Každé desáté dítě v Česku zažívá domácí násilí. Na záchranu čekají i roky
Až každé desáté dítě v Česku je svědkem domácího násilí. Hádky rodičů, vydírání nebo fyzické útoky přitom působí destruktivně na jejich psychiku, ničí jejich vývoj a způsobují problémy v dalším životě. Pomoc ale často nepřichází dostatečně rychle a děti se v některých případech k odborníkům dostanou až po několika letech. „Často se k nám dostávají pozdě,“ potvrzuje Petra Wünschová z centra, které dětem obklopeným násilím pomáhá.
Daniel z Prahy byl už od útlého dětství doma svědkem psychického i fyzického násilí. Otec bil a týral jeho matku a po jednom velmi krutém incidentu se hoch začal bát o její život. Ve svých 5 letech se začal znovu pomočovat, ve škole byl neklidný a ke svým spolužákům se choval agresivně. Jeho učitelka si všimla změn v chlapcově chování a rodičům doporučila odbornou pomoc. Díky tomu se malý Daniel dostal do centra Locika, které pomáhá dětem zažívajícím domácí násilí.
„V kontaktu s psycholožkou postupně zjišťoval, že existuje i jiný, normálnější svět bez hádek a násilí. Arteterapie mu také pomohla uvědomit si své emoce a pozvolna se uklidňoval. Mezi dětmi se přestal projevovat agresivně,“ popisuje Petra Wünschová, ředitelka centra. Podle ní se Daniel naučil znovu respektovat hranice a přestal zlobit a říkat si tím o pozornost. Pomohlo i to, že se situace doma zlepšila a rodiče začali do centra také docházet.
Každý rok ministerstvo práce a sociálních věcí eviduje přibližně 2500 dětí, kterým do života destruktivně zasáhlo domácí násilí v rodině nebo blízkém okolí. Reálně jde ale o mnohonásobně vyšší počet – podle odhadů až o každé desáté dítě. Nejčastěji jsou ve věku 6 až 10 let a potíže odhalí to, že mají problémy ve škole a se svými vrstevníky.
Rychlá pomoc úřadů vázne
Pomoci se jim ovšem zpravidla dostává až po několika měsících nebo letech. Úředníci Orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) jsou přetížení a chybí dostatečně organizovaná pomoc. Ukazují to právě zkušenosti pracovníků Lociky.
„Dlouho trvá, než úřad zjistí, co se děje, a než rozhodne, jestli je dítě ohrožené. Může to trvat několik měsíců i dva roky. Případů je hodně a pracovníci jsou přetížení. Často se k nám děti dostávají pozdě,“ uvádí Wünschová s tím, že v jednotlivých krajích také nejsou dostatečně vybudované vazby úřadů a organizací, které dětem pomáhají. „Nemají zmapované organizace a spolupráce dostatečně nefunguje. Investice státu do rozvoje těchto služeb by se bohatě vyplatila,“ dodává.
Podle ní přetrvávají také předsudky veřejnosti vůči pracovníkům OSPODu. „Nechtějí případy hlásit a mají strach, že to nepomůže a rodinu to stáhne ke dnu. Je potřeba osvěta pro veřejnost i lékaře,“ myslí si Wünschová.
Děti násilí považují za normu
Právě neochota lidí případy hlásit může dobu pomoci výrazně protáhnout, což potvrzují i sociologové. Mnohdy trvá celé roky, než se trpícímu dítěti dostane záchrany. „Často se organizace kontaktují až po třech letech od doby, kdy se násilí projeví, polovina dětí se k pomoci dostala až po čtyřech letech,“ řekla Jana Paloncyová z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Dodává, že až 40 procent dětí bývá také přímo napadeno.
Rychlá pomoc dětem je přitom klíčová. Pokud zůstávají v obklopení domácího násilí, začínají trpět úzkostmi, depresemi, rozpadají se jim vztahy s kamarády a mají potíže ve škole. „Čím dříve dítě projde terapií, tím větší šance, že se zotaví. Spousta dětí se do násilí narodila a považují to za normu,“ říká Wünschová s tím, že takové děti mají větší sklon k drogám nebo dokonce k sebevraždě.
Jak kdo, dítě, jak kdo. Kdo za totáše nekradl a měl hrdý pocit, že se prací uživí, je dneska v pr... no v zadeli. Ty stokoruny, co mu pošťačka každej měsíc přibese, mu můžou posloužit jen jako hajzlpapír, k životu sotva.