Pravnučka Heydrichova atentátníka Kubiše: Jsem na něj hrdá!

*Jaký je váš příbuzenský vztah k Janu Kubišovi?  

 „Moje maminka a on byli bratranec a sestřenice z druhé linie. Takže Jan Kubiš byl můj prastrýc.“

*Kdy jste se o tom vztahu poprvé dozvěděla?

„Už jako malá holka. Celou rodinu mojí maminky, zatklo Gestapo a odvezli je do Terezína, mamince bylo tehdy třináct let. Nikdy moc nevyprávěla, co tam zažila a my jsme to respektovali, neptali jsme se ani na tu dobu. Ale moje babička mi řekla všechno.“

*Jak jste Jana Kubiše jako děvčátko viděla vy?

„On rodičů vím, že příběh prastrýce mne doslova uchvátil a fascinoval. Když jsme jezdili k babičce, to mi byly tak tři nebo čtyři roky, vlezla jsem k ní na klín a nechtěla pohádku, ale vyprávění o něm.“

*Takže to byl pohádkový příběh ze života.

„Ano, i když ne typicky holčičí. Ale byl a je v něm boj dobra se zlem, zločiny nepřátel i ta pověstná macecha. Když bylo totiž Janu Kubišovi šest let, zemřela mu maminka. Brzy poté se do domu přivdala Marie Dusíková a ta si přivedla svoje vlastní čtyři děti. Kvůli nim musel Jan Kubiš pryč a už se nikdy nevrátil.  Vychovávala ho jeho babička z matčiny strany.“

*Jak ho líčila vaše babička?

„Jako skromného kluka, který si nikdy na nic nestěžoval. A byl prý i velmi pěkný, to asi zdědil po své mamince Kristýně, to prý byla mimořádná krasavice. Děvčatům se Jan líbil, také proto, že nezkazil žádnou legraci.“

*Byla jste na něj už jako malá hrdá?

„Já jsem hrdá i teď. Ale máte pravdu, jako malá jsem měla tendenci se Janem Kubišem chlubit a doufala jsem, že kousek jeho hrdinství koluje i v mé krvi. Vzpomínám si, že mi jednou učitelka řekla, že bych to neměla tak hlasitě zmiňovat. Určitě to nemyslela zle, ale o atentátu na Heydricha se tehdy, za socialismu, moc nemluvilo.“

*Jak atentát hodnotíte vy osobně?

„Nechci, aby to vyznělo příliš pateticky, ale jsem přesvědčena, že čin jeho i ostatních parašutistů měl obrovský podíl na záchraně cti našeho národa. Ukázal, že si nenecháme všechno líbit a že hlavu skloněnou mít nebudeme. Uvědomuji si velmi dobře všechny následky atentátu, uvědomuji si kolik životů to stálo, kolik krutosti a bolesti museli zažít pozůstalí. Postihlo to i naši rodinu. Ale Jan Kubiš a jeho kamarádi udělali správný krok, i když cena byla vysoká.“

*A co reakce na atentát, se kterými jste se setkala?

„V devadesátých letech i později, ostatně i dnes, se na něj mnozí dívají hlavně optikou následků. Já tomu mohu lidsky rozumět, chápat to, ale osobně si myslím že čest a hrdost  národa jsou natolik vzácné hodnoty, že se za ně mnohdy musí bohužel citelně zaplatit. O to víc mě mrzí, když se vnímání atentátu obrací a vidím snahy konkrétních lidí postavit si na Janu Kubišovi politickou kariéru – třeba v okresním měřítku. To považuji za velmi nedůstojné.“

*Máte na Jana Kubiše něco na památku?

„Ne. Ale jako holka jsem si odněkud vystřihla jeho fotografii, dala si ji do knihy a mám ji dodnes. A také opatruji jeho vyznamenání. Dostal ho In memoriam 27. října 2008 - Kříž obrany státu. Převzala jsem ho v jeho zastoupení a té cti si budu vážit do konce života.“