písnička dominovala?
„To opravdu nevím. Nemůžu říct.“
Když se posuneme k vám, přestože jste podědila tatínkův talent, neživíte se jenom zpíváním a nejste finančně závislá pouze na muzice. Máte zahradní firmu. Je to tak?
„Ano, s manželem máme zahradnický servis. Děláme lidem zahrady od návrhu přes realizaci až po údržbu. Zkrátka všechno, co se týká zahrady a kytek. Já si ještě začala trošku hrát s floristikou. Jde o můj vztah k přírodě. Zahrada mi dává hrozně velkou zpětnou vazbu a je to pro mě velmi přínosné a příjemné.“
Čili chápu to správně, že vy a váš muž nejste jenom šéfové, kteří by práci nechávali na zaměstnancích, ale skutečně kleknete a ponoříte ruce do hlíny?
„Ano, určitě. Manžel obstarává stroje, bagr, náklaďáky a podobně. Já se tedy nevěnuji té úplně hrubé práci, na to opravdu máme pár kluků, kteří nám pomáhají. Nakupuji květiny a ty pak sázíme s kolegyněmi.“
V jakém poměru jsou ve vašem profesním život zastoupeny aktivity spojené s muzikou versus zahradničení?
„To je pokaždé jiné. Třeba letos tím, že jedu s Fešáky, se ta frekvence trošku zvýšila. Nicméně řekla bych, že tak dva dny v měsíci strávím někde zpíváním. Někdy je to víc, někdy míň. Někdy je půl rok, kdy si třeba na muziku nevzpomenu. A pak je to zase častěji.“
Myslíte si, že z vás táta chtěl mít hudebnici? Vím totiž, že vás podporoval ve hře na klavír, když jste jako dítě chodila do „lidušky“, ale úplně vám dril a cvik nebyl po chuti.
„To bylo hrozně roztomilé. Protože táta, aby mě donutil, abych se to naučila, začal s mámou tancovat valčík na nějakou etudu. Byla jsem úplně vyjančená z toho, že tančí, a tak jsem se ji velmi rychle naučila. Takže takovým způsobem mě táta nutil hrát na piano.“
Johnny Cash. Hvězda americké country a jeho slavný koncert v přísně střežené věznici Folsom Videohub
Předpokládám, že to zafungovalo.
„Ano, zafungovalo, ale na piano už dávno nehraji. A jediné, co umím, je právě tahle etuda.“
Svěříte ještě nějakou historku s tatínkem? Vašeho tátu známe jako hudebníka, ale byla byste ochotná přiblížit nám, jaký byl člověk?
„Táta byl velmi vtipný. Měl takový speciální černo - anglicko šibeniční humor, takže to se asi nedá úplně říct nebo vyprávět. Nicméně těch historek je velká řada a teď, když jezdím s Fešáky, se v šatně vždycky dozvím nějakou další, kterou jsem ještě neznala. Ale teď vám asi žádnou neřeknu. Táta měl rád humor a speciálně třeba Cimrmany úplně miloval. Když jsem byla s mámou a tátou v Hošticích, respektive ve Volyni, kde měl táta Country a Fit Club, a když tam hráli Cimrmani, seděli jsme na nich vždycky v první řadě.“
Je pravda, že písnička Báječná ženská je o vaší mamince?
„Ano, je. Určitě. Řekla bych, že jim ji Zdeněk Rytíř napsal jako takový svatební dar. Taková je moje představa.“
Pak taky v existuje jedna písnička v repertoáru vašeho táty Len chcieť – Vždyť víš, u které jste zpětně vydedukovala, že je vlastně o vás a pro vás.
„Ano, to je písnička s Allanem Mikuškem, kterou táta natočil na desku Šťastné staré slunce. Poslouchala jsem ji hodněkrát a znala jsem ji. Pak krátce potom, co táta umřel, jsem jela v autě a najednou ji poslouchala úplně jinýma ušima. Tak mi to došlo. Ptala jsem se i Allana, jestli o tom náhodou třeba něco neví. Říkal, že ano, že se o tom s tátou bavili a že je to pro mě. Nevím. Je to pro mě takový vzkaz v láhvi.“
Vzala jste si z ní něco konkrétního?
„Je to vzkaz o tom, abych neplýtvala čas blbostmi a věnovala se něčemu, co mě baví a co naplňuje moje srdce.“
Váš tatínek má v Hošticích hrob s pomníkem ve tvaru klobouku, který dělal sochař Michal Gabriel. Byla jste se tam u výročí třiceti let jeho odchodu podívat? Lidi tam prý v průběhu let neustále nosí kamínky a zapalují svíčky.
„Ano, byla jsem tam minulý týden. Uklízela jsem tam po zimě větve a vánoční výzdobu, kterou jsme tam dávaly s mámou. Tak teď jsme se ségrou hrob uklízely a ometaly.“
Vaše maminka už před lety přesídlila do Hoštic. Žije stále ve vaší rodinné chalupě? Jak se jí daří?
„Mamince se daří dobře. Už tedy nebydlí přímo v té chalupě. Máma si tam postavila se svým přítelem dům na kopci. Je to daleko od návsi, což máma docela pozitivně kvituje, protože tam má klid. Na návsi se teď odehrávají takové věci, jako že se tam sjíždí autobusy s různými návštěvníky Hoštic. Takže na chalupě to bylo až moc na ráně.“
Čili vaše chalupa se stala dalším návštěvním místem pro ty, kteří se přijedou pokochat vzpomínkou na tu trilogii Slunce, seno?
„To asi úplně ne, protože si ji koupil soukromník, který tam bydlí a asi tam nedělá prohlídky.“
Chápu, že jste lidi asi nepouštěli dovnitř. Nicméně v době, kdy byla chalupa ještě spojená s vaší rodinou, pokukovali i k vám přes plot?
„Táta umřel v devadesátém pátém a návštěvnické zájezdy se tam začaly kumulovat až potom, co začala probíhat Stodola Michala Tučného. Tu pořádala moje ségra, a byl to takový country festival. Do toho ještě lidi přilákala ta filmová trilogie. Takže postupně se to rozrůstalo a teď je to docela velké, obzvlášť v létě. Zkrátka když je sezona, je tam dost lidí.“
Váš tatínek trpěl poměrně velkými zdravotními problémy. V jednom rozhovoru jste kdysi řekla, že téměř nebylo místo na břiše, kde by doktoři neřízli. Jeho zdraví podlomila žloutenka, kvůli které měl oslabená játra, až nakonec zemřel na komplikace spojené s rakovinu jater. Dáváte si kvůli tomu na sebe víc pozor, chodíte na preventivní vyšetření a staráte se víc o svoje zdraví?
„Určitě jsem to brala v úvahu. Už taky nemám žlučník, ale samozřejmě v takovém rozsahu, jako to měl táta, mě to zatím ještě nepotkalo. To musím zaklepat. Ale sleduji to.“
Co byste vzkázala tátovým fanouškům, kterých má díky nesmrtelným hitům a písničkám stále dost?
„Chtěla bych poděkovat všem lidem, kteří na tátu nezapomněli a mají ho pořád rádi. Vždycky mě úplně dojímá, když vidím, jak třeba zrovna do Hoštic nesou k hrobu kamínek z dovolené. Jejich láska je stále cítit a dopadá ještě i na mě, bych řekla. Takže všem moc děkuji.“
