7°C
Češi dobývali Nagano, jiný hrdina bojoval o život: Kulíšek utekl teroristům
Celé Česko v druhé polovině února 1998 sledovalo vítězné tažení českých hokejistů v Naganu. Kromě „zlatých hochů“ ale na stránkách tehdejších novin najdete i jméno podplukovníka Jaroslava Kulíška. Českého vojáka, uneseného pozorovatele OSN v Gruzii, kterému se podařilo dobrodružně uprchnout. Jeho příběh Blesk Zprávy přinášejí v rámci seriálu věnovanému českým veteránům, který vzniká ve spolupráci s projektem Paměť národa organizace Post bellum.
„Víš, jak se v Gruzii kupuje kladivo?“ zeptal se mě někdy v polovině devadesátých let náš gruzínský řidič Givi na cestě někde mezi Tbilisi a Kutajsi. Samozřejmě jsem nevěděl. „Když tě zastaví chlap se samopalem a nabídne ti kladivo, tak mu dáš sto dolarů,“ popsal jednoduchou transakci. Vtipu chybělo pointa. „No a když si to kladivo nekoupíš, tak ti s ním rozmlátí auto,“ smál se Givi.
Ta doba v zemi pod Kavkazem prostě taková byla. Gruzii ničila letitá válka s Abcházií, konflikt mezi svrženým prezidentem Zviadem Gamsachurdiou a novým prezidentem Eduardem Ševarnadzem i prostý banditismus. V takové atmosféře pracovali neozbrojení pozorovatelé OSN. Jedním z nich byl v roce 1998 i podplukovník Jaroslav Kulíšek.
Jako slepý k houslím
„TERORISTÉ VYHROŽUJÍ ZABITÍM RUKOJMÍ. U západogruzínského města Zugdidi byli zajati skupinou asi 20 ozbrojených mužů čtyři vojenští pozorovatelé OSN v Gruzii, mezi nimi i jeden Čech ...“ tak začínala první zpráva, kterou 19. února 1998 o únosu otiskl Blesk.
Podplukovník Kulíšek snad o pozorovatelskou misi původně ani nestál. Jenže při reorganizaci v roce 1996 armáda jeho místo zrušila a jelikož ovládal kromě ruštiny také angličtinu, což tehdy zdaleka ještě nebylo pravidlem, přihlásil se do zahraničních misí. Nejprve to vypadalo na irácký Kurdistán, ale znalost ruštiny rozhodla, že v říjnu 1997 odletěl do Gruzie. I tady ale příslušníci mírových sil a pracovníci OSN umírali.
„Dvě ženy byly zabité. Sekretářka vedoucího mise, která byla z Polska a byla zastřelena brutálním způsobem. Pak místní tlumočnice, která byla velmi ráda, že dostala zaměstnání v OSN, protože tam v Gruzii je obrovská nezaměstnanost...Tak ona byla šťastná, že dostala nějaký zaměstnání. Že bude mít nějaké dolary pro tu rodinu. A za tři měsíce byla mrtvá. Letěla helikoptérou v tom Kodorským údolí a někdo je sestřelil,“ vzpomínal na některé ztráty Kulíšek pro Paměť národa.
Únos
Pozorovatele OSN chrání jen modrá vlajka mezinárodní organizace, zbraně nenosí, aby neznervózňovali civilní obyvatelstvo. To si naopak s nějakým znervózňováním hlavu moc nelámalo. „Na Kavkaze tam je všechno ozbrojený. Chlap bez samopalu? To by se mu smáli,“ popsal situaci Kulíšek.
Osudný den 18. února 1998 na začátku vypadal jako každý jiný, prostě běžná služba v sektoru města Zugdidi. Český podplukovník na místě ani být neměl - vzal službu za maďarského kolegu. Jenže pak se začaly dít podivné věci. Gruzínský strážce se omluvil, že musí domů za nemocnou ženou.
Okamžiky únosu popsal podplukovník Kulíšek pro Paměť národa takto: „On zmizel a najednou obrovská střelba ze samopalů. Říkám si, co se to děje. Teď vykouknu a vidím, jak po schodech běží Gruzínec se samopalem. Tak okamžitě k telefonu informovat o situaci. Volám Suchumi. Ráno, protože se ti dozorci holili nebo něco, tak mi nebrali telefon. Vběhl do toho a rozbil mi ten telefon tou pažbou, vyrval mi to sluchátko, dal kalašnikov k hlavě a říkal: ,Tak jdeme!‘“
Spolu českým vojákem byli uneseni ještě dva důstojníci z Uruguaye a Jeden Švéd. Následovala divoká jízda se střelbou. Auta zastavila až ve vesnici Džichaškari, kde měla čtveřice strávit několik dalších dní.
V zajetí
V Džichaškari byl v roce 1993 pohřben svržený prezident Zviad Gamsachurdia, který násilně zemřel za dosud nevyjasněných okolností. Únosci pozorovatelů OSN patřili k jeho příznivcům a právě před pár dny se neúspěšně pokusili o atentát na hlavu státu Eduarda Ševarnadzeho. Policie po nich usilovně pátrala a rukojmí jim měla zajistit, že z té „šlamastiky“ vyváznou se zdravou kůží.
21. února Česko vyspávalo oslavy finálového vítězství našich hokejistů nad Kanadou a v Blesku vyšel článek: „Únosci pohrozili usmrcením rukojmí, pokud se z okolí domu, v němž se zabarikádovali, nestáhnou gruzínské síly.“ Výhrůžky ve svých vzpomínkách pro Paměť národa potvrdil i podplukovník Kulíšek: „Goča Esebua, jejich velitel, nám řekl, že nás zajal a že pravděpodobně budeme zastřeleni a že bude vyjednávat s OSN a vládou o situaci, která v Gruzii nastala, že se prostě snaží svrhnout Ševardnadzeho. To bylo divoký.“
Jedna věc je mít rukojmí, úplně jiná je dosáhnout díky nim svého cíle. A k tomu je třeba kontaktovat vlivné lidi. V tomto případě únosci požadovali, aby s nimi mluvil prezident Václav Havel, nebo aspoň ministr obrany Luboš Dobrovský. Výsledek byl daleko hubenější. Podplukovník Kulíšek dostal satelitní telefon a snažil se dovolat na ambasádu, kde to vzala jedna z úřednic. „Ona říká: ,Nadechněte se.‘ Tak já říkám: ,Dobře.‘ – ,Počítejte do deseti.‘ Tak já jsem počítal. A ona říká: ,Tak co jste chtěl?‘ Já říkám: ,Potřebuju spojit s panem velvyslancem.‘ Buch. Zaklapla to,“ vyprávěl voják. Teprve až když se zpráva objevila v televizi, na velvyslanectví uvěřili, že mezi zajatými je Čech a má problém.
Jednání nakonec opravdu začalo, ale jen s gruzínskou vládou. Postupně únosci propustili všechny tři Kulíškovy kolegy. A vypadalo to, že ztrácejí půdu pod nohama. Sedmého dne po „anglicku“ zmizel velitel ozbrojenců Goča Esebua. Pro českého vojáka to byl jasný signál, podívat se, kde nechal tesař díru: „Já jsem koukal na ty mříže a tam byl ten českej zámek. Takovej ten malej visací. Já jsem měl tu rybičku, tak jsem to vydloubal, zjistil jsem, že je snadno rozebíratelnej, tak jsem ho rozebral. Zkusil jsem mříže, že jdou roztáhnout.“ Venku už stačilo pár kroků a zmizel v kukuřičném poli, byl na svobodě.
Dny poté
Kavkaz je zvláštní kraj. Nejdřív vás tam unesou a pak se urazí, když jim utečete. „Na Kavkaze, tam se neutíká. Tam je zvyk, jak v Itálii, když oni mají toho rukojmího, tak on je jakoby hostem. A když jim uteče, tak jim dá najevo, že s nimi byl nespokojen,“ popsal místní představy o pohostinnosti Kulíšek.
Únosci, kteří přišli o poslední rukojmí, se vzdali. Uprchlý velitel Goča Esebua byl zanedlouho zabit v přestřelce s vládními vojáky. „Trošku mi připadal, že to byl takovej fanatik a chvílemi se mu to vymykalo z rukou. Počítal s tím. A myslím, že byl smířen, že bude zabitý. Jednou jsem s ním o tom chvilku mluvil a on říkal, že to nepřežije, protože se pokusil zabít prezidenta, tak on ho nemůže nechat žít, protože by ztratil autoritu veřejnosti nebo svého kmene,“ vzpomínal na své setkání s vůdcem únosců Kulíšek.
Rodina ho dokonce pozvala na pohřeb, protože to byl vlastně „starý známý“. Jenže český plukovník měl opět službu - tentokrát naštěstí. Neznámý útočník začal do smutečního průvodu střílet a nakonec mezi hosty hodil ruční granát.
Útěk Jaroslava Kulíška pobavil Česko. Jeho jméno se na čas stalo nejen vzorem odvahy, ale i jakýmsi symbolem české mazanosti, díky které si umíme poradit v těžkých situacích. Plukovník u armády zůstal a gruzínské události ho neodradily ani od dalších zahraničních misí. - Následovala Jugoslávie Kongo i Irák.
Celé vyprávění podplukovníka Jaroslava Kulíška najdete na stránkách Paměť národa. A pokud chcete, aby podobným způsobem se zachovávaly i další vzpomínky, můžete to podpořit přispěním do sbírky ke Dni veteránů.
Témata:
Související
