
Hanča a Tonča jsou doma: Bojím se usnout, aby svoboda nebyla jen sen!

Hanča a Tonča se vrátily ze zajetí zpět do Čech. Jejich rodiny pláčou štěstím a nemohou se nabažit pocitu, že už je po všem. Opak je ale pravdou. Psychologové se shodují – dívky si ještě hodně protrpí. Začlenění do společnosti nebude jednoduché a hrůzné vzpomínky je budou stále pronásledovat. Tonča například prohlásila, že se bojí i usnout – aby se náhodou neprobudila zpátky v zajetí a svoboda nebyla jen sen.
Antonie Chrástecká a Hana Humpálová jsou konečně doma. Jejich boj o přežití ale nekončí. Sice už nejsou držené proti své vůli, ale strašlivých vzpomínek se jen tak nezbaví. Psychologové se obávají, že to nejhorší teprve přijde.
Turecká média se domnívají, že zhoršující se zdravotní stav dívek napomohl k jejich vysvobození. Hana Humpálová je „v dobrém“ stavu. Alespoň ve srovnání se svou spoluzajatkyní Antonií Chrásteckou, která je silně podvyživená. „Já jsem viděl tu blondýnku a byl jsem zděšen. Zanechalo to na ní velké následky po fyzické stránce,“ řekl Andor Šándor, bývalý šéf vojenské rozvědky.
Na včerejším videu ale obě vypadaly relativně nadějně. Hanka se usmívala a hodně vyprávěla o životě v zajetí. Tonča byla zamlklejší, i její fyzický stav hovoří o tom, že celou věc asi prožívala mnohem hůř. Dokonce v jednu chvíli řekla, že se bojí usnout, aby nebyla svoboda jen hezkým snem.
Zatím není jasné, jak se únosci k dívkám chovali. Ví se, že je drželi zavřené v jedné místnosti. Dívky nesměly ven a slunce viděly po dlouhých dvou letech, až když došlo k jejich propuštění. „Cítila jsem se… ani nevím, jak to popsat… bylo to takové… jako kdybyste uviděli úplně nový svět a nový život a doufáte, že konečně budete moci začít žít jinak. Když jsem například viděla poprvé slunce nebo lidi, jak se usmívají, bylo to… je to taková základní normální věc, které si člověk běžně nevšimne,“ popisovala své pocity Hanka.
Pravděpodobně jedním z nejhorších momentů musel být pro dívky čas, kdy byly drženy odděleně. Pro přežití bylo nanejvýš nutné držet se přesvědčení, že jednou budou zachráněny. Jestli byla na dívkách páchana nějaká další zvěrsta, není známo. Pro jejich stav a uzdravení je to však velice důležité.
Odborníci se obávají, že dívkám nepomůže ani přátelské okolí. Samotné se musí nějak začlenit do společnosti a nikdo nemůže očekávat, že to bude snadné a půjde to hned. Jako největší problém jsou paradoxně vnímány rodiny obou dívek. Všichni členové jsou šťastní, že se Hanča s Tončou vrátily, ale nutně si musí uvědomit, že do Čech nepřijely stejné dívky, jaké zemi opouštěly. Prožité trauma se na nich muselo podepsat. Obě dvě dívky s největší pravděpodobností trpí posttraumatickou stresovou poruchou, i když se na venek zdají být šťastné. Porucha se může projevit kdykoliv a nedá se dopředu odhadnout, co a kdy ji spustí. Může to být zvuk, pohyb nebo i tvář člověka, která u dívek vyvolá bolestivou vzpomínku.
Dá se předpokládat, že dívky bude provázet spousta problémů, jako jsou poruchy spánku, noční můry a další. Sama Tonča v prvním rozhovoru řekla: „Nemůžu tomu uvěřit, bojím se usnout, protože bych se mohla probudit a celá tahle věc by byla jen sen.“ A tento pocit ji může pronásledovat až do konce života.
Něco takového člověka nepochybně poznamená na celý život. Vím, že se to nedá srovnávat, ale když jsem bydlela ještě u rodičů, tak nás jednou vykradli, když jsme spali. TO zjištění bylo tak hrozné, že jsem se několik týdnů bála usnout a když jsme si s manželem postavili vlastní dům, trvala jsem na zabezpečení GSM alarmem. Pokud byste vybírali, doporučuji přečíst - https://www.bezpecnydum.cz/bezpecnydum/2-Poradna/7-Vyber-a-druhy-alarmu