Proč Ukrajina potřebuje naše vojáky jako garanci míru? Těchto 9 smluv už Rusko porušilo

„Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů,“ praví článek 2 odstavec 4 Charty Spojených národů.

Tuto zakládající smlouvu OSN podepsaly 26. června 1945 jak Sovětský svaz, tak Ukrajina, totiž Ukrajinská socialistická sovětská republika, jeho součást. Formálně měla tehdy, stejně jako Běloruská SSR, v rámci Sovětského svazu jistou suverenitu, v praxi samozřejmě nikoliv. Sověti však takto disponovali místo jedním hlasem v Generálním shromáždění OSN hned třemi. S rozpadem SSSR převzalo jeho status i povinnosti a závazky Rusko, nadále se tak počítá za signatáře Charty a zakládajícího člena OSN.

Ve Finsku Spojené státy, Sovětský svaz i evropské země z obou stran železné opony vyjednávaly o zmírnění studené války (tzv. détente). Formálně jednání završil 1. srpna 1975 Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, který v Helsinkách za 35 států podepsali prezidenti, premiéři a generální tajemník KSSS Leonid Brežněv. Jádrem je deset zásad, ruská invaze na Ukrajinu i předchozí podpora separatistů na Donbase porušuje prakticky všechny:

1.     svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti,

2.     zdržení se hrozby silou nebo použití síly,

3.     neporušitelnost hranic,

4.     územní celistvost států,

5.     pokojné urovnávání sporů,

6.     nevměšování do vnitřních záležitostí,

7.     respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,

8.     rovná práva a sebeurčení národů,

9.     spolupráce mezi státy

10.  poctivé plnění závazků mezinárodního práva

Henry Kissinger, Leonid Brežněv, Gerald Ford a Andrej Gromyko na helsinské konferenci KBSE (1. 8. 1975) | Bílý dům

Po pádu socialismu na východě Evropy se z konference stala stálá Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), s jejímž mandátem například mezinárodní pozorovatelé jezdí dohlížet na regulérnost voleb v jednotlivých členských státech.

Rusko takové mise bojkotuje, stejně jako mise OBSE pro vyšetřování zločinů na Ukrajině; nadále však zůstává členským státem.

21. prosince 1991 jedenáct dosud sovětských republik na summitu v tehdejší kazašské metropoli potvrdilo zánik Sovětského svazu, vzniklo Společenství nezávislých států (nezúčastnily se tři pobaltské státy a Gruzie).

Krátkým prohlášením se státy zavazují k úsilí „o budování demokratických států řízených zákonem, jejichž vztahy se budou rozvíjet na základě vzájemného uznávání a respektování státní suverenity a suverénní rovnosti, nezcizitelného práva na sebeurčení, zásad rovnosti a nevměšování se do vnitřních záležitostí, zřeknutí se použití síly a hrozby silou, ekonomických a jakýchkoli jiných metod nátlaku, mírového řešení sporů, respektování lidských práv a svobod, včetně práv národnostních menšin, svědomitého plnění závazků a dalších obecně uznávaných zásad a norem mezinárodního práva“; a také k uznávání a respektu územní celistvosti a nedotknutelnosti stávajících hranic.

„Vysoké smluvní strany v souladu s ustanoveními Charty OSN a závazky vyplývajícími ze Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě respektují vzájemně svou územní celistvost a potvrzují nedotknutelnost hranic mezi nimi,“ říká článek 2 Smlouvy o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ukrajinou a Ruskou federací; podepsali ji posledního května 1997 v Kyjevě prezidenti Boris Jelcin a Leonid Kučma.

Státní duma a Rada federace, tedy obě komory ruského parlamentu, ji ratifikovaly v zimě 1998–99.

Merkelová odhaluje v pamětech: Bránila vstupu Ukrajiny do NATO a detaily setkání s Putinem i Trumpem

Smlouvu po porušování ze strany Ruska, od anexe Krymu a podpory donbaských separatistů, vypověděl (respektive nařídil neprodloužit) ukrajinský prezident Petro Porošenko roku 2018.

Na ukrajinském, běloruském a kazašském území zůstávaly po rozpadu SSSR atomové zbraně, které však jejich vlády nemohly ovládat. Nakonec přistoupily ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní a arzenál pak předaly Rusku. Zároveň jim tzv. Budapešťské memorandum, podepsané 5. prosince 1994, mělo zaručovat bezpečnost.

„Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké potvrzují svůj závazek vůči Ukrajině, v souladu se Závěrečným aktem KBSE, respektovat nezávislost a suverenitu i stávající hranice Ukrajiny,“ praví smlouva. Dále tři jaderné velmoci (Francie a Čína později přidaly obdobná prohlášení) potvrzují „svou povinnost zdržet se hrozby či použití síly proti teritoriální integritě či politické nezávislosti Ukrajiny“, jakož i ekonomického nátlaku. A zároveň mocnosti slíbily garance – poskytnout Ukrajině asistenci, pokud se stane obětí agrese či vyhrožování, „v nichž jsou použity jaderné zbraně“. Roku 2009 USA a Rusko ještě přidaly společnou deklaraci, jež platnost Budapešťského memoranda potvrzuje.

Podpis Budapešťského memoranda: Lukašenko, Nazarbajev, Jelcin, Clinton a Kučma. | National Security Archive, Brookings Institution

V reálu však garance nefungovala. „Podepsalo ji Rusko. Podepsala ji Amerika. Podepsala ji Británie. Říkala, že všichni budeme respektovat územní celistvost Ukrajiny. Tato bezpečnostní záruka doslova nestála ani za papír, na kterém byla napsána,“ komentoval Clifford May z americké Nadace pro obranu demokracií v pořadu Current Time stanice RFE/RL. Z pohledu mezinárodního práva není Budapešťské memorandum, na rozdíl od jiných dohod Moskvy a Kyjeva, mezinárodní smlouvou, nýbrž jen politickou deklarací – ovšem navázanou na závaznou smlouvu, Závěrečný akt KBSE.

„Ruská federace se podpisem budapešťského memoranda o poskytnutí bezpečnostních záruk Ukrajině nezavázala, že bude uznávat výsledek ozbrojeného státního převratu,“ formuloval záminku k vměšování na Donbase ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. 

Spory o podobu hranic mezi oběma postsovětskými státy trvaly ještě roky. V lednu 2003 prezident Vladimir Putin podepsal se svým ukrajinským protějškem Leonidem Kučmou smlouvu o pozemní hranici a také druhou o spolupráci a využití Azovského moře a Kerčského průlivu, jenž ho spojuje s Černým mořem. I pak ale Ruská federace dělala kolem demarkace hranice problémy.

S rozpadem Sovětského svazu si Rusko ponechalo také velkou většinu Černomořské flotily, jež sídlila na Krymu – a pronajímalo si základny v Sevastopolu i jinde na poloostrově. Ukrajina za to dostala finanční kompenzace a výraznou slevu na plyn od Gazpromu. První smlouvu podepsaly země roku 1997, dodatek (Charkovský pakt) podepsali prezidenti Dmitrij Medveděv a Viktor Janukovyč 21. dubna 2010. Smlouvy zmiňují suverenitu Ukrajiny a de facto měly utvrzovat, že jí Krym patří.

V polovině března 2014 přesto Rusové Krym anektovali, do konce měsíce prezident Putin nařídil tyto i další smlouvy s Ukrajinou ukončit.

Záběry na ruské velitelství Černomořské flotily po útoku ukrajinského dronu | Reprofoto Twitter

Vymahatelnými mezinárodními smlouvami nebyly ani dvě Minské dohody, jež měly přinést příměří a řešení sporů se separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti. Na první se pracovalo od června 2014, Ukrajinci a Rusové vyjednávali s pomocí OBSE. První dohodu (též Minský protokol) podepsaly tyto tři strany plus zástupci separatistů – samozvaných Luhanské a Doněcké republiky – 5. září 2014. Příměří i další ustanovení dohody se hned porušovalo, v lednu pak separatisté s ruskou podporou spustili další velkou ofenzivu, mj. dobyli letiště Doněck.

Summit normandské čtyřky v Minsku: Hollande, Merkelová, Putin, Porošenko (11.-12. 2. 2015) | Kreml

Do vyjednávání se pak vložila německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident François Hollande, v tzv. normandském formátu vyjednali s Putinem a Porošenkem 11.–12. února 2015 Balíček opatření pro implementaci Minských dohod (alias Minsk II). Od 15. února mělo nastat kompletní a bezpodmínečné příměří, obě strany měly stáhnout na desítky kilometrů od frontové linie těžké dělostřelectvo i rakety.

Konflikt ani tak zcela neuhasl, nakonec se Vladimir Putin rozhodl připojit separatistické republiky k Rusku a svrhnout vládu Volodymyra Zelenského zahájením „speciální vojenské operace“ – plnohodnotné invaze.