„Rozbila jsem rodinu? Manžel mě 2 roky bil.“ Petra samoživitelka volá o pomoc

 Pocit, že se svět valí pouze na ramena rodičů samoživitelů, je v lecčems oprávněný. Tam, kde se v úplné rodině mohou dělit partneři mezi sebou, si samoživitel musí vystačit sám. Ne vždy funguje pomoc blízké rodiny, někde se s rozpadem vztahu dokonce i vlastní rodina otočí zády.

„V první řadě je důležité umět se svěřovat někomu, komu důvěřuji. Může to být kamarádka, kolegyně z práce, ale klidně také učitelka nebo doktorka. Ne nadarmo se říká, že sdílená starost je poloviční starost,“ zmiňuje Denisa Vopinková, odborná konzultantka programu VašeVýživné.cz. „Důležité je snažit se společně s někým hledat východisko z problémů, které samoživitele tíží nejvíce. Již jen pocit, že se svou situací dokážu něco dělat a že mám někoho, kdo je mi ochoten pomoct – i když často jen symbolicky, třeba vlídným slovem podpory – může přinést důležitou úlevu.“

Otec nám dluží 800 tisíc, říká Petr. Podívejte se na rozhovor:

Je to jen moje chyba. Svým jednáním jsem děti připravila o oba rodiče. Způsobila jsem si to sama a mám, co jsem chtěla. Pídit se po příčině, proč rodina zkrachovala, je přirozené. A inklinace k sebeobviňování je bohužel běžná. Často podpořená rétorikou bývalého partnera, který se snaží vinu svalit na druhého.

„Několik let jsem se obviňovala, že jsem nedokázala situaci vyřešit jinak. Že jsem to byla já, kdo řekl a dost,“ zmiňuje Petra z jižních Čech. „Moment, kdy jsem si díky konzultaci s psychologem uvědomila, že s partnerem máme oba totožný podíl zodpovědnosti za to, co se stalo, byl pro mě naprostým vysvobozením. Prostě jsem to jen potřebovala slyšet od někoho třetího, bývalý manžel v tom měl bohužel jasno – byla to jen moje chyba, moje selhání.“

Je to moje selhání (ilustrační foto). | Profimedia

 Mohlo by se zdát, že v době, kdy každé druhé manželství končí krachem, není stigma být matkou samoživitelkou či otcem samoživitelem. Opak je však pravdou. Tam, kde není možné využít anonymitu velkých měst, se i nadále mohou držet předsudky. Není tedy divu, že rodiče samoživitelé často propadají dojmu, že cejch neschopného partnera budou mít až do konce života.

„Pro všechny ve vsi jsem prostě svobodná matka. Dobře vím, jaké drby o mně jdou – že jsem svého partnera podváděla a rozbila rodinu. Přitom to, že mě dva roky bil, a tak jsem si chtěla najít jiného chlapa, se kterým to nevyšlo, to už nikdo nevidí a já to vysvětlit nedokážu,“ stěžuje si Jana z Moravy. „Když pak slyším, že jsem navíc ještě zlodějka, protože se s ním soudím o peníze na své dítě, to je mi skutečně do breku.“

Nikdy se nezbavím stigmatu (ilustrační foto). | Profimedia

 Rozhádaní rodiče a rozpad rodiny mají fatální důsledky i pro děti, nehledě na jejich věk. Zvláště v situaci, kdy mají dojem, že na jejich názor se jich nikdo neptal. Obviňování jednoho z rodičů může být bohužel způsob, jak se se situací vyrovnávají.

„Děti nedokážou vidět věci z perspektivy a kontextu dospělého. Rozpad rodiny jako takové je pro ně obrovskou stresovou zátěží. Často inklinují k tomu, že se snaží určit viníka, aby se v situaci, které nerozumí, zorientovaly. Není neobvyklé, že z problémů často obviní rodiče, který je převzal do péče, neboť mají dojem, že je chce izolovat od toho druhého,“ zmiňuje Vopinková. „Taková situace je pochopitelně velice obtížná, zvláště když se jedná o děti, které už mají vlastní hlavu a dokážou dávat svůj názor velmi otevřeně najevo.“

Rodič by se měl i přes všechny problémy snažit zůstat empatický, nechat situaci částečně vychladnout do doby, než opadne největší stres, a také dokázat diskutovat o svých důvodech. Rozhodně nepomůže začít obviňovat druhého rodiče, i kdyby on takto postupoval. Na druhou stranu určitá asertivita je namístě, dítě alespoň pochopí, že jejich rodič ví, co dělá.

Děti mě už nikdy nebudou mít rády. | Profimedia

Rozpad vztahu se velmi často může z euforie ze znovunabyté svobody a otevřené budoucnosti rychle překlopit do dlouhodobé deprese. Ta bývá provázena pocitem nulového sebevědomí. Čtyři procenta rodičů v průzkumu programu VašeVýžiné.cz dokonce uvádí, že po rozpadu rodiny byly psychické problémy tak veliké, že si vyžádaly intenzivní zásah odborníka nebo přímo hospitalizaci.

„Měl jsem pocit, že můj život skončil. Vždy jsem se snažil dělat věci naplno, pomáhat těm, které mám rád, a najednou jsem si uvědomil, jak je moje snaha nicotná proti okolnostem, které způsobily rozpad naší rodiny,“ svěřuje se Milan z Prahy. „Přišlo mi, že jsem ztratil veškerou sílu, na ničem mi nezáleželo. Netěšilo mě ani to, že jsem vysoudil děti, protože manželka by se o ně nedokázala postarat. Byly to smutné dva roky. Pomohlo teprve to, když jsem si uvědomil, že na pocit selhání mám právo, že je to přirozená reakce zodpovědného člověka. To mi dalo sílu znovu se postavit na nohy a začít celé situaci čelit.“

Nikdy nezískám zpět své sebevědomí. | Profimedia

 Problémy, které tíží samoživitele, spolu většinou úzce souvisí. Přestože je jich na první pohled obrovské a nezvladatelné množství, podle odborníků s nimi jde bojovat efektivně. Řešením byť jediného problému může spustit pozitivní řetězovou reakci. Jen je třeba udělat první krok.

„Celá řada beznadějných situací vzniká například kvůli finančním problémům rodiny. Matka však neví, jak partnera donutit platit. Jakmile jí pomůžeme zajistit první splátku výživného, situace se začne vylepšovat na všech frontách,“ zakončuje Denisa Vopinková. „Rodič má více času, cítí se komfortněji a bezpečněji, stres, který ho držel v zajetí deprese, povoluje. A s tím roste i elán se se životní situací poprat a vzít život opět do svých rukou.“

Pokud jste i vy v podobné situaci, můžete kontaktovat bezplatnou poradnu.

Co řekl premiér Bohuslav Sobotka o náhradním výživném?