Vzpomínky českého chirurga z války: Nejtěžší chvíle? Děti bez šance na záchranu

Pane Šebku, působil jste v nemocnici v afghánském Kundúzu, která byla vybombardovaná Američany...

Nemocnice je zásadně poškozená, v tento moment ji neprovozujeme. Lékaři bez hranic už spočítali 30 mrtvých, z toho 10 pacientů, 13 zaměstnanců a 7, které se zatím nepodařilo identifikovat. Přišel jsem minimálně o tři přátele. Všechna naše snaha a práce, kterou jsme tam nechali, přišla vniveč.

Prezidentka Lékařů bez hranic mluví o válečném zločinu…

Paní Joanne Liuová požaduje, aby nálet vyšetřila nezávislá Mezinárodní humanitární vyšetřovací komise pro podezření ze spáchání válečného zločinu. Předběžná zpráva NATO zatím nebyla zveřejněna. Jako Lékaři bez hranic jsme neutrální. Koneckonců to je jeden z našich principů. To a také, že nejsme placeni z příspěvků vlád. Podporují nás výhradně soukromí dárci. Proto můžeme léčit v mnoha zemích, kam by se jinak lékaři nedostali. A kde je nás potřeba.

Co bude s nemocnicí dál?

Nevím. Bylo tam 150 lůžek, traumatologie, dětské oddělení. Nemocnice sloužila pro město Kundúz s 300 tisíci obyvateli a okolním vesnicím. To je spádová oblast pro dalších 200 tisíc lidí. Nevím, kde se teď budou léčit.

Měla nemocnice nějakou vojenskou ochranu?

Ne, zbraně do nemocnic Lékařů bez hranic nesmí. Nemáme žádnou vojenskou, vládní či jinou ozbrojenou ochranu. Naší ochranou je absolutní neutralita a identifikujeme se tričkem s naším logem. Jsme hrdí na to, že jsme neutrální, a nikdo na nás cíleně neútočí. Bohužel až na výjimky.

Jak poté, co se stalo, přemýšlíte o válce v Afghánistánu?

Samozřejmě o tom přemýšlím, tomu se neubráníte. Osobně si myslím, že bojovat za svobodu má smysl vždy, i kdyby to trvalo století. Konkrétně v Afghánistánu žijí lidé v občanské válce už de facto několik desetiletí. Kdyby to šlo řešit debatou, byl bych raději. Ale na sále a jako lékař na takové věci nemyslím. Dívám se na všechny pacienty stejně.

Kromě dětí, jak píšete ve své knize…

Když máte před sebou dětského pacienta, je to úplně to nejhorší. A máte jedno, kde a kdy se to stane. Když už ho máte na sále a víte, že je šance, tak jste relativně v klidu, ale v mnoha situacích jsme na misích zkoušeli děti zachraňovat, i když jsme věděli, že je to marné. Přesto jsme stále resuscitovali, a to mnohem déle, než je to obvyklé. Protože jsme tak strašně moc chtěli, aby se to povedlo. Kolikrát jsme měli co dělat, abychom se nerozbrečeli. Děti za nic nemohou, ty nebojují.

Když jste dítě zachránil, zažíval jste pocity opačné?

Ano. A naštěstí bylo takových situací daleko více. Pokaždé, když jsme nemuseli amputovat, když se povedla resuscitace nebo když se po operaci hlavy dítě probralo k životu. To byly okamžiky, kdy jsem měl chuť tancovat.

Co rodiče místních dětí? Jak jste s nimi řešili zdravotní stav jejich potomků?

Institut rodiny v Afghánistánu je úplně jiný než v České republice a na mnohem vyšší úrovni než obecně v západních zemích. Do nemocnice se sjížděli příbuzní z druhého konce země, aby v rámci rodiny pomohli se základní péčí a aby vyjádřili podporu. Své emoce dávají najevo, silně vše prožívají. Přesto se nám nestalo, že by nám vyčítali či vyhrožovali v případě, kdy pacient zemřel. Věděli, že jsme udělali maximum. A vážili si toho. Nenosili nám sice vajíčka nebo husu jako na české vesnici, ale nebáli se vyjádřit své pocity. Je to možná návod pro některé české pacienty; ono jednoduché „děkuju“ dělá zázraky a nic nestojí.

Recenze: Syrové svědectví českého chirurga z Afghánistánu

Jaká zranění jste v Afghánistánu nejčastěji léčil?

Valná většina byly válečné poranění, zástřely a výbuchy a dále těžké dopravní nehody. Spektrum našich pacientů doplňovaly pracovní úrazy a úrazy ze zemědělství. A pak děti, které se zranily při hrách, anebo je bohužel někdo postřelil nebo byly poraněny výbuchem při manipulaci s municí.

Mohl jste se jako lékař dotknout afghánské ženy?

Vyšetřit afghánskou ženu jako muž je velice obtížné. Museli jsme se ptát, jestli souhlasí ony a případně i jejich rodinní příslušníci. Někdy jsem břicho vyšetřoval jen pod peřinou, protože se odmítaly jakkoliv odhalit. Zvláštní kapitolou jsou tam porody. U porodu smějí být pouze ženy.

Setkal jste se na misích s alkoholem?

Nepopírám, že na misích alkohol bývá. Ale zatímco na křesťanském Haiti nebyl problém, aby si kolegyně a kolegové dali večer pivo, v Afghánistánu je jako v islámské zemi přísná prohibice. Naši lidé měli zákaz se kdekoliv s alkoholem ukázat. Poškodilo by to naše dobré renomé.

Vy jste abstinent a ateista. Jak jste to na misích vydržel?

Měli jsme možnost odreagování, například sport. A já se z pocitů a zážitků vypisoval. Posílal jsem domů e-maily. Rodiče a kamarádi je začali sdílet s dalšími lidmi, od kterých mi pak předávali otázky. Tak vlastně vznikl blog a nyní i kniha. Zaznamenává tak to, co čtenáře nejvíc zajímalo.

Takže žádný MASH, ani doktor Frynta z Ordinace v růžové zahradě?

Doufám, že takovýto obrázek lidé o Lékařích bez hranic nemají. Nejsme vojenští lékaři ani žádní dobrodruzi. Jen pětina z nás jsou na misích zdravotníci. Zbytek jsou inženýři, stavitelé, architekti, ekonomové. Lidé, kteří zajistí, že vám půjde elektřina, že budete mít pitnou vodu. Naším cílem je, aby po nás zůstávala funkční a soběstačná lékařská zařízení včetně vyškoleného personálu.

Lékaři bez hranic o válce: Bombardují školy i trhy, na životy lidí nedbají

Chystáte se pomáhat v Sýrii?

Podobně jako jsme jako první upozornili na Ebolu, přišli jsme s upozorněním, že v Sýrii se používají chemické zbraně. Měli jsme tam i mobilní nemocnice, které se však dostávaly pod palbu. Pár mých kolegů bylo dokonce uneseno. Přímo v Sýrii tak nyní nejsme, protože je tam velmi nepřehledná situace. Vůbec nerozumím tomu, kdo proti komu tam dnes bojuje. Pomáháme ale ze sousedního Turecka.

Ve své knize jste dosti otevřený až cynický. Změnila vás válka?

Snažil jsem se zápisky z misí v Afghánistánu 2013 i 2015 pojmout drsným, ale i humorným tónem. Je to taková stylizace do místního prostředí. Knížka nakonec vyšla jako nekrolog celé nemocnici. Ve chvíli, kdy byla v tiskárně, spadly na nemocnici v Kundúzu bomby a moji přátelé zemřeli. Stačí vám to takto?