Coby ofenzivní halv je klíčovou postavou Slavie i národního áčka a pro zástupy expertů i fandů nejlepším plejerem ligy. S půvabnou manželkou, volejbalistkou Petrou, k tomu vychovávají osmiměsíční dcerku Leu. Lukáš se svým holkám na drahný čas ztratil z očí, neboť se sešívanými kuje zbraně na jaro v perle Andalusie Marbelle.
Rodinu teď víc než tři týdny neuvidíte, protože ze španělského kempu letíte rovnou na zápas Evropské ligy do Soluně. Je to dost nezvyklé, vadí vám to?
„Samozřejmě. Na fotbalovém životě je to nejtěžší, že s rodinou nejsme tolik, kolik bychom chtěli. S dcerkou je to ještě složitější. Přijedu k úplně jinému dítěti, než když jsem odjížděl, ale na druhou stranu tady máme perfektní podmínky na přípravu a jsme profíci a musíme to zvládat.“
Jaký jste táta? Říká se, že otcové k dcerám tíhnou víc.
„Tak na to je asi ještě brzy. Ještě jsem nedokázal zjistit, jaký táta jsem. Hlavně budu chtít s dcerkou trávit co nejvíce času, věnovat jí pozornost a vychovat z ní dobrého člověka. To bude to nejdůležitější, o co se budeme s manželkou snažit. Asi budu dceru rozmazlovat víc než žena, protože když takhle odjedu, tak pak to bude složitější ji nerozmazlovat, až se vrátím.“
Manželka Petra na Instagramu píše, že na uspání vaší dcerky Ley zabírají jen zpívánky. Zpíváte jí?
„Jasně že zpívám a zpíváme jí asi víc, než bychom chtěli, protože to není jednoduché ji vždycky uspat. Ale zpívám i já.“
Co jí zpíváte?
„Pec nám spadla a takové ty všechny základy. Nastahovali jsme alba do auta, máme to i doma a zpíváme klasické české říkanky.“
Hrajete na klavír, takže hudební sluch evidentně máte.
„Těžko říct. Asi není na mně, abych to posoudil, ale myslím si, že nějaký základ tam je. I když na druhou stranu, odmala jsem to nijak zvlášť nerozvíjel. Začal jsem na klavír hrát až asi v jedenadvaceti. Ale trochu hudební sluch asi mám.“
Když si sednete ke klavíru, co si s oblibou zahrajete?
„Takovou tu klasiku. Ludovico Einaudi. Tyhle věci mě baví a zahraju si je rád. Stejně jako Titanic. Učím se sám a teď hraju mnohem méně, protože s dcerkou toho času není tolik. Nejsem odborník. Umím toho pár, ale snažil jsem se zlepšovat.“
Jako ve fotbale. Podepsal jste se Slavií smlouvu na pět let. Vám se v takřka ideálním věku nechce do zahraničí?
„Tam to úplně nebylo, jestli chtělo, nebo nechtělo, protože pořád jsem měl v tu chvíli smlouvu na dva a půl roku. To byla jen dobrá vůle Slavie, že mi nabídla novou. Přišla nějaká nabídka, kterou neakceptovala, čemuž jsem rozuměl, protože nebyla v dostatečné výši. Potom jsme se domluvili na prodloužení smlouvy. Nemyslím si, že by to bylo něco, co by to zahraničí úplně uzavřelo, protože když se mi bude dařit přijde adekvátní nabídka pro mě i pro Slavii, tak ty dveře uzavřené nejsou. Není tedy stoprocentní, že ve Slavii budu hrát až do roku 2029, já i klub ale máme nějakou jistotu a myslím, že obě strany jsou spokojené.“
Šéf představenstva Jaroslav Tvrdík popisoval vaše jednání o smlouvě. To, jak jste měl připravených dvacet minut argumentů včetně zvýšení platu. Byl jste při něm tvrdší než on?
„Ne, to určitě ne. Byl to takový poklidný dialog a konverzace. Každý jsme si řekli svoje, každý jsme měli nějaké argumenty a ve finále si myslím, že to dopadlo dobře pro všechny strany a všichni jsme odešli spokojení. Bylo to spíš o tom, že jsme si sedli a popovídali jsme si.“
Tvrdík při tom zmínil, že bylo znát, že jste inženýr ekonomie a managementu s červeným diplomem. Ten obor má asi deset podoborů, který je vám nejbližší?
„V nadstavbě na inženýra jsem studoval management lidských zdrojů. Zvolil jsem to schválně, protože práce s lidmi je mi nejbližší.“
Máte fazonu jako hrom, ale hlavičkování není úplně vaše chlouba. Připomněl jste mamince, že vám říkala, abyste nehlavičkoval a kvůli tomu nezhloupnul, když jste diplom získal? Že měla pravdu?
„Já říkám mamině úplně všechno. Ve všem měla pravdu. Říkala mi toho hodně a hodně mě toho naučila. Já i brácha, který hraje třetí ligu za Petřín Plzeň, jsme měli doma absolutní podporu a dodnes ji máme. Oba rodiče chodí na všechny zápasy, podporují nás. Oba jsou sportovci, oba nás ke sportu vedli. Díky nim jsme tam, kde jsme.“
Jaké sporty vaši rodiče dělali?
„Mamina volejbal a táta je mistrem světa v koloběhu na koloběžce a jezdí dobře na běžkách. K tomu nás oba taky vedl. Do nějakých třinácti čtrnácti let jsme to střídali s fotbalem, dokud to bylo časově únosné. Na běžkách si ještě teď zajedeme tak dvakrát kolem Silvestra.“
Vyhrál to fotbal. Znalci i fanoušci vás pasují na nejlepšího hráče ligy, máte skvělé vzdělání i kouzelnou rodinu. To vypadá dokonale. Hřešíte vůbec nějak?
„To je zajímavá otázka. Jestli hřeším? Když se budeme bavit o hříších, tak asi nehřeším. Je spousta věcí, ve kterých bych se mohl zdokonalit. Chtěl bych třeba víc číst, pít méně sladkého pití, ale to asi není ten hřích, který myslíte. Nesázím, nepiju. Já sám nedokážu na nic přijít, ale třeba mě na něco nachytáte vy.“
Ale já vás nechci nachytat.
„Já vím.“
Leda takhle. Asi by byl hřích ztratit titul. Kousek od vás v Marbelle trénuje Sparta, na kterou máte náskok třináct a na Plzeň sedm bodů. Jdete si pro něj jasně?
„Cíl, že si chceme jít pro titul, je jednoznačný, ale že by bylo něco jasného, si nemyslím. Je dobře, že už jsme za půlkou sezony, že těch zápasů už nebude tolik, ale hrajeme v Plzni, hrajeme na Spartě a může se to sakra zamotat. My jsme tady v Marbelle hlavně proto, abychom se na to stoprocentně připravili. Když budeme předvádět výkony, které jsme předváděli na podzim, tak bude hodně těžké nás zastavit. Pro Spartu a Plzeň je to ale výhodnější pozice než pro nás. Od nich nikdo moc nečeká a na nás je ten tlak, abychom to ustáli. Já věřím, že si s tím poradíme.“
