Deset tajemství Palachova života: Museli ho přivazovat na špagát

1. Museli ho přivazovat na špagát

Jan Palach byl odmalička živé, neposedné dítě, o které se v útlém dětství staral většinou dědeček, který jeho hyperaktivitu krotil svérázným způsobem: malého Jena přivazoval na špagát jako kozu. Možná proto později jako dospělý muž prahl Palach tolik po svobodě a volnosti. Své matce v nemocnici po svém pokusu o sebeupálení řekl: „K životu potřebujeme prostor…“

2. Hrával si na husity

Palachův otec Josef Palach se snažil své oba syny vychovávat v duchu prvorepublikových a vlasteneckých tradic. Zvláště jim předával svou lásku k české historii. Ač byl vyznáním katolík (na rozdíl od své manželky evangeličky), jeho nejoblíbenější etapou v české historii bylo husitství. Jan Palach tento zájem přejal a v dětství se rád stylizoval do postavy Jana Husa, který se pro pravdu nechal upálit na hranici. Pamětníci z Palachova rodného města Všetat vzpomínají, že mladý Palach přišel až na otcovo zavolání „Jene Huse, nebo Jene Žižko!“ Náhlá smrt jeho otce v roce 1962 mladým Palachem hluboce otřásla.

3. Aby mohl studovat, vstoupila jeho matka do KSČ

Na začátku padesátých let museli Palachovi stejně jako většina živnostníků zavřít cukrárnu i s výrobnou cukrovinek, které byly tehdy vyhlášené. Otec Jana Palacha se pak musel živit jako dělník v podniku Mlýny a pekárny v Brandýse nad Labem a Palachova maminka Libuše rozená Kostomlatská nastoupila jako prodavačka do stánku Restaurací a jídelen na nádraží ve Všetatech. I přes tyto negativní zkušenosti s komunistickým režimem vstoupila Libuše Palachová v roce 1957 do strany. Důvod byl jediný – chtěla zajistit, aby její synové mohli v budoucnu studovat. Po invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 zamkla rozrušeného Jana v jeho pokoji z obav, aby neprovedl něco neuváženého. On však vylezl oknem a rozjel se stopem do Prahy. O upálení svého syna se Palachová dozvěděla cestou vlakem, když zahlédla jeho fotku v novinách, které si četl spolucestující na protějším sedadle.

4. Místní jej považovali za blázna

Lidé ze Všetat, kde Palach se svým rodiči a starším bratrem Jiřím vyrůstal, jej považovali za tichého blázna; překvapovalo je například, že chodí po obrubnících a přitom si zpívá. Jejich pozornosti neuniklo ani to, že si díky svým úsporám z brigád občas zašel do restaurace na oběd a sklenku vína.  Rád druhým líčil své vize, co všechno dokáže, až bude doktorem filozofie. Za to si od svého strýce, matčina bratra, vysloužil přezdívku Doktor Kecal.

5. Nedostal se na vysněnou školu

Po maturitě chtěl Jan Palach studovat historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ačkoliv přijímací zkoušky složil dobře, nebyl pro velký počet uchazečů přijat. Zapsal se proto ke studiu zemědělské ekonomie na Vysoké škole ekonomické. Přestože to nebyl jeho vysněný obor, strávil tu dva roky studia a složil šestnáct zkoušek. Jeho spolužák Pavel Bursa o něm řekl: „Učil se tak, aby věci poznával do hloubky, a ne proto, aby oslnil u zkoušek. Velmi rád pomáhal jiným ve studiu nebo při řešení věcí ve vztahu ke škole.“ Přesto se Palach dál zajímal o historii a sen studovat na filozofické fakultě ho neopustil. Zrealizovat se ho pokusil v roce 1968, kdy úspěšně vykonal zkoušky na FF UK a byl přijat do druhého ročníku obor dějepis – politická ekonomie.

6. Tajná láska

Od dětství se Jan Palach kamarádil s tělesně postiženou dcerou rodičových přátel Helenou Zahradníkovou, k níž ho pojil celoživotní ochranitelský vztah. Často jí pomáhal, držel ji za ruku a zpíval jí. Byli prý dokonce spolu tajně zasnoubení. Později spolu studovali na vysoké škole v Praze. Zahradníková se z lásky k Palachovi vyznala už v roce 1969.

7. Rád cestoval, ale emigrovat nechtěl

Dálky a cizí země svobodymilovného Palacha vždy lákaly, jenže měl smůlu, v době železné opony se hlavně na západ cestovat volně nemohlo. Tak alespoň jezdil na brigády do tehdejšího Sovětského svazu, navštívil několikrát Rusko a nejdál se dostal do sovětské Střední Asie, do Kazachstánu. Z posledního studentského zájezdu do Ruska se vrátil den před okupací Československa sovětskými vojsky. Na podzim po invazi odjel na sběr vína do Francie. K překvapení a radosti své matky se na rozdíl od tisíců mladých lidí, kteří v zahraničí zůstali, do své země vrátil.

8. Běžel jako hořící pochodeň a na Václaváku zanechal dopis

V dopise, který zanechal v aktovce v němž burcoval národ k odporu proti okupaci, mimo jiné stálo: „Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň.“ Existence zmíněné skupiny však nebyla nikdy prokázána, i když jeho čin zopakovali i další rebelové jako Jan Zajíc.

9. K popálenému Palachovu nesměla ani policie

Už několik hodin po Palachově sebeupálení byla klinika, kam byl hospitalizován, v obležení novinářů, kteří se domáhali informací o jeho zdravotním stavu. Vedoucí oddělení popálenin Jarmila Doležalová však rozhodla o uzavření kliniky a návštěvu povolila pouze Palachově matce a bratrovi Jiřímu. Ti se po návštěvě nervově zhroutili a museli být ošetřeni na psychiatrické klinice. Do pokoje k Palachovi nebyli vpuštěni ani vyšetřovatelé Veřejné bezpečnosti, kteří jej chtěli vyslýchat. Doležalové proto jen předali kotoučový magnetofon, na který se měly nahrávat případné Palachovy výpovědi. Z neznámých důvodů však tento přístroj nebyl nikdy použit. 17. ledna 1969 nahrála psychiatrička MUDr. Zdenka Kmuníčková na kazetový magnetofon krátký rozhovor s umírajícím Janem Palachem. Jedna z jeho posledních vět zněla: „Člověk musí bránit proti tomu zlu, na které právě stačí.“

10. Neměl klid ani po smrti

Pohřeb Jana Palacha 25. ledna 1969 se stal celonárodním protestem proti pokračující okupaci sovětskými vojsky. V říjnu 1973 však byly jeho ostatky tajně a bez souhlasu pozůstalých policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově v Palachově rodných Všetatech. Hrob byl ostře sledován komunistickou tajnou bezpečností a dokonce ani Palachův bratr Jiří neměl dovoleno položit na hrob kytičku. V roce 1990 se urna s popelem Jana Palacha vrátila na Olšanské hřbitovy.