K porozumění jejímu fotografickému dílu nestačí podle kurátora Davida Koreckého jedna fotografie a k porozumění jejích motivací a cílů jeden výklad. "Konfrontuje-li pozorovatele svých fotografií s tím, že není sám, kdo se právě dívá, mějme na paměti, že nejsme sami, kdo její dílo vykládá," uvedl před vernisáží. Expozici doplňují eseje filosofa Miroslava Petříčka a teoretika pohyblivého obrazu Martina Mazance. Třetí "prodlouženou rukou" vizuálního světa fotografky jsou její úvahy z publikace, která loni vyšla v nakladatelství Hatje Cantz.

Probstová, která na vernisáž přijela, se narodila v Mnichově v roce 1964 a žije střídavě v Německu a New Yorku. Její rodiče pocházejí z Javorníka ve Slezsku, odkud byli po válce odsunuti. V 90. letech vytvořila několik výstav - hlavním médiem byl prostor místnosti, různé objekty a fotografický obraz.

"Neměla jsem ani žádný záměr, prostě jsem jen chtěla vidět, co se stane, když vyfotografuji stejnou věc ve stejnou chvíli z různých úhlů pohledu a z různé vzdálenosti. Použila jsem 12 fotoaparátů a sebe sama jako hlavní představitelku. Snímky, které takto vznikly, byly pro mě novým vesmírem. Nořila jsem se do něj v dalších letech hlouběji a hlouběji, ale zatím jsem ho úplně celý neprozkoumala," uvedla o své práci.

Hlavní část expozice tvoří fotografické soubory cyklu Exposures, jichž Probstová od roku 2000 vytvořila více než stovku. Snímky jsou předkládány v řadách, jež mají přesně danou posloupnost. Instalace je většinou složena z velkoformátových snímků a divák se musí pohybovat, aby je přehlédl.

Další soubory ukazují bezprostřední pohyb lidí na ulicích New Yorku. Mění se pozadí, hlavní scéna je stejná, ale přitom vypadá odlišně. V portrétech autorka zmnožením záběrů jednoho obličeje znemožní divákovi navázat s modelem komunikaci. Jeho oči upřeně hledí tu na něj, ale hned vedle na někoho jiného. Její cykly tak předkládají několik verzí toho, jak svět vypadá. Vytvářejí svět smyšlený, existující nezávisle na prostředí, jež mu bylo předlohou.