„Měli naše jména a blížili se.“ Novináři popsali dramatický útěk před Rusy v Mariupolu
Jediní dva novináři pracující pro zahraniční média podávali v posledních dnech svědectví o utrpení obyvatel obklíčeného Mariupolu a o útocích Ruska na civilní cíle v tomto městě na jihovýchodě Ukrajiny. I proto, že jejich zpravodajství protiřečilo oficiální propagandě Moskvy, se staly z Mstyslava Černova a Jevhena Maloletky terče pro ruské síly. Z Mariupolu se jim s pomocí ukrajinských vojáků podařilo uprchnout na poslední chvíli. Jejich příběh přinesla agentura AP, pro kterou pracují.
„Rusové nás pronásledovali. Měli seznam jmen, včetně našich, a přibližovali se,“ začíná vyprávění Černov, který s Maloletkou obléhání Mariupolu dokumentovali od prvního dne války.
„Dělali jsme reportáž uvnitř nemocnice, když se chodbami začali plížit ozbrojenci. Chirurgové nám dali bílé úbory, které jsme si oblékli jako maskování. Za úsvitu dovnitř náhle vtrhl tucet vojáků. ,Kde jsou ti novináři, do prdele?‘ ptali se. Podíval jsem se na pásky na jejich rukou - modré, ukrajinské - a přemýšlel, jak pravděpodobné je, že to jsou přestrojení Rusové. Vykročil jsem dopředu, abych se identifikoval. ,Přišli jsme vás dostat ven,‘ řekli,“ líčí fotograf a filmař narozený v ukrajinském Charkově.
Ukrajinská armáda dnes uvedla, že v obléhaném východoukrajinském městě Pokrovsk je asi 300 ruských vojáků. Toto strategicky důležité město v Doněcké oblasti se ruská armáda snaží dobýt více než rok. Už koncem října ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj připustil, že se bojuje přímo ve městě.
„Jejich cíl zůstává nezměněn - dosáhnout severních hranic Pokrovsku a poté se pokusit aglomeraci obklíčit,“ uvedl dnes na sociální síti facebooku 7. ukrajinský výsadkový sbor.
Ministři financí Evropské unie budou ve čtvrtek na jednání v Bruselu debatovat o dvou hlavních způsobech, jak získat finanční podporu pro Ukrajinu. Jedním je půjčení peněz, druhou a pravděpodobnější variantou využití zmrazených ruských aktiv, uvedl nejmenovaný vysoce postavený úředník EU. Česko bude na zasedání zastupovat končící ministr Zbyněk Stanjura.
Evropská komise před časem představila plán, který podle ní umožní využít zmrazená ruská aktiva v Evropě k financování takzvané reparační půjčky Ukrajině, aniž by tato aktiva byla zkonfiskována. Některé země mají ale proti tomuto postupu výhrady a množství otázek technického i právního rázu.
Unijní prezidenti a premiéři proto na konci října na summitu EU odložili do prosince rozhodnutí o tom, zda mají být zmrazená ruská aktiva na pomoc Ukrajině použita. Největší výhrady měla Belgie, která se obávala možných právních rizik. Většina zmrazených ruských aktiv se nachází právě v Belgii, protože tam má své sídlo depozitář cenných papírů Euroclear.
Od začátku války na Ukrajině udělil prezident Pavel souhlas ke službě v ukrajinských ozbrojených silách 99 českým občanům, uvedl na dotaz ČTK Hrad.
Skupina vyběhla ven a devět, deset minut utíkala ulicemi a vybombardovanými budovami. Když ruské rakety dopadaly příliš blízko, lehli všichni na zem. Nakonec se i s pomocí obrněných vozů dostali do potemnělého suterénu. Až tam jim jeden policista řekl, proč ukrajinští vojáci riskovali své životy, aby je dostali z nemocnice.
„Když vás (Rusové) chytí, natočí vás na kameru a donutí říct, že všechno, co jste tady natočili, je lež,“ vysvětlil jim. „Všechno vaše úsilí a všechno, co jste v Mariupolu udělali, přijde vniveč,“ dodal policista.
Svědkové pekla. Ven se dostali s plačící matkou
A nebylo toho málo. Černov s Maloletkou z města, které před válkou mělo 430.000 obyvatel, do světa posílali informace o životě bez elektřiny, telefonického signálu, vody či dodávek jídla, o zabitých dětech, o útocích na obytné domy i nemocnice. Právě od dvojice novinářů, kteří často komunikovali jen přes satelitní telefon, se velká část světa dozvěděla o ruském útoku na porodnici v Mariupolu, jenž se stal symbolem brutality této války.
Když 15. března v jedné z nemocnic fotili a natáčeli přeživší útoku, který se ruská propaganda snaží bagatelizovat, dorazily na místo ruské tanky. „Byli jsme obklíčeni: Tucty doktorů, stovky pacientů a my,“ vzpomíná Černov. Po setmění dorazili ukrajinští vojáci.
„Nepřipadalo mi to jako záchrana. Přišlo mi, že nás jen vezou z jednoho nebezpečí do druhého. V té době už nikde v Mariupolu nebylo bezpečno… Každou chvíli jste mohli zemřít,“ říká třicátník, jenž se nakonec s kolegou a tříčlennou rodinou dostal do vozu Hyundai směřujícího v humanitárním konvoji pryč z obklíčeného města.
„Lidé byli nervózní. Hádali se, křičeli na sebe. Každou chvíli se objevilo letadlo nebo nálet. Země se třásla. Projeli jsme patnáct ruských kontrolních stanovišť. Na každém z nich se matka sedící vpředu našeho auta divoce modlila, dost hlasitě na to, abychom to slyšeli,“ vypráví Černov, který při průjezdu každou další kontrolou ztrácel naději, že Mariupol válku přežije.
„Z Mariupolu se toho dne dostalo pryč asi 30.000 lidí - tolik, že ruští vojáci neměli čas nahlížet důkladně do aut s okny zakrytými třepotajícími se kousky igelitu,“ líčí. „Když jsme zastavili před šestnáctým kontrolním stanovištěm, slyšeli jsme hlasy. Ukrajinské hlasy. Cítil jsem obrovskou úlevu. Matka, která seděla vepředu, začala plakat. Dostali jsme se pryč,“ říká Černov.
„Byli jsme poslední novináři v Mariupolu. Teď už tam žádní nejsou,“ dodává.
