Buďme vděční za uprchlíky: Pomůžou naší ekonomice a vezmou práci, kterou Češi nechtějí

Skutečnost je však mnohem složitější a údaje o dopadu migrace z celého světa hovoří spíše o opaku. Podle statistik z let 1990 až 2010 se nejlépe dařilo zemím, které byly cizincům otevřené. Není tedy divu, že rostoucí počet států vyjadřuje ochotu a potřebu se otevírat nově příchozím. U nás žijí zhruba čtyři procenta cizinců, což je méně než ve většině evropských zemí. Většina imigrantů je přitom v produktivním věku, pracuje nebo podniká, a bez migrace by počet obyvatel ČR klesal.

Je paradoxní, že se mnozí Češi imigrace tolik obávají. Přitom situace u nás dlouhodobě nenahrává tomu, že by u nás cizinci mohli vyvolat nějaké problémy, a naopak máme ideální podmínky k tomu, aby byla migrace přínosem. Více než 80 procent cizinců u nás pochází jen z deseti zemí. U ostatních národností se jedná o maximálně několik tisíc, které nejsou významné a hrozba ghettizace nebo sociálních problémů je velmi těžko představitelná.

Mapa: Odkud k nám míří uprchlíci? Kde jich zatím zadrželi nejvíc?

Máme tu velkou výhodu, že jsme se mohli poučit z chyb některých západních zemí, které několik desetiletí předpokládaly, že se cizinci začlení do společnosti automaticky, a zanedbaly integrační politiku. I díky důsledné integrační politice si mnozí ani neuvědomili, že se počet cizinců u nás zvýšil od roku 1993 ze zhruba 70 tisíc na téměř půl milionu. Před dvaceti lety by taková představa přitom vyvolávala u některých hrůzu. A starší si mohou vzpomenout, jak mnozí s obavami ještě dříve reagovali, když k nám byly bez jakékoli diskuse zvány tisíce Vietnamců, Kubánců a občanů „spřátelených“ arabských a afrických zemí. 

Pokud je něco pozitivního na současné zbytečně vypjaté diskusi o uprchlících, je to změna v postoji k Ukrajincům, Vietnamcům či Mongolům, kteří u nás žijí o něco déle. Přitom se vůči nim ještě nedávno mnozí vyjadřovali podobně jako dnes o uprchlících a považovali je za přítěž a zdroj velkých problémů.

Přitom bychom se bez imigrantů měli podle závěrů ekonomů hůře. Jen v roce 2010 byl odhad přínosu cizinců pro rozpočet státu přes devět miliard korun. Ano, buďme za ně vděční! I když by bylo omylem si myslet, že z Ukrajiny nebo Vietnamu zrovna k nám míří ti nejlepší a nejvzdělanější. Zjednodušeně se dá říci, že podle zájmu cizinců se pozná prosperita států – čím bohatší země, tím atraktivnější pro migranty. V konkurenci se Západem nemáme tolik co nabídnout; i proto odchází i mnozí vzdělaní Češi.

Západní země cizincům vedle vyšších platů nabízejí větší otevřenost a nehodnotí je podle barvy pleti nebo náboženství. Opravdu si myslíme, že jsou ti Němci, Skandinávci nebo Nizozemci tak hloupí, že se dobrovolně řítí do záhuby aktivní vstřícnou imigrační politikou? Jak je možné, že v nich desítky let žijí vedle sebe lidé z různých kultur, přichází další, a ty země nejsou v rozkladu, ale prosperují?

Jedním z hlavních důvodů, proč jsou tyto státy imigraci otevřené, je vedle pocitu solidarity a zodpovědnosti i ekonomika. Země, kterým se stejně jako nám nepodařilo po desetiletí přes všemožná opatření zvýšit porodnost, si uvědomují fakt, že pokud se zvýší práceschopná základna obyvatelstva, zvětší se objem ekonomiky, což bude znamenat  větší bohatství. I proto se Němci aktuálně snaží, aby žadatelé o azyl mohli co nejdříve začít pracovat a uplatnit svůj potenciál. A hledají nebo školí mezi uprchlíky nedostatkové řemeslníky. K výsledku, že cizinci do státních rozpočtů celkově více přispívají, než z nich čerpají, došli výzkumníci ve většině vyspělých zemí, včetně Velké Británie nebo USA.

Výzkumy německého Institutu pro výzkum práce rovněž ukázaly, že ani v rámci Evropské unie si migranti nevybírají cílové státy podle štědrosti sociálních systémů. Rozhodují se především na základě tzv. migračních sítí (známosti, znalost prostředí, jazykové blízkosti) a perspektivy práce tak, aby mohli zabezpečit sebe a své rodiny.

26 tisíc měsíčně pro uprchlické rodiny. Podívejte se, co okolní státy "nabízejí" imigtantům

A ani k nám nepřichází cizinci primárně kvůli sociálním dávkám. Ze svých zemí jsou zvyklí se postarat sami o sebe a nespoléhat na stát. Z počátku nemají na výhody sociálního systému ani nárok, a i když nárok později získají, využívají jej méně než Češi. Všichni cizinci přispívají do ekonomiky každodenně tím, že nakupují, cestují, platí bydlení a služby. A odvádění daní cizinců je přísně kontrolováno státem při žádostech o prodloužení pobytu. Ačkoli platí sociální pojištění, jen výjimečně pobírají podporu v nezaměstnanosti a zdaleka ne všichni budou někdy čerpat důchody. Statisticky jsou i zdravější, ale mnozí si přitom musí platit drahé komerční zdravotní pojištění.             

Je štěstí pro obě strany, že je migrace diskutována v době, kdy je ekonomická krize podle všeho již opravdu minulostí. Naše ekonomika rekordně roste a Český statistický úřad nedávno oznámil, že máme nejnižší nezaměstnanost od roku 1993. Mnohé firmy si stěžují, že nemohou na některé pozice najít zaměstnance. Důvodem je i velká neochota Čechů se stěhovat za prací. Na rozdíl od cizinců, kteří jsou pro zaměstnavatele flexibilní.

Řečníka z demonstrace proti uprchlíkům obvinili z podněcování nenávisti, je to slovenský nacionalista

V důsledku tak podle propočtů ekonomů cizinci spíše vytváří pracovní místa i pro domácí obyvatele, a nikoli, že jim berou práci. Samozřejmě se v některých případech může stát, že si zaměstnavatel raději vybere z nějakého důvodu cizince. Na rozdíl od něj ale může Čech snáze využít sociálního systému, než si najde práci novou. Faktem je, že nezaměstnanost je v ČR nejnižší v těch regionech, kde žije cizinců nejvíce a naopak. A neoddiskutovatelý je podle ekonomů pozitivní vliv práce cizinců na levnější zboží i služby pro všechny z nás.

Pozitivní efekty platí podle výzkumů samozřejmě především pro migraci legální, ale v nižší míře i nelegální. I práce na černo se nepřímo odrazí ve výkonu ekonomiky a i nelegální cizinci také  nakupují, platí za bydlení atd. I když má samozřejmě nelegální ekonomika jiné negativní dopady a je třeba ji omezovat. Proto je třeba, aby nebyli cizinci, stejně jako někdy Češi, tlačeni do nelegální práce, nemuseli se skrývat, ale dostali šanci se uplatnit.

Někdo může i namítnout, že přínosy se mohou týkat pouze vzdělaných cizinců, nejlépe stejné rasy, kultury a náboženství. Ale zkušenosti z celého světa dokládají něco jiného. Přemýšlím, z čeho pramení strach a jistota některých lidí, že uprchlíci přichází za sociálním systémem. Za více než deset let práce s cizinci si nevzpomínám, že by se někdo ptal na sociální dávky. Všichni se ptali na práci, a to včetně lidí z Afriky nebo Blízkého Východu.

Italský starosta obvinil EU z genocidy: K uprchlíkům se chováte jako nacisté

Je třeba si uvědomit, že historicky stejně jako dnes platí, že nemigrují ti nejchudší, ale lidé s kapitálem, odvahou, ambicemi. Ti obyčejní lidé odchází do nejbližšího bezpečnějšího místa, často do uprchlického tábora, nikoli daleko na jiný kontinent. Lidé, kteří se dokážou dostat až do Evropy, jsou převážně ze střední vrstvy, často elity, které jsou schopné a ochotné se učit a pracovat. Vedle mladých mužů v produktivním věku přichází i matky s dětmi a právě tyto děti, pokud jim umožníme získat vzdělání, budou jednou přínosem pro ekonomiku stárnoucí a vymírající Evropy.

I když se nám růst počtu cizinců nemusí líbit a někdo by raději opět postavil kolem hranic ostnaté dráty, musíme hledat ekonomické alternativy pro budoucí udržení prosperity a sociálního státu, když naše populace stárne a vymírá. Těmi jsou výrazně vyšší porodnost (v roce 2013 migrace představovala 96% přírůstku populace ČR), výrazné prodloužení věku odchodu do důchodu nebo nové technologie. Přitom nic z alternativ se zatím ale nezdá jako reálné a jako jedna z možností, aby byla ekonomika konkurenceschopná, je využití migrace jako přirozeného efektivního nástroje.

Pokud by se i někteří ale raději omezili, než žili vedle většího počtu cizinců, mohou být zatím klidní. Ať s kvótami, nebo bez kvót rozhodně nejsme atraktivním a trvalým cílem uprchlíků. A těch několik  tisíc, kterým u nás nabídneme azyl, je z ekonomického i společenského hlediska kapkou v moři, kterou desetimilionový stát ani nezaznamená. Do Německa míří až půl milionu uprchlíků a tamní ministr vnitra na konci července prohlásil, že „země není přetížená a poradí si s tím“.

Protože se nám současná migrační vlna vyhýbá, můžeme tedy současnou debatu brát zatím jako příležitost k tomu, jak nastavit naši imigrační politiku tak, aby migrace byla prospěšná všem – i těm příchozím i dlouhodobě české společnosti. Aktuální výzvy spojené se zvýšenou nelegální migrací především v oblasti Středozemního moře je třeba vnímat jako humanitární katastrofu a nikoli ekonomický problém, který Evropu ohrožuje.

Jan Schroth, autor je pracovník Mezinárodní organizace pro migraci