7°C
„V roce 1940 jsem spatřil světlo světa,“ začíná své líčení pražský rodák Václav Fanta. „Jsem tedy válečné dítě.“ Právě válka přitom podle něj může za onemocnění, které jej postupně připravilo o zrak. „Důvodem mé nemoci byla podle mého laického názoru avitaminóza v době těhotenství, poněvadž během války nebyl takový sortiment potravin, na jaký jsme dnes zvyklí,“ pokračuje.
O nemoci se dozvěděl už ve svých 20 letech. „Tehdy jsem byl na vojně. Po půl roce služby jsme vyjížděli na poplach do denního šera, a já se tehdy vyboural,“ vzpomíná. „Ta nemoc začíná šeroslepostí. Pořádně jsem na cestu neviděl, a nadřízení mi to samozřejmě nevěřili. Ve vojenské nemocnici mi zjistili retinopatii, a do dvou měsíců jsem byl doma. Lékař mi tehdy říkal – »prosím vás, který hlupák vás uznal schopným vojenské služby?«,“ vzpomíná na první chvíle, kdy se dozvěděl o nevyhnutelném osudu.
Celoživotní vášeň
Pan Fanta onemocněl retinopatií, což je nezastavitelný degenerativní proces onemocnění sítnice. I přes postupně se zhoršující zrak si za svou profesi i celoživotní zálibu vybral fotografování. Vystudoval FAMU, a dokud mohl, tak fotil. A úspěšně. Vystavoval jak doma, tak i v zahraničí. „Do 50 let se mi zrak průběžně zhoršoval, a po šedesátce už jsem o něj přišel úplně,“ líčí.
„Jsem člověk, který neuznává, aby nevidomý fotografoval,“ vysvětluje. I tak se ale občas výjimečně k některému focení nechal přemluvit, jen spíše po paměti, kdy si vybavoval, odkud byl například pěkný pohled na Vltavu. „Lidé mě nasměrovali, řekli mi, co a jak vypadá. To je tak jediné, co je možné.“
Nejhorší je však pro něj světlo během noci. „Buď vidím vysoký jas, takže vidím velikou záři, nebo naopak velikou tmu. Ta záře bývá nejvíce nepříjemná večer, kdy se snažím usnout. To příliš dobře nejde,“ uvádí k tomu, jak nyní vlastně vidí.
Od vědeckých fotografií k prvnímu muži ve vesmíru
Než pan Fanta přišel o zrak, živil se profesionálním fotografováním například pro mikrobiologický ústav Akademie věd nebo v Mladé frontě. Nejraději fotografoval Prahu, lidi a módu, nebo dělal reportážní či vědecké fotografie.
Díky své profesi se také setkával s význačnými osobnostmi, například s Janem Werichem, Miroslavem Horníčkem nebo Josefem Hlinomazem. V roce 1963 také fotografoval sovětského kosmonauta Jurije Gagarina při loučení s prezidentem Novotným v Praze.
Za pomoc druhým obdržel ocenění
Se svou nemocí se naučil žít, a zároveň pomáhat druhým. Vynalezl třeba pexeso pro nevidomé, tzv. Qardo. „Všechno je možné, když se chce,“ přemýšlí pan Fanta nad životní filozofií, kterou si osvojil v praxi. Jako nevidomý se totiž v 60 letech naučil psát všemi deseti prsty, Braillovo písmo, drátovat i chodit o slepecké holi. Jen to fotografování musel oželet.
Za životní optimismus i snahu pomáhat druhým byl navíc v roce 2016 oceněn Cenou Olgy Havlové. „Moc si ocenění dodnes vážím, bylo to pro mne milé překvapení,“ neskrývá dojetí. „Já tu cenu vnímám tak, že je oceněním jak pro mě, tak pro mé přátele, poněvadž člověk sám o sobě nic neudělá.“
Cena Olgy Havlové se od roku 1995 udílí těm, kteří i přes svůj handicap pomáhají ostatním lidem. Letos se koná již 24. ročník, a až do 10. dubna mohou na ocenění lidé nominovat na stránkách Výboru dobré vůle kohokoliv ze svého okolí, kdo by si podle nich cenu zasloužil. Neznáte někoho takového náhodou i vy?
