„Nejedla jsem, nemluvila. Chtěla jsem umřít.“ Veronika (30) popsala leukémii

„Po sdělení diagnózy sem nebyla schopna přemýšlet. Když se nad tím zamyslím, jediné, co jsem měla v hlavě, byla otázka, zda tento boj přežiju,“ vzpomíná Veronika. „Řekla jsem si ale, že tady chci být a musím to zvládnout,“ dodává. Následoval rychlý převoz do Fakultní nemocnice Olomouc, kdy se měla budova L stát na několik měsíců jejím domovem. Po všech vyšetřeních a zjištění diagnózy bylo Veronice sděleno, že má akutní lymfoblastickou leukémii a potřebuje dárce kostní dřeně. V rodině bohužel Veronika dárce nenašla, tudíž začalo hledání v registru.

Onkoložka Petra Tesařová radí, jak reagovat, pokud zjistíte nelítostnou diagnózu: 

Začátek chemoterapie

Čekaly jí chemoterapie, na které se ale těšila. Byl konec srpna a Veronika se chtěla začít léčit co nejdříve. „První chemoterapii jsem zvládla v pohodě, měla jsem totiž ještě spoustu sil, nebyla jsem vyčerpaná. Konečně se něco dělo, začala jsem se léčit. V tu chvíli jsem byla šťastná.“ Přitížilo se jí až ke konci první dávky.

Čtenáři Blesk.cz pomohli nemocnému Adámkovi (10 měsíců): Čeká na transplantaci

Začaly jí padat vlasy, což Veronika nezvládala dobře. „Přála jsem si na svou mini dovolenku dojet domů ještě s vlasy, což se mi ale nepodařilo. Bylo to neúnosné, vlasy šly tedy dolů. Byl to pro mě šok, když jsem se podívala do zrcadla viděla, že to už nejsem já a že se něco opravdu děje. Do té doby jsem vypadala pořád stejně, tedy celkem zdravě,“ říká.

Naděje z Polska

Následovala předtransplantační vyšetření, propustka na pár dní domů a další kolo chemoterapie. Dohromady měla Veronika tři. V průběhu druhého kola jí lékaři sdělili, že našli vhodného dárce z Polska. „Byla to krásná zpráva a já se jen modlila, ať se nic nestane a on mi může darovat své vzácné buňky,“ vzpomíná.

To, co Veronika na transplantaci prožívala, se nedá ani slovy popsat. „Prvně to bylo čekání, kdy už konečně dostanu nové buňky, které mne od toho všeho zachrání. U převodu buněk se mi mísily různé emoce radost, smutek, smích i pláč. Radost z nového života. V následujících dnech se přidal strach z toho, aby buňky začaly pracovat tak, jak měly,“ popsala.

Podívejte se na příběh Terezy, která přežila rakovinu:

„Nechtěla jsem žít“

„Každý den jsem čekala na vizitu a těšila se na chvíli, kdy mi doktor sdělí: Už rostou! Myslela jsem si totiž, že pak už bude jen dobře,“ pokračovala mladá žena. Co se týče psychického zdraví, sváděla Veronika těžký boj. Nechtěla jíst, pít, s nikým mluvit, přijímat návštěvy a v jednu chvíli ani žít. „Až nedávno jsem se dozvěděla, že jsem rodinu trápila slovy, že už nechci žít, že to nezvládnu, že to tak bude jednodušší,“ vzpomíná smutně.

Dávali jí tři měsíce, po první úspěšné transplantaci kostní dřeně žije 30 let

Předchozí život byl pryč

V den, kdy transplantační jednotku opouštěla, byla neskutečně slabá, ale po dlouhé době zase šťastná. Nicméně Veroniky předchozí život byl pryč. „Nemohla jsem to, co jsem dříve dělala běžně. Když třeba bylo něco, co jsem mohla, nezvládla jsem to fyzicky. Všude kolem sebe jsem slyšela, že to chce trpělivost, že všechno přijde pomalu samo. Jsem člověk, co chce všechno hned, takže toto byly fakt muka. Záviděla jsem lidem, kteří se mohou jen tak sami projít po čerstvém vzduchu,“ dodává.

Splnění snu

Jednou šla na Lysou horu s přáteli a nedošla k vrcholu. „To bylo ještě před nemocí. Tehdy jsem si řekla, že to jednou přeci dám. Pak jsem onemocněla, myslela jsem si tedy, že to bude trvat hrozně moc dlouho, než si svůj cíl splním, zdali se mi to ještě vůbec kdy podaří. Letos v lednu jsem ji pokořila. Svůj osobní cíl jsem si tedy splnila. A navždy mě to bude hřát u srdce. Ta radost, že jsem to po tom všem zvládla, i když to vypadalo, že tohle už já nikdy nezvládnu. Děkuji Hemato-onkologické klinice v Olomouci, přesněji oddělení intenzivní péče a transplantační klinice, jak doktorům, tak i sestřičkám. Bez nich bych to nezvládla,“ končí Veronika své vyprávění.