Bití, střelné rány a utrhané nehty: Skupina zahraničních studentů popsala hrůzy v ruském zajetí
Skupině Srílančanů se podařilo uprchnout z ruského zajetí poté, co se ruští vojáci začali stahovat. Útěku předcházelo několikaměsíční mučení v zemědělské továrně na východní Ukrajině. Výpovědi přineslo arabské zpravodajství Al-Džazíra.
Jeden ze sedmičlenné skupiny Srílančanů sdělil novinářům v Charkově, co se mu stalo. Ruští vojáci ho střelili do nohy, jiný Srílančan měl utržený nehet a byl udeřen do hlavy pažbou pušky. Skupinka byla držena právě v Charkovské oblasti, útěk byl možný teprve, když se odsud Rusové začali stahovat pryč.
„Každý den jsme uklízeli záchody a koupelny,“ řekl Dilukshan Robertclive, jeden z bývalých zajatců.
Čtyři ze sedmi zajatých Srílančanů byli studenti medicíny ve městě Kupjansk, další tři zde pracovali. Ruské síly koncem února přešly přes hranice a obsadily velké části východní a jižní Ukrajiny včetně Kupjansku.
Skupina uvedla, že byla zajata na prvním kontrolním stanovišti z Kupjanska a poté převezena do Volčanska, které se nachází poblíž hranic s Ruskem, zde byli Srílančani zadržováni v továrně s asi dvaceti dalšími Ukrajinci.
Ženu Rusové drželi v temné cele
„Vzali nám pasy, další dokumenty, telefony, oblečení a zavřeli nás v místnosti,“ popsal Sharujan Gianeswaran. „Byli s námi také Ukrajinci, kteří byli vyslýcháni a posíláni pryč za 10 dní, 15 dní nebo za měsíc. S námi nikdy nemluvili, protože nerozuměli našemu jazyku.“
Ukrajinská policie uvedla, že v továrně sídlí ruské „mučící středisko“ – jedno z 18 v Charkovské oblasti. „Byli svázáni a měli zakryté oči. Poté byli zajati a převezeni do města Volčanska,“ řekl Serhij Bolvinov, vedoucí vyšetřovacího oddělení národní policie v Charkově.
Šest mužů ze skupiny vypovědělo, že byli zadržováni ve velké místnosti v patře. Sedmá, jediná žena, byla držena v temné cele sama, dodali její společníci. Tiše plakala a nemluvila, když ostatní ze skupiny vyprávěli svůj příběh.
Jeden z mužů následně vylíčil, jak ho jeho ruští věznitelé postřelili do nohy. Dalšímu se utrhl nehet poté, co do něj vojáci opakovaně bili pažbou pušky. Muži svá zranění ukázali novinářům. „Většinou jsme nerozuměli tomu, co nám řekli, a byli jsme za to biti,“ řekl Gianeswaran.
Srílančanům došlo, že bojové linie se posouvaly pouze tehdy, když jim ruští vojáci nařídili, aby pomohli naložit kamiony jídlem a zbraněmi. Když se poslední náklaďáky rozjely pryč, skupina marně žádala o své pasy a doklady, protože věděli, že pohybovat se bez nich by v zemi plné kontrolních stanovišť nebylo možné.
Vyčerpaní a hladoví
Ruské jednotky na začátku války dobyly několik měst na severovýchodě Ukrajiny v Charkovské oblasti. Ukrajinští vojáci oblast znovu získali během rychlé protiofenzivy na začátku září.
Když si Srílančané 10. září uvědomili, že jsou Rusové pryč, skupina opustila továrnu a vydala se pěšky směrem k městu Charkov. Nevěděli však, jak se tam dostat.
„Chodili jsme po té cestě dva dny a byli jsme vyčerpaní a hladoví. Neměli jsme žádné jídlo ani peníze, abychom si jídlo mohli koupit,“ řekl Gianeswaran. Spali na kraji silnice a šli, dokud nedošli k řece. Kvůli zničeným mostům však nevěděli, jak se dostat na druhou stranu. Konečně si jejich trápení někdo všiml, poskytl jim úkryt a přivolal bezpečnostní složky k odvozu.
Policie uvedla, že skupina byla zadržena v Čuhujivském rajónu, 70 km od zemědělské továrny. Nyní jsou v Charkově a nemají ponětí o tom, co přinese budoucnost. Robertclive řekl, že po měsících v ruském zajetí mají pošramocenou psychiku.
Muži se však usmáli, když se jich novináři zeptali, jak se teď cítí, když ví, že mají to nejhorší za sebou. „Dali nám [Ukrajinci] jídlo a oblečení,“ řekl Gianeswaran. „Mysleli jsme, že zemřeme, ale jsme zachráněni a je o nás dobře postaráno.“