Detaily volby nového prezidenta USA: Co jim předchází a jak si strany vybírají kandidáty?

• Kalendář primárek 2024
• Republikánské primárky 2024
  Republikánští kandidáti
• Demokratické primárky 2024
• Jak fungují primárky v USA
  • Historie primárek
  • Caucusy vs. Primárky
  • Počty delegátů
    Republikánští delegáti
    Demokratičtí delegáti
  • Superdelegáti
  • Frontloading primárek
• Nominace kandidáta na viceprezidenta

V roce 2024 se bude pozornost upírat především k republikánským primárkám, jelikož Joe Biden, který byl v roce 2020 zvolen prezidentem za Demokraty, oznámil, že bude kandidovat i podruhé. V demokratických primárkách tak čelí pouze okrajovým kandidátům. Oproti tomu u na republikánské straně se o nominaci uchází poslední republikánský prezident Donald Trump, kterého vyzve mimo jiné i jeho bývalý viceprezident Mike Pence. Za hlavního vyzyvatele je ovšem považován guvernér Floridy Ron DeSantis.

Kandidaturu tradičně plánují i představitelé menších stran. Jejich šance jsou ovšem mizivé. Poslední prezidentské volby, ve kterých dosáhl jakýkoli  kandidát třetí strany na úspěch v podobě volitelů bylo v roce 1968, kdy v pěti státech na americkém jihu vyhrál bývalý George Wallace, dlouholetý demokratický guvernér Alabamy, který se v daném roce rozhodl kandidovat za Americkou nezávislou stranu.

Posledním prezidentem, který byl zvolen za jinou než Demokratickou nebo Republikánskou stranu pak byl Zachary Taylor, 12. prezident Spojených států, který byl zvolen za stranu Whigů v roce 1848. Vůbec posledním zástupcem třetí strany v Bílém domě pak byl jeho viceprezident Millard Fillmore, který byl do úřadu uveden po Taylorově smrti v roce 1850 a úřad opustil na konci volebního období na jaře 1853, více než rok před založením Republikánské strany.

Kalendář amerických prezidentských primárek 2024

Republikánské primárky 2024

Zájem o republikánskou nominaci do prezidentských voleb v USA v roce 2024 vyjádřilo již více než deset zájemců. Za největšího favorita platí bývalý prezident Donald Trump, který v roce 2020 nezvládl svůj mandát obhájit, ale o druhé volební období v Bílém domě stále stojí.

Vzhledem k řadě obvinění, které bývalý prezident čelí se ovšem o nominaci uchází i celá řada dalších vlivných republikánů, stejně jako několik nečekaných tváří. Kandidáty ovšem bude čekat tradiční proces stranických primárek.

Republikánští kandidáti pro rok 2024

O republikánskou nominaci se bude v roce 2024 ucházet celá řada kandidátů. Největším favoritem je navzdory četným žalobám bývalý prezident Donald Trump. Jeho nejvýraznějším vyzyvatelem je guvernér floridy Ron DeSantis, ačkoli jeho kampaň během roku 2023 podle průzkumů ztratila dech.

Vážných kandidátů je ovšem přes deset a najdeme mezi nimi současné i bývalé guvernéry a další politiky či podnikatele. 

• Ryan Binkley
• Doug Burgum
• Ron DeSantis
• Larry Elder
• Nikki Haley
• Will Hurd
• Asa Hutchinson
• Chris Christie
• Perry Johnson
• Mike Pence
• Vivek Ramaswamy
• Tim Scott
• Francis Suarez - odstoupil 29. srpna 2023
• Donald Trump

Demokratické primárky 2024

Demokratické primárky budou v roce 2024 především formální záležitostí. Členové demokratické strany ctí tradici, podle které se do primárek nehlásí vážní protikandidáti, ve chvíli, kdy se úřadující prezident rozhodne, že svůj mandát zkusí obhájit.

To je i případ i pro americké prezidentské volby v roce 2024, kdy chce svůj mandát obhájit prezident Joe Biden i přesto, že by krátce po svém zvolení oslavil 82. narozeniny.

Co jsou primární volby v USA

Takzvané primární volby neboli primárky jsou procesem, ve kterém si politické strany v USA vybírají kandidáty pro nadcházející volby. Ve světě jsou pak nejznámější prezidentské primárky, kdy si strany vybírají kandidáta pro příští prezidentské volby. 

Podobně jako samotná volba prezidenta, je i volba kandidáta na prezidenta méně přímočará, než se může zdát. V primárkách se totiž nerozhoduje o kandidátech přímo, ale hlasuje se o složení delegací z jednotlivých států na celostátní sjezdy politických stran, kde tito delegáti následně vyberou kandidáta.

Delegáti jsou sice většinou zavázáni hlasováním pro konkrétního kandidáta, ale není tomu tak vždy. Primárky Demokratické strany pak byly známé i souboji kandidátů o přízeň takzvaných superdelegátů - významných současných i minulých představitelů a podporovatelů strany, kteří mohou hlasovat podle vlastního uvážení a na sjezd se dostanou bez ohledu na výsledek primárek. Tito lidé přitom představují přes 10 procent hlasů na demokratickém sjezdu, takže v roce 2018 došlo k omezení jejich pravomocí. U republikánů je počet podobných delegátů omezený počtem tří členů strany na každý stát.

Historie primárek v USA

Nutnost vybrat prezidentského kandidáta se ve Spojených státech zrodila krátce po jejich vzniku. Tehdy ovšem formě primární volby dominovaly caucusy, které byly ve čtvrtině 19. století doplněny národními sjezdy.

Primárky v podobě tajné volby pro konkrétního kandidáta či jeho delegáty se začaly dostávat do popředí až během dvacátého století. Přesto nebyly primární volby dlouho závazné. To změnila až nepřehledná situace, kdy byl demokratickým kandidátem na prezidenta zvolen Hubert Humphrey v roce 1968, ačkoli se osobně nezapojil do žádných primárek.

To vedlo k tomu, že se Demokratická strana rozhodla přepsat své stanovy tak, aby se výběr kandidátů do budoucna zpřehlednit a učinit transparentním. To vedlo k masové adopci primárek proti caucusům a státním stranickým sjezdům a stejný příklad brzy následovala i Republikánská strana.

Caucusy vs. primárky

V současnosti se ve Spojených státech používají dva způsoby, jak strany v jednotlivých státech určují, kterému z kandidátů dají podporu. Nejčastěji se kandidát vybírá v primárkách. Ty probíhají stejně jako volby. Jednotliví voliči hlasují pomocí volebních lístků v tajných volbách a hlasy se následně sečtou. Hlavním rozdílem mezi jednotlivými státy je, zda se na volebních lístcích objevuje jméno prezidentského kandidáta, nebo jména delegátů, kteří dopředu oznámili, pro koho budou na sjezdu hlasovat.

Primárky se pak ještě dělí na:

• uzavřené primárky, ve kterých můžou volit pouze členové dané strany
• otevřené primárky,  kde může volit kdokoli, za předpokladu, že již nehlasoval v jiných primárkách
• polootevřené primárky, kdy příslušníci jednotlivých stran mohou hlasovat pouze v primárkách své strany, nicméně voliči bez stranické příslušnosti si mohou vybrat stranu, jejíž primárek se zúčastní

Caucusy jsou pak starší forma výběru vhodného kandidáta. Jde o setkání voličů, kde se na začátku vytvoří skupiny podporovatelů jednotlivých kandidátů a nerozhodnutých voličů. Lidé pak na základě diskuzí mohou mezi jednotlivými tábory přecházet. Na závěr caucusu se pak sečte počet lidí v jednotlivých táborech.

Specifické jsou pak prezidentské primárky Republikánské strany ve Wyomingu, které stále probíhají formou stranického sjezdu.

Počty volených delegátů

Počty volených delegátů se mezi oběma hlavními stranami liší. Stejně tak i počet delegátů přidělených jednotlivým státům a teritoriím. Obecně vychází jejich počet z principů proporcionality - čím větší stát, tím více delegátů.

Kromě toho ovšem obě strany přihlíží i k dalším věcem. Bonusové delegáty tak dostávají státy, kde má daná strana většinu v parlamentu, nebo tam, kde posledně vyhrál volby předchozí prezidentský kandidát. Bonusové kandidáty zároveň dostávají i státy, které své primárky odloží na později.

Počet delegátů na Republikánském národním sjezdu 2024

Výpočet počtu delegátů na Republikánský sjezd probíhá v následujících krocích:

• Každý stát dostane 10 delegátů
• Za každý volební okrsek pro volby do Kongresu dostane stát 3 delegáty
• Teritoria USA dostanou následující počet delegátů: Americká Samoa 6, District of Columbia 16, Guam 6, Severní Mariany 6, Portoriko 20 a Americké Panenské ostrovy 6
• Z každého státu a teritoria dorazí tři čelní představitelé Republikánské strany jako delegáti

Následně se připočítají bonusy:

• Volba republikánského kandidáta v minulých volbách - 4,5 + 60 % počtu prezidentských volitelů (zaokrouhluje se vždy nahoru) (pro District of Columbia 10)
• Senátoři - jeden bonusový delegát za každého republikánského senátora zvoleného v poslendích šesti letech (maximálně 2)
• Republikánský guvernér - Státy s republikánským guvernérem před koncem roku 2023 dostanou jednoho bonusového delegáta
• Republikáni  v Kongresu - Pokud je většina kongresmenů státu republikánská, dostane jednoho bonusového delegáta
• Jedna komora státního parlamentu - pokud mají republikáni většinu v poslanecké sněmovně nebo senátu daného státu, dostane stát bonusového delegáta
• Obě komory - pokud mají republikáni většinu v obou komorách parlamentu, dostane stát bonusového delegáta.

Následně se započtou případné penalizace:

• Porušení data - pokud by stát uspořádal primárky dříve, než podle pravidel Republikánské strany může, bude počet jeho delegátů snížen na šest až devět + tři představitele strany ve státě.
• Nedodržení proporcionality - státy, které by před 15. březnem 2024 chtěly udělit delegáty jinak, než proporčně, přijdou o polovinu delegátů.

Počet delegátů na sjezdu Demokratické strany 2024

Výpočet počtu delegátů se řídí podle jednoduchého vzorce, který počítá s hlasy pro demokratické kandidáty v posledních třech prezidentských volbách a počtem volitelů, které stát při prezidentské volbě vysílá do souboru volitelů. Kromě toho mohou státy dostat v součtu 10-35 procent delegátů navíc, pokud v nich primárky probíhají později během volebního roku, nebo pokud probíhají ve více státech současně.

Součástí každého sjezdu Demokratické strany je i výrazný počet takzvaných superdelegátů. Jejich moc sice demokraté omezili tak, že do výběru kandidáta vstupují až v případě, že by nikdo nedokázal získat většinu mezi běžnými delegáty.

Superdelegáti

Superdelegáti dlouho patřili ke koloritu demokratických primárek. Jde o významné členy vedení strany, demokratické členy Kongresu, demokratické guvernéry či současné a bývalé demokratické prezidenty a viceprezidenty.

Ti pravidelně tvoří kolem 15 procent všech delegátů na sjezdech Demokratické strany a dvoření se jim tak bylo často zásadní pro ty, kdo doufali v prezidentskou kandidaturu.

V roce 2018 se ovšem vedení Demokratické strany rozhodlo systém výběru kandidáta na prezidenta upravit tak, aby o něm pokud možno rozhodovali pouze voliči prostřednictvím primárek. Superdelegáti se totiž nově nemohou účastnit prvního kola volby a do hry tak vstupují až v případě, kdy nikdo z kandidátů nezíská v prvním kole hlasování většinu.

Frontloading primárek

Důvodem, proč dochází k udělování bonusových kandidátům pro státy, které své primárky odsunou na pozdější dobu, je boj proti takzvanému frontloadingu. Malé státy, které své primárky mají zkraje volebního roku, mají podle řady lidí nepřiměřeně velký vliv na vývoj volebního klání.

Kvůli špatným výsledkům v New Hampshiru upustili od obhajoby prezidenti Harry S. Truman a Lyndon B. Johnson. Naopak Jimmy Carter se prezidentem stal i díky nečekanému vítězství v Iowských caucusech a New Hampshirských primárkách prezidentem a podobnou zkušenost měl v roce 1992 i budoucí prezident Bill Clinton, který druhým místem v New Hampshiru zachránil svou kampaň.

Řada států proto začala své primárky posouvat na dřívější data, aby mohly tvrdit, že mají podobně zásadní vliv. To vyvrcholilo v roce 2012, kdy Republikánská strana potrestala pět států za porušení rozvrhových pravidel tím, že jim odebrala polovinu delegátů. Demokratická strana pak ze stejného důvodu v tom samém roce zrušila primárky na Floridě a nahradila je pozdějšími caucusy.

Nominace kandidáta na viceprezidenta

Role viceprezidenta Spojených států amerických prošla v průběhu historie významným vývojem, který odrážel měnící se politické a společenské klima. Tato role byla původně vnímána spíše jako ceremoniální a druhořadá, až do začátku 20. století.

V počátcích republiky měl viceprezident velmi omezenou moc a často byl politicky izolován od prezidenta. To se začalo měnit až s rozvojem politických stran a nástupem prezidenta Theodora Roosevelta, který začal viceprezidenty více zapojovat do své administrativy.

V průběhu 20. století se role viceprezidenta stala důležitější. Tento vývoj kulminoval v roce 1967 s přijetím 25. dodatku k ústavě, který upřesnil postup nástupnictví viceprezidenta.

Způsob nominace viceprezidenta se také změnil. Původně byli viceprezidenti nominováni na stranických konvencích bez většího vlivu prezidenta. Dnes je nominace viceprezidentského kandidáta pečlivě zvažována prezidentskými kandidáty a hledí se na komplementaritu jejich dovedností a ideologií. Tento vývoj odráží vzrůstající důležitost role viceprezidenta a jeho potenciálního vlivu na vládní politiku.