Karolína (21) se cukrovku naučila brát jako přednost. A sní o dítěti

Diabetes 1. typu diagnostikovali Karolíně, když jí bylo dvanáct let. „Bylo léto a já se chystala na tábor, kam jsem měla poprvé vyrazit bez rodičů. Pár dní před odjezdem jsem se necítila dobře, hodně jsem pila a neměla chuť nic dělat, což u mě není tak úplně normální. Zato jsem měla obrovský hlad. Takový, že jsem nemohla ani chodit. Aspoň jsem si myslela, že je to hlad,“ vypráví mladá žena.

Dokonce se jí tehdy několikrát stalo, že se v noci počurala. Její matka je ale zdravotní sestra, Karolíně proto hned vzala pro jistotu vzorek moči a ještě ten den znala výsledky. „Cukrovku jsem neznala a asi jsem ani nevěděla, co to slovo znamená. Věděla jsem v tu chvíli jen to, že budu ležet několik dní v nemocnici a budu se muset hodně naučit,“ popisuje Karolína.

Za několik dní musela například zvládnout to, jak si píchnout inzulín. A to i přes to, že injekce v ní vyvolávaly strach, už když je viděla. „Většina lidí, se kterými se o cukrovce bavím, mi říká, že by to nezvládli. Zvládli, protože by jim nic jiného nezbývalo – jako tehdy mně. A navíc jsem věděla, že čím dřív se to naučím, tím dřív půjdu domů,“ vzpomíná. Ze začátku si pomocí pera píchala inzulín čtyřikrát za den.

Amálce (6) hlídá cukr v krvi „upír“. Inzulín si musí píchnout čtyřikrát denně

Cukrovka jako „nejlepší kamarádka“

Několik let jezdila na „dia tábory“, kde se seznámila s dalšími dětmi s cukrovkou z různých koutů České republiky. „Zbytek dětí nevypadal tolik vystrašeně jako já po roce s cukrovkou, což mě povzbudilo. I díky táboru jsem se rozhodla po několika letech pro inzulínovou pumpu, kterou jsem nejdřív vůbec nechtěla,“ vysvětluje Karolína. Za těch devět let se z ní stala prý její nejlepší kamarádka. „I když – není zrovna nejlepší a není to vlastně ani kamarádka. Na druhou stranu jsem s ní ale každý den a každou chvíli, takže pokud bych se s ní neskamarádila, bylo by to hodně těžké,“ upřesnila.

Cukrovka podle Karolíny dokáže v životě nastolit i úsměvné až kuriózní situace. Jako například, když se jí zeptal bratr jejího přítele, co poslouchá a zda je její pumpa mp3 přehrávač. „Nebo v osmé třídě, když jsme byli na lyžařském výcviku – to se mi pumpa pro změnu rozbila. Pamatuji si, že několik hodin pískala jako pominutá až do té doby, než mi přivezli novou. Nepomáhalo ji schovat ani pod peřinu. Navíc se to stalo večer, takže se nikdo z nás moc nevyspal,“ popisuje Karolína.

Kvůli nemoci upustila od závodění na kole, ale na výlety, procházky a do fitka chodí moc ráda. „Ukočírovat glykémii je ale někdy opravdu boj. Studuji vysokou školu, takže hraje velkou roli i stres, který mi glykémii hodně ovlivňuje. Hypoglykémii naštěstí včas poznám, takže nosím sušenku nebo hroznový cukr vždy u sebe,“ míní Karolína s tím, že se jí v takovém případě většinou začnou třást ruce a je jí slabo.

Děti v pubertě vzdorují léčbě cukrovky. Rebelie může končit kolapsem

Těhotenství jako sen i obava

Po devíti letech života s cukrovkou tak může Karolína říct, že kvůli nemoci musela dospět mnohem rychleji než její vrstevníci. „Někdo si před odchodem z domu kontroluje mobil, klíče a peněženku – já si kontroluji glukometr, léky a hroznový cukr. Prakticky jsem dospěla během jednoho dne, kdy mi cukrovku zjistili. A taky už pár let vím, co od života chci. Jsem ráda, jaká jsem. A jsem taková právě kvůli cukrovce,“ popisuje Karolína s tím, že se svou nemoc naučila brát spíše jako přednost, i když ji občas pořádně štve.

Jejím největším snem je mít děti a být šťastná. „Občas mi přijde, že ne každý si uvědomuje, jaké je dítě obrovský dar. Sice nevím od koho, ale dar to rozhodně je. Bojím se těhotenství, ale na druhou stranu si říkám, že to zvládly dia maminky přede mnou, tak to zvládnu i já,“ uzavírá Karolína s tím, že její maminka jí byla každý den velkou oporou a se vším jí od začátku pomáhala. „Jsme spolu jako dvě kamarádky. A já chci být také jako ona. Skvělá a nejlepší máma. Jsem pyšná na to, že jsem to zvládla,“ dodala.