Hrdiny byli obyčejní lidé, postavili se okupantům, vzpomíná Pavel Pravda na srpen 1968

Tehdejší student strojní průmyslovky bydlel na Vinohradech v centru města. Rachot tanků nad ránem ho stejně jako zbytek rodiny překvapil. „20. srpna přiletěla sestra z USA, měla tu mít svatební cestu. Hned jsme ji odváželi na americkou ambasádu,“ vzpomínal na první chvíle sovětské okupace.

Vyhrocené situace

Pak s malým ruským foťákem za pár korun proběhl největší ohniska konfliktů. „Rusové zablokovali mosty, všechny kontrolovali,“ líčil. V paměti má pan Pravda především hrdinství obyčejných lidí. „Kluci třeba skočili na tank a krumpáčem prorazili nádrž na naftu a zapálili ji. Lidé bojovali, krváceli a umírali,“ říká dnes.

Působení Pavla Pravdy nezůstalo nakonec skryto tehdejší policii. „Rok na to jsem fotil demonstrace, zatkli mě a vyhodili ze školy. Pak jsem mohl dělat jen řidiče,“ popsal svůj osud. číslo

Pražské jaro skončilo v srpnu

Pražské jaro, které vlastně začalo už na podzim roku 1967 a pokračovalo do 21. srpna 1968, mělo být změnou k lepšímu. Zrušení cenzury, uvolnění politických poměrů, ekonomické reformy. S tím vším invaze vojsk Varšavské smlouvy rázně zatočila.

Tváří těchto změn se stal tehdejší první tajemník KSČ Alexander Dubček. Ve straně neměl dostatečně silnou pozici, a tak se opíral i o veřejnost, což pomohlo v prosazování změn. Díky zrušení cenzury a vzniku různých politických uskupení měla veřejnost Dubčeka za demokrata.

Otázkou je, nakolik se s děním jenom vezl. Po invazi pod tlakem podepsal ostudný Moskevský protokol, kterým souhlasil s přítomností sovětských vojsk a byl uklizen do ústraní. Nakrátko se znovu zviditelnil po listopadu 1989. Zemřel při autonehodě u Humpolce v roce 1992.