Světový chirurg Pomahač je v Česku: Jak jsem začal lidem vracet tvář

10. 12. 2014
11:56

Pro rady za ním chodí lékaři z celého světa, jeho transplantace obličeje vstoupily do dějin. Je hlavou špičkového oddělení v bostonské nemocnici, ale stačilo málo, a z Bohdana Pomahače (43), který nyní přijel do Česka, se nikdy ikona plastické chirurgie nestala. Proč? Dočtete se v exkluzivním rozhovoru pro Blesk.cz.

Vzpomenete si na první lékařské kroky v USA?

„Boston jsem si vybral jen kvůli tomu, že jsem tam byl jednou jako student. Pobral jsem v roce 1996 všechny dostupné studentské informace, v Polsku pak udělal vyrovnávací lékařské zkoušky a rozhodl se vyrazit do USA. Důležité bylo naučit se rozumět výzkumu, z něhož plastická chirurgie čerpá. Nakonec jsem měl štěstí, že jsem potkal doktora Erikssona (dodnes je Pomahačovým šéfem). On jako Švéd tehdy chápal, čím procházím.“

Podstoupil jste nějaké speciální školení?

„Funguje to tak, že se člověk přihlásí na celou řadu chirurgických postgraduálních programů a většinou vás někde přijmou. Jenže mě nikdo nevzal. Tohle moc lidí neví.“

Jak jste se tedy dostal k chirurgii?

„Poslal jsem asi padesát přihlášek do padesáti nemocnic, ale bez šance. Naštěstí nemocnice, kde pracuji, potřebovala navíc jednoho rezidenta. Byl jsem celkem dobrej, tak mi dali předběžnou šanci. Na rok. Hodně jsem pak na sobě pracoval a šlo to líp.“

Kde jste bydlel?

„Bylo to hrozný. (smích) Přijel jsem s rozpočtem, který jsem odvodil z českých stavů. Představoval jsem si, kolik utratím za jídlo, ubytování… Ale vše bylo jinak! Bydlení je tu nesmírně drahé, takže jsem přežíval jen tak tak. Bydlel jsem v bytě s pěti pokoji. Ve čtyřech z nich bydlely čínské rodiny. Měli jsme dohromady jednu koupelnu a kuchyň. První dva roky byly krušné, navíc znásobené tím, že jsem tu byl sám.“

Chtěl jste to někdy zabalit?

„Nikdy! Problémy byly spíše typu – co budu dělat, když se nedostanu na chirurgii, na plastickou chirurgii. Pokaždé jsem ale našel nějaké řešení.“

Po dvou letech přišel obrat k lepšímu…

„Ano. V době, kdy jsem se dostal na chirurgii. Konečně jsem si mohl pronajmout lepší byt.“

Pod vaším vedením byl poprvé v USA transplantován obličej. Měl jste obavy?

„To bylo šílené. Celé to natáčela televize ABC, která mapuje lidi čekající na transplantaci. Našli člověka pro transplantaci srdce, jenže ten při operaci zemřel. Shodou náhod se stal dárcem pro našeho člověka, který čekal na obličej.“

V čem to bylo tak hrozné?

„Problém byl v tom, že jsem na sobě měl neustále navěšené mikrofony, všude lítaly kamery. Nechtěl jsem to vnímat, ale byl na mě vyvinut obrovský tlak. Bylo třeba dělat velká nejistá rozhodnutí. Kdyby se něco nepovedlo, mohlo to dopadnout jako národní skandál v přímém přenosu. My jsme doufali, že víme, co děláme, minimalizovali jsme rizika, ale člověk nikdy neví, jak operace dopadne. Předtím to navíc nikdo nedělal.“

Je příprava na transplantaci dlouhá?

„Skládá se z prohlédnutí pacienta – musí být lékařsky a psychologicky připraven, mít dostatečné sociální zázemí a měl by si uvědomit dopad transplantace. Tento proces s různými dalšími vyšetřeními zabere týden, deset dní. Pak by se dal pacient zařadit na čekací listinu, ale v USA se ještě musíme ujistit, zda mají pacienti hrazené léky. Vyjednávání s pojišťovnami, aby k tomu došlo i po transplantaci, mnohdy trvá několik měsíců. To je hlavní faktor, proč příprava trvá tři i více měsíců.“

Kolik pacientů máte na čekací listině?

„Lidí, kteří by potřebovali transplantovat obličej, jsou stovky, možná tisíce. Ne víc. My však vybíráme jen ty, kteří mají extrémní deformace obličeje. Momentálně jsme transplantovali poslední dva, další dva budou snad na čekací listině brzy.“

Setkáváte se s lidmi, kteří mají znetvořený obličej. Nevadí vám to?

„Pomohl mi hlavně trénink, takže si to nějak neuvědomuju. Odprošťuju se od vnímání člověka jako osoby s tragickým osudem. Snažím se to brát spíš profesionálně, řekněme takovou matematickou analýzou.“

Přibližte nám, jak s pacienty komunikujete.

„Opakovaně s nimi mluvíme, ujišťujeme se, že všemu rozumí. V podstatě je kvízujeme. Chceme se ujistit, že opravdu četli souhlas k operaci. Ten má asi 30 stránek. Chce to čas. V současné době nejde pacienta operovat ihned po nehodě.“

Jaké jsou nejdůležitější faktory transplantace?

„Je to kontext celé techniky, která nemusí být jen pro transplantaci obličeje, ale může být aplikována na jakékoliv jiné části těla. Výzkum nám umožňuje objevovat různé zákonitosti, což je naprosto unikátní. Při způsobu komunikací dvou odlišných tkání (dárce a příjemce) dochází k neuvěřitelným imunologickým výměnám, které mohou pomoci statisícům i milionům lidí.“

Takže v budoucnu budou transplantace rozšířenější?

„Zatím je dopad hodně izolovaný, ale díky poznatkům, které z výzkumu máme, se časem posuneme hodně dopředu.“

Jak se vyrovnává rodina dárce s tím, že obličej jejich blízkého patří někomu jinému?

„Nemůžu na to odpovědět, protože jako chirurgové se s rodinami dárce nebavíme. V této fázi s nimi nepřijdu do styku. Po operaci jsem jich několik potkal, ale vždycky byly v přítomnosti našeho pacienta. Samozřejmě tam byly slzy a pláč. Je to strašně emotivní.“

Poznali někdy v pacientově obličeji svého zesnulého blízkého?

„Někteří objevili určité rysy, rodina pacienta si zase najde něco svého. Objektivně ale řeknu, že když si dáte fotky dárce a příjemce vedle sebe, je to úplně někdo jiný. Viděl jsem všechny.“

Takže nemůže dojít k tomu, že by byly obličeje dárce a pacienta stejné?

„Nefunguje to jako ve filmu Tváří v tvář s Travoltou a Cagem. Příjemci jsou natolik znetvoření, že v podstatě nikdy nedojde k duplikaci obličeje. I když se snažíme vše přišít na milimetry stejně.“

Je to bolestivý proces?

„Paradoxně ani ne. První dva dny se pacienti léčí silnými léky, potom už to jde.“

Kolik tato transplantace stojí?

„Spočítali jsme náklady čtyř z pěti operací a v průměru vyjde cena na 260 tisíc dolarů (cca 5,8 milionu korun). Zahrnuje to kompletní předoperační vyšetření, veškeré náročné testy, operaci, pooperační pobyt a tříměsíční léčbu včetně léků. Je v tom zahrnuta i celá řada výzkumných částí. Musíme brát v potaz, že jsme s touto technologií na začátku, v budoucnu půjde cena bezesporu dolů.“

Částku si hradí pacienti sami?

„Ne. Máme grant z ministerstva obrany, které vyhrazuje obrovskou sumu určitým oblastem výzkumu. Především se zaměřuje na úrazy v armádě. Z tohoto balíku jdou peníze na transplantace. Až tři měsíce po operaci má pacient nějakou spoluúčast na hrazení léků, jinak nic neplatí.“

Kde najdete vhodného adepta k transplantaci?

„Pacienti přijdou sami nebo je pošle lékař. Pak tu jsou ještě naši pacienti. Dohromady jsme viděli 50–55 pacientů, z nichž jsme vybrali asi 16, kteří by byli vhodní. Jeden z nich se po konzultacích rozhodl, že do toho nepůjde. Pět už jsme transplantovali, další čekají.“

Lidé si myslí, že jste milionář. Jste spokojen s ohodnocením své práce?

„Záleží, jak to člověk bere a s čím se srovnává. V porovnání s Evropou jsme tu placení o něco líp, ale zase více a déle pracujeme. Já si nestěžuju. Určitě najdete plastické chirurgy, kteří vydělají dvakrát, třikrát i pětkrát víc než já.“

Proč tedy netoužíte po vyšším platu?

„Nechci svoji práci měnit, baví mě. Vyhovuje mi kombinace výzkumu a klinické praxe. Nebavilo by mě odoperovat pacienty a pak jít zase domů. To je pro mě málo.“

Nejslavnější Pomahačovy operace

Charla Nash (2011)

V roce 2009 ji napadl kamarádčin šimpanz a odtrhl jí nos, rty, oční víčka, a navíc obě ruce. Po třech letech jí tým Bohdana Pomahače úspěšně transplantoval obličej, nové ruce ale musel krátce po operaci znovu odebrat.

Charle Nash zohavil obličej šimpanz. Pomahač se svým týmem jí vrátili vzhled, čich, chuť i radost žít

Mitch Hunter (2011)

Naboural do sloupu vysokého napětí a to mu spálilo obličej. Po deseti letech se dostal do péče Bohdana Pomahače a jeho týmu. Během operace trvající 14 hodin mu byly mj. nahrazena oční víčka, nos, rty i mimické svaly.

Mitch Hunter naboural do sloupu vysokého napětí a to mu spálilo obličej. Pomahač mu vrátil šanci na normální život.

Carmen Tarlet (2013)

Kvůli domácímu násilí se chtěla rozvést s manželem Herbem, ten se s tím ale nedokázal smířit. V roce 2007 ji zbil baseballovou pálkou a celou ji poleptal louhem. (Odsouzen byl na 30 let.) Loni jí dal Pomahač šanci na nový život.

Carmen Tarlet manžel poleptal louhem. I ona vděčí českému chirurgovi za nový obličej.

Dallas Wiens (2012)

Také jeho tvář utrpěla zásahem elektrického proudu. Z mnohahodinové operace měl strach, ale podstoupil ji kvůli své dcerce Scarlett. Ta ho pak před televizními kamerami láskyplně pohladila a řekla: „Tatínku, jsi krásný.“

Jsi krásný, tatínku, řekla Scarlett svému otci, který přišel o obličej po zásahu elektrickým proudem

vasco ( 10. prosince 2014 14:57 )

O.K. oprava:Češi.....s velkým......!!!už navždy-poučím se

lunatic ( 10. prosince 2014 14:56 )

Připomínám,že Nobelovu cenu obdržel již v roce 1993 i Jásir Arafat

lunatic ( 10. prosince 2014 14:53 )

... abyste..nikoliv aby jste - sám to NEZNÁM,nejsem totiž Čech

lunatic ( 10. prosince 2014 14:53 )

Navrhuji=pro lepší reprezentaci ,aby jste psal slovo Češi pouze s velkým Č,protože tak se píší příslušníci jakéhokoliv národa-přesně podle pravidel ČJ

ejvm1712 ( 10. prosince 2014 14:38 )

Konečně článek o skutečné celebritě. Není snad jednoho člověka,který by to nepotrdil. Chytrý,zručný a přitom skromný. Takový by měl dostat Nobelovu cenu!

Zobrazit celou diskusi
1080p 720p 360p
Další videa