7°C
Veterán Gábor promluvil o smrti vojáků. Co se změnilo od války v Zálivu?
Byl mezi prvními, kteří odjížděli do války po pádu komunismu. Válečný veterán František Gábor, v současnosti také zastupitel města Liberec a člen TOP 09, pro Blesk.cz prozradil, jaké to je být vojákem v zahraničních misích a proč se mohou dnes rodiny méně strachovat o své blízké.
František Gábor odjel v roce 1990 jako dvacetiletý s protichemickou jednotkou do války v Perském zálivu kvůli obsazení Kuvajtu iráckými vojsky. Že by se někdo z vojáků choval zbaběle, si nevzpomíná. „Jako voják jste připraven na složité situace. Když velitel řekl, že se půjde na frontu, tak se šlo, stejně tak do války. Doba si to žádala. Na druhou stranu, když tam jste, musíte dělat svou práci,“ vysvětlil pro Blesk.cz Gábor.
Dnes prý mohou vojáci alespoň denně komunikovat s rodinami. Pro příbuzné je podle Gábora situace mnohdy těžší než pro samotné vojáky. Ti jsou díky výcviku schopní psychický nápor vydržet. „Nejhorší je odloučení a čekání na zprávu, jestli se něco nestalo. Když padnou vojáci, rodiny čekají dlouho na informace, jestli tam není také jejich příbuzný. Je bezvadné, že se to posunulo. Za celé své působení na frontě jsem se domů dovolal jednou nebo dvakrát,“ zavzpomínal válečný veterán.
Bohužel někdy rodiny přeci jen obdrží smutnou zprávu. V takovém případě pozůstalým padlých vojáků pomůže, když svou bolestnou zkušenost sdílí s ostatními, kteří měli stejný osud. Myslí si to hlavní vojenský psycholog ministerstva obrany plukovník Marek Nový. „Přijít o někoho blízkého je vždycky extrémně těžké. Pomoc není krátkodobá, ale středně až dlouhodobá,“ informoval Nový Blesk.cz.
Zasaženým rodinám se snaží být nablízku právě vojenští psychologové spolu s příslušníky duchovní služby, aby pozůstalí v situaci nebyli sami.
Smrt byla blízko
I Gábor si během své služby byl samozřejmě vědom rizika, hovořit o tom ale detailněji nechce. Působil v humanitární jednotce na ochranu civilního obyvatelstva, která operovala pouze s lehkým vybavením. „Následně si situace vyžádala i bez obrněné techniky nasazení na frontu. Po bombardování jsme prověřovali terén. To je tak všechno, co bych k tomu řekl,“ odvětil Gábor na otázku, jak moc si připouštěl možné ohrožení života.
Za 26 let, od dob operací Pouštní bouře a Pouštní štít, se podle Gábora změnil výrazně přístup státu, což oceňuje. Teď už se dokáže o rodiny vojáků postarat. „Když jsou vojáci na misích, když dojde ke zranění nebo když padnou. Armáda se dokáže také postarat o jejich rodiny, to je ohromný posun,“ okomentoval situaci.
Jako válečný veterán má pouze čestný titul, ze kterého v Česku neplynou povinnosti, ale ani žádné výhody. Pokud přichází s válkou „do kontaktu“, tak většinou na půdě škol, kde přednáší o zkušenostech z misí.
„Tahle země nás tehdy poslala do války, vrátili jsme se a nikdo nevěděl, co s námi. Nebyl zákon o válečných veteránech, přišel deset let po návratu válečných veteránu z misí. Je to zasloužené, na druhou stranu v této zemi je to jen čestný titul,“ řekl zklamaně Gábor, který se dostal také na balkánskou misi.
„Myslím, že jsme naším působením pomohli a že jsme přesvědčili také spojence, že pouze nemluvíme, ale umíme dělat i skutky,“ uzavřel.
