Rusové dávali lidem z obléhaného Mariupolu jedinou možnost: Rusko, nebo smrt

Pokud neodejdou, zemřou v sutinách, varovali je ruští vojáci. Říkali, že nemají moc na výběr. Obléhání Mariupolu ruským prezidentem Vladimirem Putinem se stalo ztělesněním jeho války spálené země na Ukrajině. Útok ze země, vzduchu a moře srovnal přístavní město se zemí a podle starosty zničil nebo poškodil 90 procent jeho infrastruktury. Zničeno bylo činoherní divadlo a umělecká škola, kde našly útočiště stovky žen a dětí. Bombardována byla i porodnice.

Po týdnech těžkého ostřelování se sklep, kde se Andrej ukrýval se svými sousedy, začal rozpadat. Museli odejít, než se strop propadne. Andrej, pětačtyřicetiletý sportovní trenér, se opakovaně pokoušel utéct z levého břehu mariupolské řeky Kalmius a připojit se k evakuačním konvojům, které opouštěly město z druhé strany.

Nebyl však schopen - ani autem, ani pěšky - projít ulicemi posetými mrtvolami a troskami a přejít přes centrální most. CNN analyzovala satelitní snímky čtyř mostů na řece Kalmius; všechny byly 22. března neprůjezdné nebo zničené.

Ve vzácných chvílích, kdy měl Andrej mobilní signál, volal a psal SMS své ženě Iryně, padesátileté učitelce angličtiny žijící na předměstí Kyjeva. Zoufale se snažil najít bezpečnou cestu z Mariupolu, aby se manželé, kteří spolu žijí už 15 let, mohli znovu setkat. Přesto se zdálo, že neexistuje žádná cesta ven. „Zdálo se, že neexistují žádné možnosti. Kvůli tomu jsme už pochopili, že se objevíme buď v DLR, nebo v Ruské federaci,“ řekl Andrej. „Byl tu pocit, že levý břeh je prostě opuštěný.“

Nechutný útok Rusů na prchající: Rakety zabily na nádraží desítky lidí. Nesly vzkaz „pro děti“

Manželka překousla neshody s matkou a požádala o pomoc

Iryna sdílela jejich zprávy na WhatsAppu a Telegramu s CNN a odhalila své niterné pokusy pomoci manželovi. Každá zpráva byla podepsána datem a časem, aby si mohli být jisti, kdy byla odeslána. V odpovědi jí frustrovaný Andrej sdělil, že není schopen najít evakuační konvoje, o kterých se zmínila, ale bude se o to nadále pokoušet. V poslední snaze se Iryna spojila se svou matkou v Rusku, se kterou přestala mluvit kvůli neshodám kvůli válce. Pokud Andrej nemá jinou cestu z Mariupolu, mohl by zůstat s ní, zeptala se. Její matka souhlasila.

„Nechtěl do Ruska, chtěl domů, opravdu chtěl domů. Ale v takové situaci bylo nutné se rozhodnout. Buď jet tam a zůstat naživu, nebo zůstat v Mariupolu a zemřít na kulku nebo pod sutinami,“ řekla. Dne 17. března Andreje informoval soused, že ruské jednotky vstupují do domů lidí a požadují, aby se obyvatelé evakuovali. Následujícího dne spolu se svými sousedy uprchl ze svého úkrytu a utekl na kontrolní stanoviště u moře. Tam jim vojáci DLR nařídili, aby se svlékli do půl pasu, a prohledali je kvůli tetování, jaké nosí příslušníci batalionu Azov, poté jim zkontrolovali pasy a odvezli je v autech do Bezimenného, přímořského města vzdáleného 16 km východně.

Andrej se zoufale snaží vrátit domů

O dva dny později byl podle Andreje odvezen zpět na jih do Novoazovska a poté přes hranice do Ruska, kde prošel celnicí, byl mu zkontrolován pas a orazítkován migrační průkaz. Brzy ráno 24. března byl autobusem převezen do Taganrogu, ruského přístavního města u Azovského moře, kde bylo v olympijské sportovní škole zřízeno uprchlické centrum. Z Taganrogu jel Andrej deset hodin vlakem do Voroněže, kde nyní bydlí u své tchyně.

Na nádraží v Taganrogu viděl další Ukrajince, kteří neměli peníze ani doklady a byli násilím odvezeni do Penzy, vzdálené více než 600 kilometrů severovýchodně, hluboko na ruském území. Andrej se snaží zjistit, jak se vrátit z Voroněže na Ukrajinu, možná přes Bělorusko. „Někteří lidé na Ukrajině si možná myslí, že ti, kteří odešli do Ruska, jsou zrádci, ale to je výjimka z pravidla. Většina lidí chápe, že jsme jeli tam, odkud se dá dostat ven. Ale někteří nechápou, že jsme neměli na výběr - měli jsme jen jednu cestu, a to do Novoazovska,“ řekl.

Anna žila dva týdny v bunkru na severním předměstí Mariupolu, kde se ukrývala se svou rodinou, když dovnitř vtrhli vojáci. „Přišli dovnitř a řekli: 'Je to rozkaz: Ženy a děti musí odejít.' Některým z těch, kteří žádali, aby mohli zůstat, řekli, že ne,“ uvedla čtyřiadvacetiletá překladatelka pro CNN.

Muži byli oblečeni do vojenských uniforem a měli zbraně, ale podle ní nebylo možné určit, zda se jedná o jednotky DLR, nebo ruské, protože neměli na sobě insignie a neprokázali se. Všechny ženy a děti byly vyhnány ven - celkem jich bylo asi 90, včetně její matky, dospívajícího bratra, babičky, tety a dvou tetiných dětí.

Martin učil v Charkově Ukrajince česky: Zpět do Brna se dostal jen díky fintě!

Když se Anna vynořila nad zem, jen stěží rozeznávala krajinu. „Všechno bylo úplně zničené,“ řekla. Anna popsala, že je autobusy odvezly do nedalekého města, kde je přes noc ve škole vyslýchali policisté z DLR. Dne 16. března byli podle ní posláni na východ do ukrajinské vesnice Bezimenné, kde byli nasměrováni do „registračního tábora“.

Útěk do Estonska

Byli vyslýcháni ohledně své politiky, postojů k DLR a ruským úřadům. Otázky zahrnovaly informace o příbuzných sloužících v praporu Azov, který je hlavní součástí ukrajinské armády v Mariupolu, uvedla.

Anna, její matka, babička a bratr se odtrhli a odjeli do Rostova; podle jejích slov jim to bylo dovoleno, protože tam měli přátele. Z Rostova Anna odjela vlakem do Moskvy, pak do Petrohradu a nakonec 22. března překročila hranici z Ruska do severního Estonska. V samostatném rozhovoru Annina matka, které se také podařilo opustit Rusko, její výpověď potvrdila. Anna řekla, že měla pocit, že evakuace byla celou dobu jakousi „pastí“. A přestože měla strach odejít do Ruska, strach z pobytu v okupované oblasti Ukrajiny byl podle ní větší.

Dmytrij se v únoru přestěhoval do Mariupolu, kde začal studovat na univerzitě. O necelý měsíc později se jednadvacetiletý student magisterského studia spolu s tisíci dalšími lidmi ukryl ve sportovním areálu Terrasport, který se stal útočištěm ve městě.

Dne 14. března se podle jeho slov v centru objevili vojáci DLR. „Řekli: ‚Zabíráme budovu. Jděte pryč kvůli evakuaci,‘ ale neřekli, kam máte jít,“ vzpomíná Dmytrij.

„Usmívali se a my jsme museli úsměv opětovat, abychom zůstali v bezpečí, nikdo nechtěl mít problémy.“ Davy lidí prchaly pěšky ke kontrolnímu stanovišti poblíž nákupního centra Portcity, vzdáleného asi 1,5 km, kde spatřily autobusy s emblémem písmene Z - symbolu, který se stal synonymem podpory brutální ruské války. Dmytrij řekl, že tento nápis nikdy předtím neviděli.

Válka Rusko vs. Ukrajina zobrazit celý online

6:38

Dnes

V okupované části Chersonské oblasti na jihovýchodu Ukrajiny zadrželi dva ruské vojáky, kteří se přiznali, že ve dvou vesnicích, zavraždili tři lidi, včetně starostky obce Abrykosivka, napsal dnes na svém webu ruský list Kommersant. Jeden z předpokládaných pachatelů je recidivista ze Sibiře, který byl v Rusku dříve odsouzen i za vraždu. Nyní mu hrozí doživotí, dodal deník.

5:59

Dnes

Dobré ráno, vážení čtenáři. Ruský vojenský soud odsoudil žákyni desáté třídy, sedmnáctiletou Ljubov Lizunovovou ke 3,5 roku vězení. Devatenáctiletý Alexandr Sněžkov dostal šest let. Oba byli odsouzeni za nápis „Smrt režimu“, který namalovali na periferii sibiřského města Čita, uvedl na svém ruskojazyčném webu server BBC News s odvoláním na ochránce lidských práv, kteří proces sledovali.

Prokurátor požadoval pro Sněžkova sedm let a pro Lizunovovou pět let v trestanecké kolonii za to, že kromě zmíněného nápisu také informovali na sociálních sítích o „přímých protiválečných akcích“, zejména o podpalování vojenských správ.

22:06

25. 4. 2024

Vážení čtenáři, pro dnešek s vámi loučíme. Pokračovat budeme zase zítra v brzkých ranních hodinách. Přejeme vám dobrou noc.

Zobrazit celý online

„Ukrajinské úřady na vás kašlou.“

Na kontrolním stanovišti byli muži vyzváni, aby se svlékli a mohli být zkontrolováni, zda nemají tetování. Dmytrij řekl, že vysídleným lidem bylo řečeno, že mohou být odvezeni do Ruska nebo si sami najít cestu na Ukrajinu, ale později jim bylo doporučeno, že Ukrajinci pro ně nic neudělají. „Nikdo vás nebude evakuovat. Ukrajinské úřady na vás kašlou,“ vzpomíná Dmytrij na slova vojáků.

Dmytrij řekl, že autobusy s písmenem „Z“ je odvezly 16 kilometrů severozápadně do Nikolského, města v DLR, kde je vojáci přivezli do „registračního tábora“ zřízeného ve škole. „Byla tam ruská humanitární pomoc, plakáty - všechno, co mělo předstírat, že ‚vám pomáháme‘,“ vyprávěl. Tam je zaregistrovali, zkontrolovali pasy a zapsali na seznam „uprchlíků“.

Brzy poté jim bylo řečeno, že ve městě pro ně není místo, a byli naloženi do 13 autobusů směřujících do Ruska. Na hraničním přechodu Novoazovsk byli opět vyslýcháni a byly jim kontrolovány telefony. „Měli jsme velký strach o naše doklady - mysleli jsme si, že nám je mohou vzít. Ale to se nestalo,“ řekl Dmytrij.

Ukrajinci v centru si v tichých rozhovorech předávali informace a plánovali, jak se dostat ven. Estonsko se zdálo být nejlepší možností. Dmytrij si zaregistroval bankovní kartu, aby mu ruští příbuzní mohli posílat rubly. Koupil si lístky na vlak do Moskvy, pak do Petrohradu a nakonec do Ivangorodu. Na hraničním přechodu Ivangorod-Narva do Estonska se ho podle Dmytrije ruský úředník zeptal, proč cestuje bez dokladů - měl ukrajinskou občanku, ale ne pas.

Když nás s úsměvem odvezli do Novoazovska, tak už tam byl hulvátský přístup. Bylo to vidět. Žena, která mi brala doklady k registraci, se mě zeptala: „Proč jste, sakra, přijel na hranice bez mezinárodního pasu?“ Dmytrij, který je nyní v bezpečí v Estonsku, odpověděl: „A proč jste mě, k čertu, násilím odvezli do této země z mé Ukrajiny?“