Superroboti a monstra po sobě pálí laserovými zbraněmi, skřeti masakrují elfy (nebo naopak). Děti dnes válčí v budoucnosti i ve světě fantasy a často na monitorech počítačů. Klukovské bitvy minulých generací se odehrávaly v dětských pokojíčcích nebo na pískovišti. Malé armády tvořili vojáčci podobní těm skutečným. Exotikou byli jen indiáni a kovbojové. A stejně jako v knížkách Karla Maye i v klukovských hrách vítězili ti spravedliví. Všechny ty slavné bitvy začínaly zvonkem u dveří a větou „Pojď si hrát“. Máme tu pro vás třetí díl našeho retroseriálu Život za „totáče“. Blesk Zprávy jím připomínají, že letos uplyne 30 let od historického mezníku, kterým byl 17. listopad 1989.
V dětských kufřících, ve stejných jako na výtvarnou výchovu, odpočívaly naše klukovské armády. A směs to byla zpravidla velmi pestrá.
Po tatínkovi nebo po starším příbuzném tam leželi „hlinění“ vojáčci v prvorepublikových uniformách. Ti se totiž v továrně Durolin (po znárodnění Dřevopodnik Brno) vyráběli ještě v 60. letech a měli svoji poezii. Jejich sběratelé ví, že historie těchto figurek je mnohem složitější a některé z nich mají dokonce uniformy německého wehrmachtu, až na ty hlavičky s československými helmami. Ale to jsme tenkrát samozřejmě nevěděli a i kdybychom to věděli, tak by nám to bylo fuk.
Koncem 70. let si moudří dospělí všimli, že žádní českoslovenští vojáčci na trhu nejsou, a tak se opět rozjela výroba, ovšem z jiných forem. Nevím, jak se figurky líbili ostatním klukům, ale autor článku z nich měl tehdy pocity dost rozpačité. Představovali všechny druhy vojska, jenže působily prostě „odfláknutě“ a toporně. Navíc jejich životnost nebyla vysoká, protože i kvalita použitého materiálu šla dolů. Na druhou stranu tomu odpovídala i cena v řádu korun, tak nás za jejich rozbití doma nehubovali.
A do třetice byste u takového kluka ze 70. let v kufříkovém vojsku našli i skoro nesmrtelné gumové vojáčky z NDR. V Německu, tedy v tom východním, se vyrábět hračky s vojenskou tématikou poněkud ostýchali. Zlom přišel až v roce 1956 se vznikem Národní lidové armády. Nové hračky měly podnítit zájem o ozbrojené složky - prostě jiný stát, jiná armáda a tak i jiní vojáčci. Zpočátku je v NDR také vyráběli z „hlíny“. Ale po čase tento křehký materiál nahradila skoro nezničitelná guma.
Výrobci tanků: Ites, Igra, Anker
Zbrojní průmysl tyto značky nezná, přitom právě tyhle firmy vyrobily tisíce kusů obrněné techniky. Snad každý kluk si vzpomene na sérii transportérů značky Igra . Byly na klíček, při jízdě jiskřily a dělaly strašný kravál. Za to stály jenom 25-32 korun, což za tu zábavu určitě stálo.
Kdo nezlobil, mohl najít od roku 1967 pod stromečkem plechový tank T-54 od firmy Ites. A to už bylo něco. Stál 80 korun a už byl na baterii. Sice neměl dálkové ovládání, ale dal se nařídit chod vpřed i vzad a uměl zatáčet. Dočkal se hned několika variant - kromě klasické s věží byla také varianta mostní a raketonosič. V polovině 80. let plech vystřídal plast. Ale na druhé straně v poklopu přibyl tankista. Bohužel, ani tahle klasická hračka se nedožila nového tisíciletí, i když výrobce se ji snažil inovovat - ženijní variantou s radlicí nebo dokonce kouskem v bíle barvě jednotek UNPROFOR.
Ani Ites ale nepředstavoval úplný vrchol klukovských snů. Tím byly výrobky východoněmecké firmy Anker (později Piko). Ta od 60. let vyráběla elektromechanické hračky a mezi nimi i bojovou techniku, například tank T-62. Zpracováním se řadily skoro k modelům a především - měly bovden. Tedy pomocí kabelu se daly řídit skoro na dálku, jenom se při tom kluk dost naběhal.
Divoký západ dětí socialismu
Romantika knížek Karla Maye zasáhla řadu generací a díky původu spisovatele nejprve možná víc v Německu. U nás ta největší vlna odstartovala 8. května 1964, kdy se v Československu poprvé promítal Poklad na Stříbrném jezeře. Následovaly další adaptace Mayových děl a spousta kluků zatoužila po čelence, dřevěném tomahavku a samozřejmě po figurkách indiánů a kovbojů. Ten největší pro nás dostupný sortiment měli - jak jinak - v NDR.
Existovali i „českoslovenští indiáni“. Vznikali v již zmíněné firmě Durolin a to z původních forem, snad ještě prvorepublikových, ne-li starších. Druhů bylo nesrovnatelně méně, než kolik jich nabízela východoněmecká produkce. Navíc byli velmi zranitelní - stačil pád na tvrdou podlahu a už se lámaly ruce, nohy.
Hračky jsou pro pamětníky téma prakticky nevyčerpatelné. Přežily nejednu bitvu a dneska si je střežíme jako vzpomínku na dětství, nebo je dokonce sbíráme a to už je skoro věda. Pokud si je chcete připomenout, listujte v našem článku dál a ještě víc fotografií najdete v bohaté galerii.