Snad každý supermarket má dnes vlastní značku, pod kterou nabízí nejen potraviny, ale například i kosmetiku. Málokdo však ví, že některé řetězce mají značek víc a nemusí se nutně jmenovat stejně jako daný obchod. Často je toto zboží spojováno s nízkou cenou, ale také s pochybnou kvalitou. Jedná se skutečně o nekvalitní zboží? A může se běžný spotřebitel dopátrat jejich výrobce?
Je nějaký rozdíl mezi vlastní a nevlastní značkou? „Každá někomu patří, ale v případě vlastních (privátních) značek je vlastníkem obchodník, který je zároveň prodává. Zboží pod privátní značkou však sám nevyrábí, výrobu pro něj zajišťují pečlivě vybrané firmy. Naproti tomu klasické značky většinou patří firmám, které zboží zároveň i produkují,“ vysvětluje Tomáš Zelený, vedoucí právního oddělení časopisu dTest.
V součastné době naleznete vlastní značky u všech obchodních řetězců a uvádí se, že 18 procent veškerého zboží se prodává tímto způsobem. Podíl takzvaných „privátek“ na celkové nabídce se u jednotlivých řetězců liší. U některých tvoří prakticky celý sortiment (Lidl), jiné je prodávají ve větší míře jako alternativu známého značkového zboží (Kaufland, Tesco) nebo je vedou jako doplněk (Globus).
Kolébkou vlastních značek jsou Spojené státy, kde je obchodníci začali používat už v 19. století. Cílem bylo odebírání zboží přímo od výrobků a sebrat zisky překupníkům a distributorům, což mělo vést ke zlevnění zboží pro konečného zákazníka. V Evropě se privátní značky objevily až v 70. letech 20. století. Pamětníkům se jistě vybaví Tuzex, který prodával pod privátní značkou čokoládu.
Pokud u někoho vidíme plný košík výrobků s privátní značkou, možná to u nás vzbudí úsměv. Pro mnoho lidí se značka ze supermarketu rovná nekvalitnímu zboží. Nelze však řícit, že značky řetězců jsou obecně horší.
„Výsledky našich nezávislých testů již několikrát podobné tvrzení vyvrátily,“ upozorňuje Zelený a dodává: „Ze stáje vlastních značek pochází i několik vítězů našich testů, např. máslo, špekáčky, nebo dokonce krém proti vráskám.“
Mezi značkami jednoho řetězce existují rozdíly a každá má svůj význam. V Česku se používají tři základní modely. „Nejčastější je třídění podle ceny a kvality zboží. Klasicky je systém postaven tak, že existuje jedna značka, které se říká „cenový bojovník“, a prodává se pod ní zboží v základní kvalitě za nejnižší ceny. Následuje střední značka nabízející lepší zboží ve střední cenové hladině. A značka prémiová označuje speciální zboží za vyšší ceny,“ přibližuje systém časopis dTest. Příkladem může být Tesco, kde můžeme nalézt cenově nejnižší řadu Tesco Value, střední kvalitu pod značkou Tesco a konečně speciální zboží Tesco Finest.
Výrobky pod privátní značkou se vyrábějí podle přesného zadání obchodníků. „V praxi to funguje tak, že řetězec přijde s požadavkem na nový výrobek určitých kvalitativních parametrů. Poté následuje výběrové řízení mezi výrobci, kteří předkládají své vzorky podle zadaných kritérií. Vítězná firma se pak stává dodavatelem,“ vysvětluje Zelený. Je běžné, že zboží prodávané pod jednou privátní značkou pochází od různých výrobců. Ti mohou sídlit i v různých státech.
Za kvalitu zboží ručí obchodní řetězce. Řízení kvality výrobků spočívá v tom, že ke každému produktu existuje přesná dokumentace, která popisuje, jak má zboží vypadat - od počtu balení, přes složení, chuťové a vzhledové vlastnosti až po závazná kritéria bezpečnosti výrobku.
„Pravidelně se také prověřuje, zda se výrobky nešidí na váze a zda se dodržuje smluvená kvalita a chuť. Někteří obchodníci jdou ještě dál a výrobní závody pravidelně kontrolují,“ přibližuje kontroly právník. V případě vlastních značek totiž není šizením poškozen jen spotřebitel, ale také obchodník, který je sám v pozici zákazníka. Navíc za zboží ručí svým jménem a od smluvené kvality se odvíjí i cena, kterou za zboží platí. Mezi obchodníky je běžné i neustálé porovnávání vlastních výrobků s konkurencí, aby se zboží udrželo na srovnatelné úrovni s ostatními.
Pokud už vás napadlo, že se pokusíte pídit po výrobci takového zboží, budete to mít těžké. Zjistit to ale můžete jen u některých druhů potravin, zejména u živočišných produktů, například u mléčných a masných výrobků, které musí mít uvedeno v oválku číslo výrobního závodu. Když si dáte tu práci, můžete je vysledovat pomocí tohoto čísla v úředních registrech.
Snadné to nebudete mít, pokud budete hledat zemi, kde bylo zboží vyrobeno. Povinnost uvádět zemi původu se týká jen omezeného okruhu potravin a dobrovolně tam zemi uvede málokdo.
Většinou ale zboží pro řetězce vyrábějí zavedené podniky, jejichž značky můžete najít v obchodech běžně, a navíc se obvykle jedná o podniky se zvučnými jmény.
V poslední době můžete narazit i na sezónní značky, které se objevují při zvláštních příležitostech, jako jsou Vánoce a Velikonoce, kdy některé řetězce nabízejí speciální lahůdky.
Rekordmanem v počtu značek je Lidl, který jich má 90 a minimálně 11 značek sezónních potravin. Celosvětově má Lidl zapsáno 1400 obchodních známek. Některé značky se prodávají i v západní Evropě, některé jsou určeny jen pro český trh.
Penny Market
Lidl
Tesco
Kaufland
Albert
Globus
Billa
Coop
Makro
Zdroj: dTest
Izraelsko-palestinský konflikt:
ONLINE dění v Izraeli Velitel Hamásu Iron Dome
Válka na Ukrajině: ONLINE dění na Ukrajině Data
3°C
Kdo si kupuje jídlo vyrobené na západě je těžký idiot a nezaslouží si dobrý život.