Kromě svého hlasu jste vždy poutala pozornost i vlasy ostříhanými na ježka. Kdy jste si poprvé řekla, že vám nejvíc sluší tenhle účes?
„Na začátku 90. let. Přijela jsem do Stuttgartu, kde jsem zpívala v opeře Vzestup a pád města Mahagonny. Tehdy jsem nosívala takové dederonské frizúry. Přišla jsem do kanceláře opery a povídám, že bych potřebovala ostříhat. Tak mi doporučili kadeřníka, on se na mě podíval a řekl: Pojďte! A celé mi to vzal nakratičko.“
Nebyla jste v šoku?
„Zjistila jsem, že to je pro moje vlasy to nejlepší, protože jsou těžké a silné. Tento střih se musí sice každé tři neděle obnovovat, není to nejlevnější, ale zase se můžete učesat i ručníkem.“
Proč jste se později vracela k delším vlasům?
„Když mi bylo kolem 55 let, měla jsem pocit, že bych si vlasy měla nechat trošku narůst, aby byla změna. Česala jsem se na patku, ale vypadala jsem blbě, takže jsem si to nechala zase zkrátit na ježka. Moje vlasy nejsou stavěné ani na patku. Už i to je moc dlouhé.“
Dlouhá je i vaše kariéra, i když teď se věnujete spíše činohernímu herectví. Penze vás zatím neláká?
„V Německu, kde s manželem, německým hudebníkem Klausem Schiesscherem (59) bydlíme, můžu jít do důchodu až v 67 letech. Tady v Česku bych už byla důchodkyně, protože mám dvě děti, ale tam je úplně jedno, kolik máte potomků. Počítají se jen odpracované roky.“
Už si dovedete představit, jaké to bude, až nebudete chodit do práce?
„No nevím. Měla jsem teď měsíc volna. Během něj jsem napsala knížku a naučila jsem se roli, kterou budu hrát na podzim.“
Aha... A dokážete nic nedělat? Odpočívat, koukat na televizi?
„Stihnu se dívat i na dobré filmy, ale u toho třeba háčkuju. Vždycky dělám víc věcí najednou.“
Víc věcí najednou dělají i vaše děti. Když jsme spolu mluvili před čtyřmi lety, dcera Dorothea (22) uvažovala o studiu psychologie. Jak to má teď?
„Dcera těch zájmů měla hodně. Rok za covidu pracovala v nultém ročníku na uzavřeném oddělení pacientů s alzheimerem. Tam jsou lidi v posledním stadiu, kdy člověka musíte přebalovat, krmit a nikdy nemůžete počítat s tím, že bude spolupracovat. Tohle absolvovala v 19 letech. Obdivovala jsem ji, protože nevím, jestli bych to dokázala. Ale říkala jsem jí, aby si tu psychologii dobře promyslela, jelikož si bude tahat problémy pacientů domů.“
Jak se rozhodla?
„V Německu se podává 10 přihlášek na vysoké školy. Asi sedm si dala na psychologii a tři na architekturu. Na Bauhaus univerzitu se tehdy kvůli covidu dělaly talentovky přes počítač. Dostala zadání, které musela zpracovat. Pak jí profesoři řekli, že byla nejlepší ze všech uchazečů za posledních pět let.“
Musíte být pyšná…
„To jsem. Dostala se ještě asi na tři vysoké školy obor psychologie, ale architekturou byla nadšená, tak si ji vybrala. Teď je půl roku na praxi v Paříži v jednom architektonickém studiu a dodělává si ještě rok školy. Magistra by ráda studovala v Mnichově, anebo právě v Paříži, protože francouzsky mluví plynule.“
A česky?
„To zatím moc ne, ale myslím, že rozumí, protože když se s někým bavím v češtině, tak podle reakcí ví, o čem je řeč.“
A co dělá syn Theodor (27)?
„Pracuje v jedné firmě na prodej stavebních strojů a bagrů.“
Syn stavebnictví, dcera architektura…
„No, máme to dobře zařízené. U Dorky to bude asi ještě chvíli trvat, než bude úplně samostatná, ale to nejhorší už je za námi.“
Když se ohlédneme za vašimi začátky, uspěla jste ve světě poté, co vám Zdeněk Košler (†67), někdejší šéf opery Národního divadla, řekl, že nemáte talent. To vás tak nakoplo?
„Zpočátku mi z toho nebylo dobře. V té době jsem byla velká hvězda Karlína, zpívala jsem My Fair Lady. Mohla jsem být tady a dělat kariéru, ale opereta v Československu neměla perspektivu, takže na jednu stranu bylo požehnáním, že jsem se pak dostala do světa. V knize, která vyjde někdy v půlce října, popisuji všechny radostné i smutné chvilky svého života. Právě v jedné kapitole píšu o svém příchodu do Drážďan roku 1985, jak jsem neznala němčinu, ale přesto mě vzali, objali, chovali se úžasně. Tady jsem byla obletovaná hvězda, měla jsem na každém prstu pět kluků. Tam jsem neznala nikoho, neuměla řeč a plakala jsem každý večer na sbalených kufrech.“
Litovala jste, že jste nezůstala v Praze?
„Věděla jsem, že když vás odsoudí někdo tak vysoce postavený jako šéf opery Národního divadla, rozkřikne se to a asi by mě nevzali nikam. Kdyby mi o mém talentu v Drážďanech řekli to samé, zpívání bych nejspíš vzdala.“
Cítíte stále křivdu k Národnímu divadlu?
„Ne, k divadlu ne. Než Košler umřel, měla jsem s ním ještě jeden výstup. Poté, co jsem vyhrála Pražské jaro, se vedení zlaté kapličky chytilo za nos. Obsadili mě do opery Cosi fan tutte. Za roli Dorabelly jsem dostala cenu berlínské kritiky, a když jsem přijela hostovat sem, tak mi Košler řekl, že se Mozart v Praze takhle nezpívá. Tehdy jsem ho poslala ostře do patřičných míst. Teprve když roku 1995 umřel, najednou jsem v Národním dostávala jednu příležitost za druhou.“
Posouvaly vás spíš drsnější zkušenosti?
„Ano. Asi potřebuju drsnější zkušenost, protože mám ostré lokty a pocit, že všemu velím, tak musím dostat pořádně přes čumák, abych to pochopila.“
Nyní v Národním divadle pravidelně hostujete. Na počátku tohoto roku jste se objevila v mluvené roli Hofmistra v opeře Ariadna na Naxu. Jak došlo k tomu, že hrajete muže?
„S mužskými rolemi už mám zkušenost. Rok předtím jsem hostovala v opeře Oedipus Rex, kde jsem hrála vypravěče. Na to konto se mi ozval hudební ředitel opery ND Robert Jindra, jestli bych nechtěla hrát Hofmistra. Role je v němčině, německy umím, ale to je stylem lehce vídeňského dialektu, takže jsem půl roku chodila k německému herci, kde jsem se učila správnou výslovnost. Pak jsme vytvořili charakter takového event manažera, který nemá o muzice páru, ale organizuje ji a je závislý na kokainu.“
Operní pěvkyně Dagmar Pecková: Jakou hudbu nikdy neposlouchá? Petr Macek
To jste si domysleli?
„Ano, původní námět je z barokní doby, takže jsme ho trochu zmodernizovali. Pak jsem chodila po jevišti a nosem popotahovala, abych ukázala následky šňupání koksu. Po premiéře, když jsem šla na recepci, mě zastavila starší divačka a radila mi: Měla byste na jeviště nosit kapesník.“
Takže to nepochopila. Někteří rockoví muzikanti se užíváním drog netají, ale jak je to v opeře? Setkala jste se tam s drogami?
„Nemám na to důkazy. Pokud na tom někdo v téhle branži jede, tak si ubližuje. Na nějaký čas vám to může pomoci, abyste se zbavili trémy, ale já jsem tohle nikdy neměla zapotřebí. Dokážu si představit, že se tím lidi zničí a o co rychleji jdou nahoru, o to větší je pak sešup dolů.“
Když jste hrála mužskou roli, musíte mít v sobě i mužskou stránku, ne?
„Teď se ze mě snažíte dostat, jestli jsem lesba?“
Spíš jestli jste se někdy více necítila jako muž?
„Každý má v sobě mužskou a ženskou stránku. Tu mužskou jsem v sobě asi naplno probudila, když jsem hrála Cherubína v Drážďanech. Režisérka pracovala Stanislavského metodou. Musela jsem se do té role vžít a povedlo se mi to tak, že jsem začala pokukovat po dámských pozadích. Tam jsem pochopila, proč se do sebe mohou zakoukat lidé stejného pohlaví.“
Zůstala jste heterosexuálkou?
„Ano.“
Nechala jste se v minulosti svádět muži, anebo jste je sama oslovovala?
„Nechala jsem se svádět muži, které jsem si vyhlídla.“
Dvacet čtyři let už jste šťastně vdaná. Nyní svádíte diváky, aby přišli na váš čtrnáctidenní festival Zlatá Pecka, jehož osmý ročník se právě koná. Je to pro vás rok od roku snazší?
„Ne, protože do prvních ročníků jde člověk s entuziasmem, že lidi přesvědčí o kráse klasického umění, ale není to tak jednoduché. Kdybych tam přivedla popovou hvězdu, mám prodáno za hodinu, i kdyby nejlevnější lístek stál 1500 korun. Já pozvu to nejlepší, co v Česku máme, operní sólisty nebo nejlepší instrumentalisty, nasadíme poloviční vstupné a stejně lidi mají pocit, že jsme drazí.“
Proč to takhle je?
„Většina lidí si asi raději poslechne nějakou cover verzi, kdy někdo vezme klasickou hudbu a dá tomu metalový či popový nádech, ale to už pak není ta krása.“
Na jakou krásu se tedy lidi mohli a mohou ještě těšit na Zlaté Pecce?
„Uplynulo 200 let od narození Bedřicha Smetany a je 100. výročí Roku České hudby. Proto jsme letošní ročník věnovali českým velikánům. Nechybí tam velké orchestrální, stejně jako komorní koncerty složené z děl českých skladatelů Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka nebo Bohuslava Martinů. Součástí festivalu je nově i koncert v Domě hudby v Pardubicích »Zlatá Pecka Gala« 7. září za doprovodu Filharmonie Hradec Králové s dirigentem Stanislavem Vavřínkem. Dvořákův houslový koncert zahraje vysoce talentovaný, teprve dvacetiletý Daniel Matejča.“
Festival dává šanci i nejmladším, že?
„Ano, máme pro ně speciální program. Talentisimo je pro instrumentalisty do 16 let, pro pěvce do 30 let jsme připravili Pěvisimo. Jedna naše absolventka už zpívala v Salcburku a máme pár dalších jmen, kterým se nyní na mezinárodním poli otevírá cesta, na což jsem hrdá. A Zlatá Pecka by nebyla kompletní bez divadelní hry Jana Jiráně (67) Carmen Y Carmen. Tu napsal pro historicky první ročník festivalu. Baví mě, že tam hraju samu sebe a dokážu si ze sebe udělat legraci. A o tom to je. Brát život s humorem.“
Taxi, taxi
Dagmar Pecková vystupovala letos v Paříži při příležitosti 100. výročí českého velvyslanectví ve Francii. Koncert byl naplněn během dvou dnů a podívat se přišel i hrdina série francouzských akčních komedií Taxi, taxi, herec Samy Naceri (63). Jaké bylo toto setkání?
„Chvilku jsme se pobavili v angličtině, protože francouzsky neumím. Byl mimořádně příjemný. Poslechl si celý koncert, a protože jsem zpívala jenom české autory, tak si alespoň rozšířil obzory,“ říká pěvkyně a dodává: „Přišel mě pak poprosit o společnou fotku a pogratuloval mi.“
České nebe
Na významné české umělce se festival Zlatá Pecka zaměřuje i v doprovodném programu. Chrudimské městské kino promítlo film Il Boemo, který vypráví o oslnivém úspěchu Josefa Myslivečka, největšího českého skladatele 18. století.
Písně slavného českého jazzového autora Jaroslava Ježka připomněl Ondřej Ruml a Jazz Quintet v pořadu Jdeme na Ježka. Ostatně něco podobného by mohla říkat Dagmar Pecková, když se chystá ke kadeřníkovi. A už podruhé na festival zavítá i největší český génius Jára Cimrman. Divadelní hra České nebe v podání Divadla Járy Cimrmana bude k vidění v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi 2. září.
