Čech pracoval v Africe jako učitel: Ocitl se mezi boji radikálních muslimů a milice

„Mnohokrát jsem měl strach, ale ne takový, aby mi zamezil fungovat. Vůbec jsem ale neuvažoval nad tím, že bych se sbalil a odjel,“ říká Bílý v rozhovoru s ČTK. Vojtěch Bílý studoval tři roky na střední škole ve francouzském Dijonu a k závěru studia začal spolupracovat s českou obecně prospěšnou společností SIRIRI, která ve Středoafrické republice pomáhá.

„Dobrovolnictví mě lákalo. Ta moje výprava se trochu nabízela, znal jsem francouzský školský systém, uměl francouzsky. Ve středoafrickém městě Bozoum vyrostla škola, kterou postavila organizace SIRIRI a kterou spravují bosí karmelitáni,“ popisuje český student.

„Učil jsem primárně biologii, to byl můj hlavní předmět, ještě k tomu ale i tělocvik a religionistiku. Také jsem pomáhal ve stacionáři pro sirotky, kde jsem dělal vychovatele a učil francouzštinu, matematiku, latinskoamerické tance a další věci,“ dodává. Své zážitky zachytil v knize Když padají manga, kterou nedávno představil v Knihovně Václava Havla.

Ve Středoafrické republice došlo v březnu 2013 k převratu, za nímž stálo muslimské hnutí Séléka vedené Michelem Djotodiou, jenž se prohlásil prezidentem. „Rebelové po celé zemi prováděli obrovské represálie. Když jsme přejížděli z hlavního města Bangui do Bozoum, na cestě bylo asi 11 kontrolních stanovišť ozbrojených rebelů. I v Bozoum byla jejich jednotka, takže tam docházelo poměrně často k incidentům, kdy někoho zastřelili na ulici, unesli, vydírali, mučili, vypalovali okolní vesnice,“ líčí Bílý svůj příjezd do země.

Když do Středoafrické republiky v září 2013 dorazil, rebelové ze Séléky byli na každém rohu, a jak popisuje, útočili pouze na určitou část obyvatel, na původní středoafrické obyvatelstvo, což jsou převážně animisté a částečně i křesťané. Ti tvořili větší část obyvatel, asi 20 procent byla menšina muslimů pocházejících ze severní Afriky a zemí, jako je Čad nebo Súdán.

„Posledních asi 20 let nebyl žádný problém, tyto dvě skupiny žily v symbióze, protože se potřebují, jedni jsou obchodníci, zatímco původní Středoafričané zemědělci. Séléka, což byli převážně žoldáci z Čadu a Súdánu, ale zemi obsadili a začali své útoky soustředit pouze na jednu část obyvatelstva, a tak vznikly problémy,“ vysvětluje Bílý.

Napjatou situaci zpočátku podle Bílého mezinárodní společenství příliš nechtělo řešit, ačkoliv k tomu humanitární organizace vyzývaly. Zásah Francie i OSN přišel až později. Přitom mizely celé vesnice, kde byli zabíjeni lidé. „Takže celkem přirozeně po určité době vznikl odpor, milice antibalaka, což byla domobrana, která chránila jednotlivé vesnice. Šlo o sílu primárně defenzivní, která ale přešla v ofenzivu,“ vysvětluje český student s tím, že občanská válka naplno vypukla 5. prosince 2013, kdy milice antibalaka spolu s bývalou středoafrickou armádou, která byla rozpuštěna během převratu, napadly hlavní město Bangui.

O den později se začalo válčit i v Bozoum, kde Vojtěch Bílý pobýval. „Byl zahájen útok na město, rebelové se začali bránit, muslimské obyvatelstvo se shluklo kolem mešity v centru města. Zbytek se buď stáhnul k nám na misii, měli jsme asi 6000 uprchlíků, ostatní se rozutekli do okolní savany,“ popisuje Čech situaci v asi dvacetitisícovém Bozoum.

Ve škole se okamžitě přestalo učit, ve třídách byli uprchlíci, většina z nich spala venku na fotbalovém hřišti. „Byly dny, kdy se válčilo tak intenzivně, že uprchlíci byli schovaní v kostele a my jsme nebyli schopni se ani pohybovat mezi budovami, to byl ten extrém, kdy nám kulky létaly nad hlavou,“ vypráví.

Misie byla větších útoků ušetřena, za což vděčí zejména osobnosti otce Aurelia. „Byl přirozenou autoritou pro celé město. Aktivně chodil za rebely a vyjednával různá propuštění, vzdoroval jim. To se jim nelíbilo, pravidelně mu vyhrožovali smrtí, ale na druhou stranu ta jeho autorita byla důvodem, proč ho pravděpodobně nezabili, byť měl několikrát namále,“ popisuje Bílý.

„Myslím, že se mu podařilo tu situaci mírnit, že odvrátil to nejhorší, že by došlo k masakru jedné či druhé skupiny. Primárně jsme se hlavně snažili dostat tam nějaké mezinárodní vojsko,“ říká Čech o otci Aureliovi. Tato situace trvala až do konce ledna 2014. Antibalaka útočila na město, rebelové ze Séléka ale byli vždy schopni tyto útoky odrazit.

Postupně jim ale začaly docházet síly. „Hrozilo, že je antibalaka převálcují, a to by byl moment, kdy by zlost nebyla namířena jen na Séléku, ale i na zbytek muslimské populace. Tehdy se začal organizovat hromadný odsun muslimského obyvatelstva po celé Středoafrické republice, v tom se zaangažoval Čad,“ vysvětluje Bílý.

Když v červnu 2014 ze země odjížděl, v Bozoum byl prý už relativní klid, přestože se občas ozval nějaký výstřel. Na jejich sesterské misi v Bangui ale bylo například stále ještě několik tisíc lidí a na letišti bylo v té době ještě asi 90.000 uprchlíků.

Středoafrická republika se stala Vojtěchovou srdcovou záležitostí, stále spolupracuje se SIRIRI a do země se opět chystá letos v červnu. „Ten pobyt mi dal hrozně moc. Sáhnul jsem si na hranici svých vlastních možností, zažil jsem válku, to je tak velká zkušenost, že z toho budu čerpat celý život,“ uzavírá.

Vynucené sňatky, hladovění i znásilňování: Zajatkyně Boko Haram líčí roční peklo v rukou únosců