-2°C
S demižonem na zádech přes hranice: František (89) utekl před komunisty
Františku Šedému bude za tři měsíce úctyhodných 90 let, přesto působí vitálně, rozdává úsměvy a baví společnost. Na první pohled málokdo odhadne, jak překotná byla životní cesta skromného muže z jižní Moravy a jaké jsou jeho zásluhy. Ocenil je v první polovině května premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) medailí Karla Kramáře při své návštěvě Lucemburska. Blesk.cz byl u toho.
„Všeci tady na mě koukají jako na starýho, já ještě 90 nemám,“ zlobil se minulý čtvrtek naoko František Šedý, který si přitom ještě pár minut před tím, než zasednul s reportérem Blesk.cz k rozhovoru, otíral z tváře slzy. To když mu premiér Bohuslav Sobotka za zvuku české hymny předával na české ambasádě v Lucemburku medaili Karla Kramáře za vybudování a celoživotní péči o českou (potažmo československou) krajanskou komunitu v Lucembursku.
Když Šedý cenu přebíral, Sobotka – tou dobou sužován kulminující tuzemskou vládní krizí – se od srdce na celé kolo rozesmál. Co způsobilo tolik radosti u jinak nevýrazného politika, kterému lidé vyčítají nedostatek emocí? „Řekl jsem mu, že člověk má v životě tři etapy: porod, vzrůst a ‚vy vypadáte dobře‘,“ prozradil Šedý v malé místnosti ambasády.
Přestože ho spolupracovnice nabádaly ke stručnosti rozhovoru, neboť se prý brzy 90letý muž necítí dobře, nevolnost na sobě nedával někdejší československý emigrant znát, naopak byl ve svém vyprávění takřka k nezastavení. K tomu stíhal přikusovat oblíbené české makové koláče, které si podle svých slov musel po odchodu do Lucemburska začít péct sám.
Utíkal jen s demižonem na zádech
František Šedý se narodil v roce 1927 a v roce 1948 se poprvé pokusil utéct přes hranice. V Československu se tehdy právě ujímali moci komunisté a s tím se nehodlal smířit. „Jako student jsem prožil Hitlera a bylo mi jedno, jestli je ta košile hnědá, nebo červená. Pro mě to byla jedna diktatura a už jsem tomu nevěřil,“ vysvětlil.
Podívejte se na celou reportáž o Františku Šedém:
Na cestu si bral jen batoh s demižonem na víno, který sloužil jako zástěrka pro případ dopadení. Pohraničníky ale nepřelstil a místo života na Západě strávil následující roky represí v Československu. Na vysoké škole měl problémy kvůli neochotě vstoupit do KSČ. „Veřejně jsem proti tomu bouřil, byl jsem prověřován a prověřený jsem byl tak, že mě za pár týdnů vyhodili. Pak jsem několik roků pracoval manuálně a pak mi řekli: ‚Už tě dělnická třída převychovala, tak jsme ti povolili další studium. Ale ne veterinu, ale stavebnictví,‘“ popsal.
S manželkou a třemi dětmi se mu podařilo prchnout přes hranice v roce 1969: předstíranou cestu do Jugoslávie ukončili ve Vídni. „Měl jsem bonboniéru s horní a dolní sadou. Tu dolní jsme snědli a nahradily ji všechny naše doklady: rodné listy, křestní listy, domovský list, oddavkový list, moje vysvědčení, diplomy. A bohudík mi tenhle kufr na hranicích nekontrolovali.“ Z Rakouska se rodině podařilo dostat právě do Lucemburska.
Ne že by je miniaturní stát v Beneluxu přitahoval z nějakých vyšších pohnutek, šlo o otázku nabídky a poptávky na trhu práce. Šedý nastoupil jako zedník a jeho manželka mohla pokračovat v práci ošetřovatelky.
„Ten strom uschl na Moravě, ale roste znova“
Tehdy 40letý Čechoslovák měl výhodu v tom, že uměl německy a trochu francouzsky (později se musel doučit i portugalštinu). „Všichni Češi, kteří sem přišli, uměli česky a rusky a já jim musel překládat všechny doklady do němčiny nebo francouzštiny, aby se vůbec mohli ucházet o azyl a podobně,“ vypráví.
Jeho aktivita šla tak daleko, že v roce 1972 v lucemburském hlavním městě založil Československou asociaci Tomáše Garrigua Masaryka, která pod zkratkou ATSL (Česko-slovenské přátelství v Lucembursku) funguje dodnes.
Jejího předsednictví se Šedý před časem vzdal. Zároveň se začal poohlížet po bydlení v Česku. Nájmy v už tak dost drahém Lucembursku se totiž pohybují mimo možnosti českého důchodce. Ve vesnici Modřice, pár kilometrů jižně od Brna, si postavil dům, kde teď tráví většinu času. Bohužel sám, manželka mu zemřela nedávno. Tráví proto čas s kamarády, bývalými spolužáky nebo kolegy z pěveckého sboru.
Do Lucemburska Šedý nadále jezdí, aby navštívil své děti a vnoučata, které tam zakotvily. On sám ale k zemi, v níž strávil většinu svého produktivního života, přílišné emoce necítí, což potvrzuje i přetrvávající a nezaměnitelný jihomoravský dialekt: „Já su tady pořád v cizině. Stříhal jsem si metr jako voják celých těch 40 roků, kdy se budu moc vrátit do vlasti. Jsou lidé, kteří si tady okamžitě zvyknou, ale to jsou ti mladí. A jsou druzí, kterým to nevadí. Ale já jsem měl ty kořeny nějak tak zapuštěné na té Moravě, že jsem je nemohl vytrhnout. Ten strom tam uschl, ale on roste znova.“
Témata:
Související
Ty jelimanku mas v tom mishmash! Ti co meli balls{koule) utekli. Priposranci zustali sedet doma na zadku a houfne vstupovali do KSC aby si prilepsili.