Rozhovor s fotografem: Bomba mu utrhla nohy a ruku. Místo hvězd fotí uprchlíky

Oceňovaný fotograf Giles Duley má za sebou hororovou životní zkušenost. K jeho zranění došlo, když se vydal fotit do terénu dopady války v Afghánistánu společně s americkou patrolou.

Výbuch bomby ho připravil o nohy i ruku. Převezli ho do Anglie, přes čtyřicet dní strávil na jednotce intenzivní péče. Podstoupil mnoho zákroků. Život mu zachránili, ale tím jeho boj neskončil. Musel čelit kruté realitě, zvládl však jeden z nejtěžších bojů a až obdivuhodně se dokázal zpátky zapojit do běžného života.

Při osobním kontaktu působí vyrovnaně. Usmívá se, má nadhled. Do Prahy zavítal na přednášku na půdě Filosofické fakulty. Rozhovor pro Blesk.cz zprostředkovala organizace Člověk v tísni. Jak příznačné. I Duley se po zranění v tísni ocitl. Ale nezabalil to. 

Fotil přitom původně pro hudební či módní časopisy Select, Q či Esquire a další. V hledáčku jeho objektivu se objevili Oasis, The Prodigy, Mariah Carey, Marilyn Manson či Lenny Kravitz. To vše ale vyměnil za zcela jiná témata. Upozorňuje nejen na válkou poničená místa a lidi, které stihlo to samé, co jeho. Ale i na to, jak je třeba pomáhat v rámci současné humanitární katastrofy - velké uprchlické krize.

Blesk.cz: Fotil jste v minulosti módu a celebrity jako třeba Oasis či Mariah Carey, dnes fotíte uprchlíky. Kdy a proč jste je začal fotit?

"Když mi bylo 18, poprvé jsem se zamiloval do fotografie. Chtěl jsem být válečným fotografem. Ale měl jsem pár přátel v hudebních skupinách, mezi muzikanty. Začal jsem fotit na koncertech, dostal se do magazínů. S těmi ´cool´ skupinami jsem začal jezdit po světě. Své plány na to být válečným fotografem jsem vyhodil z okna (úsměv). Fotil jsem i módu, dělal jsem to 10 let, byla to zábava. A říkal si, že to není tak špatný job, pracovat s modelkami, herečkami (smích)."

"Obor" jste ale nakonec stejně změnil...

"Miluju muziku, miluju lidi. Když mi bylo 20, nemyslel jsem si, že může být něco lepšího. Fotografie je pasem do životů jiných lidí. Dostanete se do backstage, jezdíte s muzikanty jednou dodávkou, cítíte se jako součást skupiny. Byla to jedna velká party. Pro někoho, jako jsem já, velké dobrodružství. Myslím ale, že kdybych to dělal dalších 10 let, nebyl bych teď naživu (úsměv). Postupně jsem si však říkal, že bych chtěl se svým fotografováním dělat něco víc. Že je třeba jít dál. A přesunul jsem se k dokumentární fotografii."

Zavedlo Vás to do zemí jako Sýrie, Libanon, ale třeba i Súdán, Nigérie, či Keňa. Vaše těžké zranění ale pochází z Afghánistánu. Jak se vám to přihodilo?

"Nestal jsem se válečným fotografem, ale zajímám se o válečná fakta. Byl jsem v Afghánistánu poukázat dvě věci - dopady války na civilní populaci a práci amerických vojáků. Včetně jejich problémů souvisejících s PTSD (posttraumatická stresová porucha - pozn. red.). Mě samotného to zajímalo, jak to je. Jednoho dne jsme byli na patrole a při pochůzce vybuchla IED (v překladu improvizované výbušné zařízení - pozn. red.)."   

Proč jsou mezi uprchlíky hlavně mladí muži? „Záhadu“ osvětlil dobrovolník

Co se člověku prožene hlavou, když přijde o nohy?

"Neztratil jsem vědomí. Byl jsem při vědomí, když jsem byl zraněn. Pamatuji si, jak jsem tam ležel, přišel jsem o nohy. Myslel jsem si, že zemřu velmi rychle. Viděl jsem lidi s daleko menšími zraněními, kteří rychle zemřeli. Myslel jsem si, že je to ono. Byli tam ale velmi dobří doktoři, američtí vojáci, udrželi mě při životě. Dokázali mě dostat pryč, přepravit zpátky do Anglie. 46 dní jsem ležel v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Během téhle doby jsem se dvakrát s rodinou loučil, že zemřu. Poté to ale bylo ještě těžší. Přišel jsem o obě nohy, ruku, přišly myšlenky, že nikdy nebudu znovu chodit, že nikdy nebudu znovu žít nezávisle..." 

Kde jste vzal sílu rehabilitovat a pokoušet se vrátit do běžného života?

"Vždy jsem byl tvrdohlavý, chtěl jsem si dělat věci po svém. Když jsem byl takhle zraněn, lidé mi naznačovali: ´Tohle je konec tvého života. Nikdy už nebudeš dělat to samé.´ Začal jsem to vidět jinak. Přežil jsem a právě fotografie mě držela nad hladinou, chtěl jsem fotografovat dál, na ničem jiném nezáleželo. Právě z fotografování jsem znovu nabral svou sílu." 

Zpověď: Chlapce cvičil ISIS na dětského vojáka. Matka byla sexuální otrokyní

Bál jste se, že už nikdy nebudete moct fotit? Jak těžký byl návrat k profesionálnímu focení?

"Věděl jsem, že najdu způsob, jak se věnovat dál focení. Když už jsem seděl na kolečkovém křesle, přemýšlel jsem, jak budu držet foťák a něco dělat. Problém ale byl v tom, že jsem věděl, že už skutečně nebudu moci dělat to samé, co předtím. Víte, že je fotografování dynamická práce. Musíte se hodně pohybovat, hledat nejlepší úhly, být aktivní. Pro mě je i dnes těžké stát déle pevně (Giles Duley má dvě protetické končetiny, na kterých sice s menšími obtížemi, ale přesto vyjde třeba schody - pozn. red.), držet foťák v jedné ruce. Obával jsem se toho, jestli to zvládnu jako předtím, ale lidé jsou úžasně přizpůsobiví. Přišlo mi zajímavé zkusit dělat prostě věci jinak."

Na Instagram jste dával nedávno fotku a psal u ní, že jste se bál tří věcí - jak budete fotografovat, řídit a jíst šneky...

"Fotografování je ok, řízení je ok, šneky jsem také zvládl (úsměv)." 

Co je pro vás dnes v životě nejdůležitější?

"Nejdůležitější věc v mém životě je moje práce. Je to všechno, je to moje identita, je to to, co jsem. Nemyslím si, že fotografování je prostě jen job. Je to věc, kterou já promlouvám, jak se vyjadřuji. Potkáte při ní hodně lidí. A navíc když mě vidíte, vidíte možná invalidu, ale když se podíváte na mé fotografie, tam žádný viditelný handicap není. Fotografie mi pomohla všechno přečkat... A samozřejmě i moje přítelkyně je velmi důležitá (smích)."  

Uprchlické ženy a vzdělaní Syřané míří do Evropy. Letos dorazí 1,5 milionu lidí

Ve své současné práci se hodně zaměřujete na uprchlíky. Co říkáte na migrační krizi?

"Je zajímavé, že se tomu říká uprchlická krize. Mělo by se to spíš nazývat evropská uprchlická krize. Protože uprchlická krize tu byla už několik let. Když se pohybujete mezi Syřany, Afghánci či Íráčany, mnoho z nich nikdy nechtělo přijít do Evropy. Utekli do sousedních zemí, ovšem na místa, kde dál strádají. A tak přišel čas, kdy si řekli, že toho mají dost, nemohou takto žít a vypravili se do Evropy. Naneštěstí začaly cestovat davy lidí, zprávy se šířily rychle, lidé říkali: ´Můj bratranec odešel, je čas jít také.´ A následovali je brzy. Pro mě je to celé ale politický problém, co se děje v Evropě. A politici při jeho řešení selhali. Faktem je, že jejich rozhodnutí stála životy mnoha lidí.

Tohle není politické prohlášení, tohle je jednoduchý fakt. Chyby se staly, jsou tu důvody, proč se lidé rozhodli riskovat své životy, aby se dostali do bezpečí. Pro mě je neuvěřitelné, že rodiny umírají na hranicích Evropy. Denně, nikoli občas. Jsou to tisíce lidí, kteří přišli o domovy."   

Viděl jsem váš dokument The Invisible People. Točil a fotil jste i v uprchlickém táboře. Mnoho lidí žije ve stanech, přišli o domov i své blízké. Co říkáte na tamní podmínky?

"Podmínky mimo Sýrii, tedy v Libanonu a Jordánsku, jsou hrozné. Zvláště v Libanonu. Libanonská vláda nikdy oficiálně nepovolila UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky - pozn. red.) vybudovat oficiální tábor. Lidé tam žijí natěsnaní ve stanech. Populace Libanonu je 4 miliony lidí, uprchlíků milion. Žádná země tohle nemůže zvládnout. Uprchlíci tam nemohou pracovat, nemohou jít do nemocnice, do školy. Pro ty lidi to není žádný život."

Lidé vydrží mnoho, přežijí hrozné podmínky, utrpení. Udržuje je hlavně naděje. Co se však nyní děje v Libanonu, je to, že lidé naději ztrácí. Vidí, že se nic neděje, nic se nemění. Když lidem vezmete naději, je to velmi nebezpečná situace. První věc, co je třeba udělat během uprchlické krize, je nabídnout pomoc sousedním zemím vedle Sýrie, odkud lidé utekli. I když nechtěli. Mnoho lidí, kteří si vybrali jít do Evropy, do Evropy jít nechtěli. Neměli na výběr, ztráceli naději v místech jako je libanonský uprchlický tábor. Chtěli mít možnosti. Stejně jako my, i oni chtějí vidět své děti jít do školy, na univerzitu a podobně."    

Existuje nějaká naděje pro lidi ze Sýrie? Jejich země je po pěti letech války zdevastovaná...

"Když mluvíte s nejrůznějšími organizacemi, první řešení, které navrhují, je mír v Sýrii. Ale to není tak snadné. Mír v Sýrii je složitá věc, je třeba, aby to byl pravý mír. Mám mnoho syrských přátel a řada z nich už se smířila s tím, že Sýrie je minulostí a nikdy nebude tou zemí, jakou byla dříve. Jeden uprchlík, kterého jsem o Vánocích potkal v Berlíně, mi říkal, proč přišel do Evropy a proč jeho rodina zůstala v Sýrii. Protože byl první, kdo se vzdal naděje. Myslím, že to je klíč k tomu, proč lidé přicházejí do Evropy. Vzdávají se naděje, že jejich země ještě bude někdy existovat."   

Fotíte mj. i handicapované uprchlíky. Jaké to pro vás je setkávat se s lidmi, kteří nemají mnohdy ani možnost pořádné léčby?

"I při svém návratu do Afghánistánu jsem potkal mnoho lidí, kteří utrpěli zranění, podobná vlastně tomu mému. Uvědomil jsem si, jaké mám štěstí. Dostal jsem protézy, mohl jsem začít znovu žít, pracovat. Do Afghánistánu jsem se vrátil již 18 měsíců po svém zranění. Člověk ale vidí, jak moc ti lidé péči potřebují. Nemají protézy, fyzioterapeuty, chirurgy, jejich život jako by skončil.

Největší problém v mnoha rozvojových zemích je ale lidský přístup k tomu být handicapovaný. Přijdou si zbyteční, nikdo je nebude chtít, nikdo je nezaměstná. Je tam velké stigma skrze jejich handicap. Když mě ale vidí, že jsem ze Západu, mám práci, život, dává jim to přece jen jistou naději. A možná to i mění pohled několika málo lidí na to, jaké je to být handicapovaný."  

Hladomor v Sýrii je válečným zločinem. Komisař OSN kritizoval obléhání měst

Pro mnoho lidí můžete být tedy inspirací nebo dokonce hrdinou. Souhlasíte?

"Ne, ne. V téhle pozici se necítím vůbec dobře. Já se jen vyrovnal se svým životem. Snažím se dělat to, co by mnoho jiných lidí udělalo v mé situaci. Měl jsem jen dvě možnosti - zkusit se vrátit do života, nebo zemřít."   

V Praze jste poprvé. V Česku obecně se přitom nyní o uprchlících mluví hodně, i když jich sem přichází málo. Mnoho lidí se uprchlíků bojí, i když je nikdy na vlastní oči neviděli. Jak vnímáte český postoj?

"Napříč Evropou příliš mnoho politiků využívá utrpení druhých ke svým politickým hrám. Situace uprchlíků se stala politickým argumentem a mnoho politiků se snaží těžit ze strachu, chaosu, paranoii. Ale vidíte to i ve Spojených státech u Donalda Trumpa. Jen šíří strach, chce lidi vyděsit. Situace uprchlíků je však skutečně zoufalá. Milion jich přišlo loni do Evropy a samozřejmě mezi nimi mohou být lidé, kteří měli různé důvody, i nějací s kriminální minulostí. Ale mluvíme o milionu lidí, což je opravdu velké množství. Je mezi nimi mnoho dobrých lidí.

Když vezmete milion lidí z Prahy, milion lidí z Londýna, vždy mezi nimi najdete dobré a špatné lidi. Mezi tím milionem lidí většina hledá bezpečí. Když z nich budeme dělat ´cizáky´, ostrakizovat je, zacházet s nimi špatně, k jaké to povede budoucnosti? Podívejte se na útoky ve Francii, spáchali je lidé, kteří již v Evropě žili. K uprchlíkům bychom se měli chovat především jako k lidem. Ale chápu, že situace není snadná pro nikoho, nikdo tohle nechtěl. Syřané a Afghánci to nechtěli, chybí jim jejich domovy, nevybrali si to. Ale tohle je prostě naše realita. A budoucnost Evropy se bude odvíjet od toho, jak se nyní rozhodneme. Máme přitom na výběr. Můžeme je posílat zpět, ať zemřou po cestě nebo ve své vlastní zemi. A nebo světu ukážeme naší lidskost, tradici a hodnoty."