Lékař z Prahy odjel do Jordánska: Uprchlíkům jsem operoval děti

Jak jste se dostal do Jordánska?

„V rámci programu MEDEVAC pod patronací Ministerstva vnitra ČR jsme byli požádáni, zda bychom se nezúčastnili humanitární pomoci v Jordánsku. Především byl potřeba dětský ortoped. Proto byl součástí mise pan docent Jiří Chomiak a já.“

Co se vám honilo hlavou, když jste byl vybrán?

„Měli jsme možnost se přihlásit a já to bral jako výzvu. Říkal jsem si, že pokud dostanu možnost jet, tak pojedu.“

Co na to říkala vaše rodina?

„Trochu se doma báli. Měli strach, zda je země bezpečná, protože česká média o situaci v Jordánsku moc neinformují. Vlastně většina lidí u nás o Jordánsku nic neví, maximálně kde země leží. Mylně si také Češi spojují Jordánsko s válkou.“

Jak jste si před cestou zjišťoval tamní situaci?

„Těžko. Našel jsem jen nějaké základní turistické informace. Ale rozhodně nic o tom, jak to v zemi skutečně vypadá, jaká je atmosféra v zemi atd. To se skoro nikde nedočtete.“

Vy jste působil jen v Jordánsku, nebo i v Sýrii?

„Jenom v Jordánsku. V Sýrii je totiž válka.“

Když jste tam pak dorazil, jak to na místě probíhalo?

„Do země jsme přiletěli začátkem května, bydleli jsme v hotelu a do nemocnice dojížděli. Měli jsme hodně práce, takže z Jordánska jsme toho moc neviděli.“

Vystrašení kamioňáci o nájezdech uprchlíků: Jde nám o život!

Kolik operací jste denně stíhali?

„U nás jsme navyklí, že vše je na čas a výkony na sebe musí navazovat. Zkrátka je v práci určitý řád. V Jordánsku je mentalita lidí úplně jiná. Jsou pomalí, nedochvilní, nikam nespěchají. Vše bylo takové roztahané. V Praze bychom stihli třeba šest operací, tam za stejnou dobu tři, maximálně čtyři.“

Na jaké úrovni je tam čistota a hygiena, a to i na operačních sálech?

„Trošku pokulhává, ale je v tolerancích. Myslím, že tam člověk nemůže jet s tím, že to funguje jako u nás. To rozhodně ne.“

Sloužil jste ve dvou nemocnicích, jedné charitativní a druhé modernějšího typu. Dají se porovnat s pražskými nemocnicemi?

„Ta moderní byla na špičkové úrovni, takže srovnání s pražskými je na místě. V té druhé byla nouze o materiál i personál. Hygienické zázemí nebylo zrovna nejlepší. Člověk tady musel více šetřit materiálem a rozmýšlet, co bude potřebovat, aby to nevyndal zbytečně, protože by to pak mohlo chybět.“

Ve filmech jsou často scény, kdy přijedou sanitky plné poraněných lidí. Zažil jste takovou situaci?

„Takhle to tam vůbec neprobíhá. Ten systém nefunguje jako polní nemocnice. V našem případě šlo o sekundární ošetření pacientů, kteří první pomoc dostali jinde. Jde o pacienty, které si předtím sami vyberete.“

Jaké operace jste dělali?

„První část pacientů byly úrazy po bombách či trhavinách. Pacienti měli poškozené měkké tkáně i kosti. Druhá část pacientů měla zlomeniny a kožní defekty třeba na rukou, ale ty už byly většinou zhojené, a tak šlo o následné ošetření. Třetí skupinou pacientů pak byly děti Syřanů, které měly vrozené vady.“

Pacienti, které jste ošetřovali, tedy byli především uprchlíci ze Sýrie?

„Ano. Když jste na místě, chcete pomáhat a nezkoumáte, jestli je člověk ze Sýrie, nebo z Jordánska… Ale většina pacientů byli Syřané.“

Děsivý útok uprchlíků: Vrhali se na slovenský kamion!

Svěřovali se vám třeba pacienti se svými osudy?

„Ne že by se svěřovali s osudy, ale samozřejmě se dožadovali i pomoci, tak jsme měli možnost i poodhalit jejich nelehké životní osudy. Viděli jsme desítky pacientů. Pomoci jsme za těch pár dní mohli jen části z nich. Celkově jsme jich odoperovali 28.“

Jak to tam funguje s dětskými operacemi a souhlasy rodičů?

„V Jordánsku se vyžaduje povinný souhlas otce. I když byla přítomna matka, stejně musel s operací souhlasit otec.“

Byla nějaká jazyková bariéra? Mezi vámi a pacienty či personálem nemocnice?

„Měli jsme výhodu, že kolegyně anestezioložka z Nemocnice Na Bulovce umí arabsky, takže nám komunikaci s pacienty a personálem velice usnadňovala. Bez ní by to bylo často velmi komplikované. Jinak jsme komunikovali v angličtině.“

Co vás během těch dnů nejvíce překvapilo?

„Jak jsou Jordánci milí lidé. O Syřanech jsem se zase dozvěděl, jak jsou neskutečně pracovití a podnikaví lidé, v tomhle jiní než obyvatelé Jordánska, kteří, jak už jsem říkal, nikam nespěchají a mají na vše čas.“

Dá se tedy říci, podle toho jak mluvíte, že jste změnil názor na uprchlíky, kteří nyní míří do Evropy?

„Ano. Kdybych nejel operovat do Jordánska, tak bych ten názor měl negativní, zprostředkovaný jen prostřednictvím médií. Teď ho mám kladný.“

Chtěl byste se tam vrátit?

„Mise byla pro mě obrovskou zkušeností. Neměli jsme moc času si zemi prohlédnout, proto bych tam rád znovu vyrazil.“