Ukázky z nové knihy Jaroslava Kmenty Padrino Krejčíř – gangster: Jak se našla tajná místnost
Až na samý začátek kariéry Radovana Krejčíře se vrací Jaroslav Kmenta ve své nové knize Padrino Krejčíř – Gangster. Mapuje, jak kdysi začínal, jaké podvody plánoval, proč se na něj zaměřila policie a co vedlo k tomu, že se dal na dráhu gangstera. Kniha vychází 3. září a Blesk z ní exkluzivně přináší další ukázku.
Když v roce 2002 zatkla policie Krejčíře, udělala u něj v Černošicích u Prahy první velkou domovní prohlídku. Trvala téměř tři dny. Proč tak dlouho? Detektivové hledali tajnou místnost, o níž se dozvěděli od svých informátorů. Krejčíř tam měl skrývat peníze, zbraně, ale i důkazy o své trestné činnosti.
V černošické vile už druhý den řádila policie. Krejčířův dům byl tak velký a rozlehlý, že si detektivové museli zavolat posily. Navíc stále hledali tajnou místnost, o které jim řekli Tarek Bechara a Petr Polanský. Ale nějak se jim to nedařilo. Vyšetřovatel Vladimír Machala stále chodil sem a tam kolem místa, které jim Polanský popsal. Ale nemohl přijít na to, kde přesně tajné dveře jsou, a hlavně, kde a jak se otevírají. Najednou Machalovi zazvonil telefon.
„No, tak máte něco?“ zeptal se Machala. „Jo, nejspíš jo. Bára vám to tam veze,“ uslyšel Machala odpověď a slabě si oddechl. Volal mu šéf operativního oddělení Karel Tichý. Na městském úřadě v Černošicích totiž našli stavební plány k vile a také si přátelsky pohovořili s jedním stavebníkem, který byl u toho, když se vila u Krejčíře dodělávala. Měli cenné informace. „Jak jste to dokázali?“ zeptal se Machala. „Bára,“ vysvětlil Tichý. Barbora Šádková byla empatická žena. Hubená, drobná, dlouhovlasá blondýna, kterou byste tipovali na všechno možné, jen ne na to, že dělá u policie. Navíc u operativního týmu.
Šádková pravidelně cvičila aerobik a udržovala si pěknou postavu. Vždycky když šla vyslýchat gaunery nebo vytěžovat zločince, namalovala si rty a vzala si na sebe přiléhavé triko, aby zvýraznila svou ženskost. Byla neskutečně milá. Na schůzkách vytvářela klid a pohodu. Zločinci se pak rozpovídali o věcech, které původně ani říct nechtěli. I stavební inženýr nejdřív říkal ne. A působil při tom sveřepě a drsně.
„To víte, máme svou čest. Nemůžeme mluvit o věcech, u kterých nás klient nezbavil mlčenlivosti,“ řekl stavebník v letech. Ale po půlhodině debaty s pohlednou ženou roztál i on. Jakmile Machala obdržel přesné údaje, pokynul na dva spolupracovníky a řekl, ať jdou za ním. Sešli po schodech do suterénu. V těchto místech byl dům už v podzemí. Místnosti a chodby neměly okna. Kromě malé koupelny a záchodu tam byla pracovna a sklad. Na věci, které obvykle končí na půdě nebo ve sklepních kójích.
Od nich vedla patnáctimetrová chodba, úzká a klenutá jako někde v terezínské pevnosti. Tudy se šlo do druhé části vily, kde byla herna i místnost pro děti a sportovní zázemí. Machala se však zastavil ještě před vstupem do chodby a zabočil do místnosti, kde byly samé regály. Na nich měla Krejčířova rodina vyskládané věci. Vše, co potřebujete k životu. Prací prášky, žehlicí prkno, lux, domácí přístroje. Machala se rozhlédl, přišel k jedné policové stěně a řekl: „Tady by to mělo být.“ Prsty trochu zatlačil na místo pod poličkami. A čekal, co se bude dít.
Jenže se nic nestalo. Pak začal prohledávat veškeré další poličky. Trvalo to asi deset minut, pak najednou radostí vykřikl: „Tady. Asi to mám.“ Nahmatal malý spínač. Jeho kolega detektiv Milan Špaček čekal, že se stane opět to, co už několikrát předtím. Tedy že se někde rozsvítí lampička nebo žárovka. Ale Machala už podle hmatu tušil, že tenhle čudlík je trochu jiný než všechny ostatní.
Zmáčkl ho a najednou se malinko pohnuly police naproti. Machala si toho všiml. Přistoupil k nim a vzal za ně. Teprve pak se klidně a bez jakéhokoli zvuku police pohnuly. Byly to dveře do tajné místnosti.
Myslím si, že Radovan má nějakého Kmetu na háku, užívá si totiž v zemi pro něj zaslíbené - JAR
