Jako by zapomněla, že skladatel Ladislav Štaidl se s ní nikdy nesoudil o opatrovnictví syna, ale o to, aby se neopakovala situace, že jejich tloustnoucí dítě hraje v patře videohry, zatímco si v přízemí opilá matka podřezává žíly.

Soud cítil stejné nebezpečí, a tak před pár týdny rozhodl, že je matka Iveta Bartošová ke své velké nelibosti pod neustálým dohledem sociálních pracovnic.

Když byla Bartošová v ústavu pro choromyslné, Štaidl se o syna vzorně staral a nebylo to proto, že by cítil nějaké zadostiučinění, nebo proto, že by musel, ale prostě jen proto, že je to jeho táta, který ho miluje a záleží mu na tom, aby prožil co nejkrásnější dětství.

50 tisíc není suma, která by Štaidla zruinovala, ale je to částka vysoko přesahující potřeby kluka Arturova věku. Je to částka, která je z větší části určena matce na dluhy, drahé šminky a líčidla. Částka, která znamená pomstu za přízraky, které strašily na hradě, na jehož troskách už se dávno pasou kozy.

Bartošové není nic po tom, kolik Štaidl vydělává a za co své peníze utrácí. Dítě, které nepatří jenom jí, ale oběma rodičům, zpěvačka používá jen jako zbraň, jako prostředek ke zbohatnutí. Osočuje otce z toho, že synovi „ničí psychiku“ a přitom je to bez sebemenší pochyby právě ona, kdo je absolutní vládkyní nad architekturou dětské duše.

Štaidl nechtěl Bartošové nikdy Artura vzít, dokonce ani nežádal střídavou výchovu, která by mu zaručovala rovnocennou kontrolu nad vývojem a potřebami dítěte. Chtěl jen to, aby na jejich syna už nikdy nepadl stín matčiny psychické lability, její na odiv stavěné zranitelnosti tak obrovské, že místy přecházela v sebepoškozování.

Začalo to u „knoflíků lásky po celé léto“ a končí to u dítěte, které po celý život ponese stigma své nezralé a hrabivé matky.