Pohřeb Kaplického: Slzy a bolest...
Desítky smutečních věnců, stovky hostů, smutek a slzy. Tak vypadalo rozloučení s architektem Janem Kaplickým (+71) v centru Pražská křižovatka v kostele sv. Anny.
Své poslední sbohem přišlo říct několik set lidí. Nejtěžší chvíle a utrpení prožívala mladá vdova po Janu Kaplickém Eliška (30). Ta se během jediného osudového dne stala matkou i přišla o manžela. Během obřadu se několikrát hroutila v pláč. Utěšovat ji musela Dagmar Havlová, která seděla vedle ní.
U vchodu do kostela vítala na začátku obřadu ve 13 hodin smuteční hosty dixielandová kapela. Z pódia přední části chrámové lodi na ně pak zprostřed věnců a květin z veliké fotografie shlížel Jan Kaplický svým typickým zamyšleným a lehce zasněným pohledem, který jeho blízcí tak dobře znali.
Do přední řady před pódium usedli Kaplického nejbližší. Vedle Elišky Kaplické usedla Dagmar Havlová a Kaplického syn Josef, mezi četnými smutečními hosty nechyběl ani předseda ČSSD Jiří Paroubek se ženou, Jiří Diensbier, Bolek Polívka.
Jako první se řeči ujal Kaplického dlouholetý přítel zpěvák Pavel Bobek. Pohnutým hlasem promluvil o tom, jak moc pro něj jeho přítel Jan znamenal a jak moc jej jeho smrt zasáhla. Na závěr i zazpíval píseň od Johnyho Cashe. "Oba jsme ho měli rádi," řekl na vysvětlenou.
Smuteční řeč poté pronesli i Kaplického kolegové z branže, architekti Brian Clark a Andrea Morgante, kteří zavzpomínali na Jana Kaplického, jak ho oni znali - jako na muže plného síly, radosti ze života a úžasných nápadů, který nadevše miloval svou rodinu a svou práci.
Snad nejdojemnější chvíle celého obřadu nastala, když Dagmar Havlová začala číst 'dopis Johance', od Václava Havla. "Byl to den, kdy jsem stál před nebeskou branou i já a nevím, proč dostal přednost on," napsal Havel o tragickém 14. lednu, kdy Jan Kaplický zemřel.
V tu chvíli již Eliška nedokázala zadržet slzy. Osud si s ní krutě pohrál a v jediný den se jí stalo to nejkrásnější i nejsmutnější v životě. Narodila se jí toužebně očekávaná dcera, ale zároveň ji navždy opustil milovaný manžel. Zřejmě si v tu chvíli znovu vybavila slova Pavla Bobka: "Dívejme se do kočárku, to je naše budoucnost."
Když umře "normální člověk",tak se o něm,tak nepíše,spíš vůbec.Neměla si brát dědouška.