„Jsem hrdý sluníčkář.“ Šéf neziskovky o nenávisti Čechů k uprchlíkům
Šéfuje Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU) Martin Rozumek si před časem pochvaloval, že na ni ubylo útoků. Jenže nyní se prý situace opět změnila k horšímu. Rozumek však v rozhovoru pro Blesk.cz říká, že je sluníčkář a je na to hrdý. Pozastavuje se nad současným stavem uprchlické krize i tím, proč mají Češi dál z uprchlíků strach. A také jak jim pomáhají a pomáhat by měli.
Jak vnímáte české obavy z uprchlíků, byť je jich v Česku jen pár?
České obavy vnímám jako zbytečné a uměle vytvořené. My jsme v minulosti byli schopni přijmout až pět tisíc lidí z bosenské války, víc než tisíc lidí z Kosova, přijali jsme dobře Čečence, Uzbeky, Kubánce a nebyl s tím nikdy žádný větší problém.
Myslím si, že ta zkušenost je dobrá a že větším problémem, který vytváří obavy, je spíše otázka terorismu, ale ta není vůbec přímo spojená s uprchlíky, ale s tím, co se děje na Blízkém východě, zejména tzv. Islámský stát. Je větším zdrojem obav než samotní uprchlíci. Bohužel, uprchlíci se stali terčem české nenávisti, ale podle mého názoru zbytečně a falešně.
České obavy jsou nadále spjaty s islámem. Co říkáte na strach Čechů z něj?
Měli bychom ho respektovat, pracovat s ním. Ten tzv. Islámský stát se prohlašuje za nositele pravého islámu, což je samozřejmě nesmysl. Podle mě to není ani Islámský, ani stát, je to prostě organizovaný zločin, který si vyvěsil vlajku islámu jako svoji pochodeň. Ten obraz vyvolává hrůzu, teroristické útoky nelze popřít, často se ti útočníci oháněli právě tím, že se snaží prosadit myšlenky radikálního islámu.
Musíme s těmi obavami pracovat a vysvětlovat, že je to jenom zvrácená část části organizovaného zločinu, který se ohání právě islámem. Je to jako kdyby si drogové kartely v Mexiku vyhlásily Křesťanský stát a všechny ty vraždy, co se tam dějí, byly ve jménu křesťanství. Jde tam ale o moc, peníze, a nikoli o náboženské ideje.
V Česku se rozšířilo v souvislosti s uprchlíky označení sluníčkář. Považujete se za něj? Jak vnímáte tohle označení?
Ano, já se k němu hlásím. Pravdoláskař, sluníčkář, to všechno jsem. A myslím si, že kdo má v sobě lidskost a osobně se setkal s uprchlíkem, který utíká z důvodů války nebo pronásledování, tak ani nemůže jednat jinak. Pouze pokud nemáte tu osobní zkušenost, pokud věříte dezinformačním kampaním a webům, tak je to pro někoho nepochopitelné. Ale já jsem hrdým sluníčkářům a uprchlíkům musíme pomáhat, protože i našim uprchlíkům bylo pomoženo a bude snad pomoženo, pokud ta situace zase nastane.
Pomáhají Češi s uprchlíky dostatečně?
Čeští občané se ukázali příkladně v loňském roce, když lidé procházeli přes balkánskou cestu. Ten tzv. Czech team a stovky českých dobrovolníků, kteří pomáhali na Balkáně, jsou nejlepším příkladem toho, že Češi pomáhat umí a že pokud se jim dobře vysvětlí, na co přispívají nebo čemu pomáhají, tak jsou ochotni pomoci.
Týká se to i uprchlíků na našem území. My jsme byli mile překvapeni vlnou pomoci, ale také samozřejmě nemile vlnou nenávisti, která se nás do dnešního dne velmi bytostně dotýká.
Bohužel přibývá útoků na cizince i na naši organizaci. Zahájili jsme teď některé nové projekty, které se týkají třeba vzdělávání na školách, a to se spoustě „vlastenců“ nelíbí, takže těch útoků opět přibývá. Už se nám zdálo, že je to lepší, ale zase je to stejné.
Zprávy o uprchlické krizi v posledních měsících poněkud utichly – nejsou tak četné jako v době otevřené balkánské trasy, byť taková Itálie je pod tlakem nadále. Uprchlíků však chodí méně. V čem je současná situace nadále nebezpečná?
V tom, že jsme vlastně nenašli žádnou odpověď na ten smíšený proud uprchlické a ekonomické migrace. Zejména v Itálii je ta situace početně horší než loni. Vidíme tam možná větší část nově příchozích z těch ekonomických důvodů, kde ty důvody, kdybychom po nich chtěli pátrat, tak skončíme někde na senegalské vesnici, kde je 95 procent lidí bez práce a bojuje o přežití třeba i z důvodů klimatických.
Když bychom se bavili o té uprchlické části, tak ty konflikty se nikde moc neuklidňují a lidé z důvodů konfliktů odchází pořád dál. Rozdíl je v tom, že se teď nedostanou tak snadno do Evropy jako loni. Početně došlo k velkému uklidnění, ale se žádným řešením jsme zatím moc nepřišli. A ten záměr EU je zadržovat uprchlíky co nejdále od Evropy, stavět jim překážky do cesty, ale to není žádná odpověď pro ty, kterým jde o život a kteří stejně tu riskantní cestu podniknou.
Vy jste navštívil letos na jaře i hotspot na Sicílii – jak to tam vypadalo?
V podstatě to byla detence, uzavřené zařízení daleko za městem, kam bylo nemožné vstoupit. Hotspot rovná se detence neboli vězení. V podstatě tam byli samí nezletilí bez doprovodu, protože na Sicílii nebylo žádné místo, kam je dát. Oni je vlastně v tom hotspotu drželi, aby byli jakoby chráněni, ale v podstatě to byla věznice.
Narazil jste na to před chvilkou, v Itálii se projevuje migrace z Afriky – panují přitom obavy, že se situace kolem africké migrace bude zhoršovat. Jsou na místě?
Ano. A i ten demografický výhled je katastrofální. Rozdíly jsou pořád tak velké, že nápad nejenom Německa, ale i více členů EU na jakýsi Marshallův plán pro Afriku je rozhodně na místě. Ten kontinent jsme dostatečně dlouho devastovali, německý ministr pro rozvojovou spolupráci Gerhard Müller to přímo nazval Marshallovým plánem.
A já si myslím, že by to bylo dobré, že se musí změnit přístup Evropanů k Africe a k tomu, jak tam zacházíme s těmi zdroji a jakou mají vůbec ti lidé obživu bez naší pomoci a s naší pomocí. To by měl být úplný základ. Pokud by se nám podařilo i reagovat na konflikty, které probíhají v bezprostřední blízkosti Evropy, mnohem lépe, tak by to bylo také samozřejmě dobré.
Tyto záležitosti se řeší na unijní úrovni. Když se ale mluví o Africe či třeba i Itálii, pro řadu běžných Čechů je to stále kdesi daleko. Jak jim vysvětlit, že se jich migrační krize nadále týká?
Asi tak, že my jsme tady čtyřicet let byli sami uprchlíky. Nikdy nevíte, kdy se to může otočit. Kdy se zase stane, že nějaký konflikt postihne také nás. Není možné v současném globalizovaném světě využívat všech výhod, to znamená cestovat kam chci, studovat kde chci, prodávat své výrobky komu chci, vyvážet čtvrtinu našich zbraní na Blízký východ a čekat, že se nás globalizace nedotkne také v tom negativním smyslu. To znamená čelit globálním výzvám typu změn podnebí, válkám o zdroje nebo třeba migraci.
Myslím si, že se nás to týká bytostně a vůbec se nedá vyloučit, že také z nás jednou budou uprchlíci a budeme potřebovat ženevskou úmluvu a vstřícnost někoho jiného. Zvlášť s tím, jak se vliv Ruska bude v našem regionu zvyšovat a už nyní je dost velký. V posledních deseti, patnácti letech Rusko napadlo Ukrajinu, vzalo si kus Ukrajiny, napadlo Gruzii, vzalo si kus Gruzie, půlka Moldavska je v podstatě ruská. Bez skrupulí narušují vzdušný prostor baltických států. Bojím se, že s oslabením Ameriky, což očekávám, tak se klidně může stát, že vliv Ruska poroste velmi silně a vůbec nevylučuji, že z nás budou uprchlíci.
Nenávist k uprchlíkům a v návaznosti na to de facto i k neziskovkám, které jim pomáhají, podněcují i někteří politici. Jak vnímáte narážky politiků v čele s Milošem Zemanem či Andrejem Babišem, že si uprchlíci přichází jen pro sociální dávky?
To je úplně nesmysl, ty sociální dávky nejsou nikde tak vysoké, aby umožnily pohodlný život - z výzkumů vychází, že v prvé řadě přichází za svými příbuznými a známými, v druhé řadě za komunitami lidí ze stejné oblasti nebo stejné země, kde je jim umožněna snazší integrace. Pomáhají si v práci a v integraci v té konkrétní zemi, i proto je Německo a Švédsko tak populární, protože tam ty komunity jsou nejsilnější. A na třetím místě to bývá kvalita azylového řízení a možnost následného slučování rodin.
Sociální dávky hrají nějakou čtvrtou až pátou roli. Rozhodující případ to byl zhruba před dvěma lety migrace z Kosova - kde to opravdu měli velmi dobře spočítané, kolik mohou získat na sociálních dávkách a pak si je v případě dobrovolného návratu odnést zpátky do Kosova. Ale to se vůbec netýká té migrace syrské, irácké nebo afghánské, kde se utíká před konfliktem a nikoli za dávkami.
Česko zároveň na politické úrovni odmítá přerozdělování migrantů v EU. Podle ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka nemají být členské země posuzovány jen podle toho, kolik přijmou uprchlíků. Co říkáte na tento přístup?
Já si myslím, že to nepůjde bez nějakého dobrovolného přijímání uprchlíků, protože pokud chceme vzít převaděčům ten jejich byznys převádět tisíce a tisíce lidí nelegální, drahou cestou přes moře, tak jediná cesta, jak tomu zabránit, je umožnit těm odůvodněným případům legální příchod.
Můžeme to nazývat kvóty, humanitární víza, ale pokud neumožníme legální příchod těm, kteří mají odůvodněné obavy, nebo těm, kteří už tady mají příbuzné a usilují o slučování rodin, tak se nepodaří zabránit těm nelegálním příchodům. Čím vyšší postavíme ploty a čím větší bude naše odmítání, tak tím víc na tom přivaděči vydělají. Pokud ti lidé utíkají v obavách o svůj život, tak stejně těch jejich služeb nakonec využijí. Pokud se má něco zlepšit dlouhodobě, pokud se nemá stát z Itálie nebo Řecka skladiště uprchlíků, kteří tam nebudou chtít zůstat, tak nějaký způsob legálního přerozdělení asi bude muset nastat.
