Na jakou nejkrásnější narozeninovou oslavu si pamatujete?
Když měla maminka sedmdesátiny. Pozvala jsem všechny do Otvovic, kuchaře, tetičky, strejčky, udělala jsem tu ohňostroj s hudbou a bylo to tak krásný, až se mi chtělo brečet. Na druhou stranu jsem si přála, ať už to skončí, protože mi strašně bušilo srdce, aby všechno vyšlo. Mamince zavolal i Kája Gott a popřál jí. Maminka měla úplně červené tvářičky, vždycky byla taková tichá, milá, styděla se, ale měla obrovskou radost.
A táta? Kdy jste udělala radost jemu?
Vždy jsem si přála koupit mu auto. Jako dítě jsem začínala s angličákama a pak když přišel ten den D a mohla jsem mu koupit k šedesátinám velké pořádné auto, nezklamal. Stálo před domem, on ho celé prolezl a pak se na mě otočil se slovy, že v něm žádný dárek není... Tátovi se dělá radost jednoduše. Kdysi dávno jsem mu koupila walkmana, on jen pootevřel krabičku, hned ji zavřel a chvilku radostí nedýchal. S maminkou to bylo těžší, ta si vždycky přála, ať jsem šťastná. Ale jak jí mám zrovna tohle zabalit?
To znám, kupovat dárky mamince je nejtěžší.
Souhlasím. S maminkou to bylo složité, ta vždycky potřebovala pocit, že je všechno v pořádku. Já jsem asi netypická maminka. Občas dám Filipovi kontrolní otázku, zda je všechno v pohodě, a jelikož to s ženami umí, tak dostanu deset krásných esemesek, že jsem nejlepší na světě, že je rád, že jsem ho přivedla na svět, že ho to tu strašně baví. A ani v jednadvaceti nemá problém mi říct, že mě má rád. Nebo mě obejmout.
I vám asi bude těžké koupit dárek. Říkáte si, co chcete dostat?
Ne. Jen říkám, že Lucce nic nekupujte, ta všechno má. Hanka je vděčná za klubíčka, háčky a teď nově drátky, kleštičky, korálky nebo knížky o tom, jak se co dělá. Já jsem totiž sběratel, nevím, co to se mnou je, ale jak mám od něčeho víc jak tři kusy, tak to začnu sbírat. Když teď někomu ukážu, jakou mám novou dílnu, všechny ty štípačky, krabičky a korálky, tak na mě jen s údivem hledí. Jsem pořád malé dítě, jen už to na mě není vidět.
Slyším náznak deprese z pokročilého věku?
Ne!
Nevadí vám ani to, že teď, v době narozenin, se ta padesátka tolik skloňuje?
Vadilo mi spíš to, když se ji bál někdo přede mnou vyslovit. Stárnutí není ostuda. Asi jsem v pětatřiceti byla hezčí a půvabnější, ale taky hloupější. Teď jsem zjistila, že když je mi smutno, tak se neděsím. Umím si vlastní smutek vysvětlit, prožít. Už vím, jaké to je, když je člověk úplně v háji. Hodně mi pomohly modlitební knížky, které sice sbírám, ale když mi jednou Jiřinka Jirásková řekla, ať jí řeknu Otčenáš, tak jsem ho neuměla.
Proč to po vás chtěla?
Každý den se modlila. Víte, víra je zvláštní věc, ke které jsem taky dozrála. Když jsem si nedávno přečetla rozhovor, který jsem dělala před dvaceti lety, zjistila jsem, že se toho moc nezměnilo. Buď jsem mluvila o tátovi, nebo jsem chválila mámu, poděkovala jsem Bohu, řekla, že mě všechno baví. Jediný rozdíl byl možná v tom, že tehdy byly ruční práce pro mě to hlavní a zpívání koníček. To se otočilo. Všeho jsem se vzdala, i soukromí, kvůli zpívání a fanouškům. Ale pořád mě to hrozně baví.
Co se vám tehdy honilo hlavou?
Možná strach. Je pravda, že kdybych věděla to, co vím teď, nebála bych se. Teď už vím, že se nemusím stydět brečet, smát se, opít se, radovat se. Tuhle jsem se rozbrečela i u jedné reklamy, až mě to nakonec rozesmálo. Vím, že mám neřesti, se kterými musím každý den bojovat. Musím mít řád. Musím každý den přečíst kousek knížky, vyluštit stránku sudoku, protože musím zaměstnat jinou část hemisféry. Každý den cvičím, učím se, abych se zklidnila. Musím dát pozor na propadání panice a strachu. Takže i s bolestí v srdci, kterou mám, jsem šťastná.
Jste šťastná, i když jste teď sama?
Ano. I když jsem ve svém velkém domě sama, vyhovuje mi to. Jsem neustále s lidmi, takže za chvíle o samotě jsem vděčná. Určitým způsobem mi to vyhovuje a jsem spokojená. Na muže a jejich pozornost si nemůžu stěžovat, obzvláště u těch mladých. Oni snad nemají pud sebezáchovy! (směje se) Třeba, až se to všechno srovná, někdo přijde. Ale teď jsem jen sama za sebe.
Připadáte mi taková zvláštně zklidněná, smířená. Měla na tohle vliv i nedávná smrt vaší maminky?
Je toho víc a samozřejmě že i určitý druh bolesti člověka narovná. Nejsem na tom ještě tak, abych o tom mohla otevřeně mluvit. Je pravda, že ty dva roky s maminkou byly nesmírně těžké. Prožila jsem v nemocnici strašné chvíle. Najednou se mi stává, že se na koncertě zadívám do sálu a vidím lidi, které to taky asi jednou potká, je to prostě od přírody dané. V tu chvíli mám ty lidi nějak víc ráda. Život je najednou tak jiný. Člověk, který byl neuvěřitelný, lámal by skály, je najednou pryč.
Kdy vám nejvíc chybí?
Jsou ještě dny, kdy propadnu panice a potřebovala bych ji obejmout. Jindy zase takové, kdy cítím její sílu a vím, že je tu se mnou. Dostala jsem od tatínka snubní prsten, který mu maminka před padesáti šesti lety nasazovala, a ten teď nosím. Pamatuju si, jak jsem v sedmi letech zpívala v kulturáku, a přesně vím, kde maminka seděla… Dneska už vím, jak smrt vypadá, proto mě už neděsí, ale je pro mě určitým ponaučením.
Kdo vám v těžkých chvílích nejvíc pomohl?
Moji největší kamarádi jsou tři faráři. Jeden je na Slovensku, pro toho dělám růžence a výtěžek z jejich prodeje pak půjde na opravu kostela. A on když mluví o smrti, tak se usmívá. Vypadá, jako by mluvil o nějaké ženě. Je s ní srovnaný a nám ostatním dává víru a nadhled. Ptala jsem se ho, jak to zvládá, a jeho odpověď byla taková, že on se se smrtí potkává každý den, a je to pro něj tím pádem tak přirozená věc, že je s tím smířený. Řekl mi, že člověk je tady pro nějaký úkol a pak se vrací domů. A já jsem tuhle myšlenku přijala za svou.
