Úterý 22. září 2020
Svátek slaví Darina, zítra Berta
Polojasno 25°C

Handicapovaná Martina (26): „Lidé si myslí, že jsou postižení chudáci“

Autor: sou - 
14. listopadu 2016
08:20

Mezi pětici superhrdinů letošního ročníku projektu Srdcerváči se ve spotu a v kampani fotografickým aparátem ohání Martina - mladá žena s širokým úsměvem, velkýma očima a diagnózou dětská mozková obrna. Podle ní jsou i v dnešní době zdravotní potíže stále obklopeny předsudky zdravých lidí, kteří handicapované buď považují za chudáčky, kteří potřebují lítost, nebo neví, jak se k nim chovat. Ráda by vydala publikaci fotografií lidí s handicapem, kterou chce ukázat jejich sílu, odhodlanost a optimismus.

Šestadvacetiletá Martina prožila své dětství tak trochu jinak. Narodila se totiž s dětskou mozkovou obrnou. „Proto jsem v dětství trávila mnoho času po nemocnicích a v léčebnách, kde jsem se přirozeně pohybovala mezi lidmi s postižením,“ upřesňuje Martina.

Ve svých čtrnácti letech pak začala fotografovat lidi okolo sebe. O deset let později vytvořila fotografickou publikaci o vozíčkářích s názvem Jdeme dál. V tom samém roce vyhrála za jednu z těchto fotografií i cenu Canon Junior Award v prestižní soutěži Czech Press Photo.

„Zdravotní postižení je i v dnešní době stále obklopeno předsudky takzvaně zdravých lidí. Někteří si myslí, že jsou handicapovaní lidé chudáci, hodní politování, a často ani nevědí, jak se k nim chovat,“ míní Martina. Má vystudovanou nejen fotografii, ale v současné době dokončuje i bakalářské studium psychologie. V obou profesích se věnuje a i nadále hodlá věnovat především pomáhání lidem se zdravotním postižením. 

I když narazí na omezení, tak bojuje

Ráda cestuje a objevuje svět a nová místa. Ráda poznává nové lidi, užívá si dobrého jídla, miluje posezení v kavárně s přáteli, výstavy, divadlo, kino, a hlavně fotografování lidí. Ačkoliv to vše vypadá idylicky, Martina přiznává, že její handicap ji přeci jen v jejích snech někdy omezuje, ale když na nějaké takové omezení narazí, nevzdá to a bojuje, aby dosáhla toho, co si přeje.

„Určitě mi moje postižení dalo vnitřní sílu a vytrvalost a velkou dávku pokory k životu i lidem. Dovedlo mě to k setkávání s postiženými lidmi, a to mě přivedlo k fotografování a psychologii,“ vypráví.

Momentálně by ráda vydala publikaci svých fotografií, v níž představuje život lidí s handicapem. „Svou fotografickou publikací chci ukázat životy handicapovaných a jejich sílu, odhodlanost a optimismus navzdory jejich postižení. Potřebují sice více pomoc druhých, ale i přesto mohou žít plnohodnotný život. Seznámím vás na fotografii se životy dvou lidí na vozíku: Hankou a Tomášem,“ vysvětluje Martina.

Kniha má postiženým ukázat, jak dál aktivně fungovat

Tomáš je čtyřicetiletý aktivní sportovec, má poškozené jen nohy a zdravé ruce. Je soběstačný, při většině úkonů se obejde bez cizí pomoci. Hanka je mladá veselá dívka od narození těžce postižena dětskou mozkovou obrnou. „Na rozdíl od Tomáše se o sebe sama nepostará a bez cizí asistence se neobejde. Musí mít asistenta dvacet čtyři hodin denně. Nemůže ani mluvit, přesto je usměvavá a snaží se malovat pusou,“ popisuje Martina.

Chtěla, aby se tato kniha dostala nejen do rukou veřejnosti, ale také do center a nemocnic, kde s handicapovanými pracují, aby lidem, kteří po úraze skočili na vozíku, pomohla. „Ukáže jim, že i s postižením mohou dál aktivně fungovat, sportovat a dělat to, co je baví,“ upřesňuje.

Poprvé v historii tak Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP) a projektu Srdcerváči spustili crowdfundingovou kampaň na portále Darujspravne.cz. Na to, aby její kniha mohla vyjít alespoň v pěti stech výtiscích v dobrém nakladatelství, které má zkušenost s fotopublikacemi, musí sehnat 150 tisíc korun. Přispět na vydání knihy můžete až do 10. prosince 2016.

zkratik ( 14. listopadu 2016 14:43 )

slušnej člověk přednost dá,neslušnej invalida si ho vynucuje...

anna1234 ( 14. listopadu 2016 12:54 )

..však slušný člověk jim přednost dá, protože ono se dostat byť i jenom o berlích kamkoli, natož někde s nimi stát frontu, není žádná legrace. A to nepíšu o vozíčkářích atd. Já, když dám invalidovi přednost, tak ne protože ho lituji, ale protože mu chci usnadnit situaci. Asi se mezi nimi najdou i podrážděnější, ovšem ono žít pořád s bolestí, to není žádná legrace. Možná by si každý člověk měl vyzkoušet být den na inv. vozíku. Snad bychom k sobě pak byli ohleduplnější.

anna1234 ( 14. listopadu 2016 12:48 )

.. asi si při své inteligenci neuvědomuješ, že i z tebe může být během pár vteřin invalida. Předpokládám, že když jsi příspěvek psala ráno, měla jsi ještě zatemnělý mozek. Jestli ne a myslíš takhle normálně, tak potěš koště.

zkratik ( 14. listopadu 2016 12:38 )

mám dost zkušeností,že sou postižní zlí lidi.Myslí si,že maj všude absolutní přednost a na všechno nárok

kravanebeska ( 14. listopadu 2016 08:30 )

 europa: Drsny nazor, jen vam preji, abyste ta mista pro vozickare nemusel/nemusela vyuzit vy, ani vase deti. A jestli smi na mistech pro invalidy parkovat "nenormalni", tak budte v klidu, tam zrovna vy parkovat smite!

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud