Haló, volá Zeman: Neříkal jsem, že jsi prase, omlouval se Kalousek

é metody pro intenzifikaci vykořisťování. Pro tento účel není nic užitečnějšího než dělník, který křičí, „Do práce!" Tento dělník tak sám odhaluje, že není ničím víc než tažným koněm, soumarem vynakládajícím surovou, obecnou, lhostejnou, abstraktní energii, která se transformuje v utiskující moc, v kapitál, který si zase znovu žádá čerstvou krev od téhož soumara, aby vzniklo ještě více kapitálu. Tento proces vyžaduje ještě více práce, více svalového úsilí a tento nový kapitál pak potřebuje žít z životodárné krve a produkovat ještě více kapitálu, přičemž zintenzivňuje úsilí svých poskoků. Nelze ustavičně obnovovat kapitál, aniž by se v práce nemuseli zabíjet proletáři. Kapitál může existovat a přetrvávat jedině tak, že se neustále mění v ještě více kapitálu. Stejně jako širší reprodukce vykořisťování práce je naléhavou potřebou kapitálu zabíjet živou práci, aby se z ní stal kapitál, neboť jeho esencí je mrtvá práce. Právě ta jej pohání. Musí vršit mrtvoly a hory předmětů, které se nedají použít k ničemu jinému než k ničení, jež je koneckonců jen dvojitým způsobem akumulace mrtvé práce. Kapitál nemůže dělat nic jiného, než se množit s využitím práce, jejím akumulováním coby mrtvé práce, a zvláště s využitím užitečných idiotů, kteří si práci idolizují a křičí: „Ať žije práce!"... Tento pekelný kruh může rozetnout jedině diktatura proti kapitálu a jeho společnosti námezdního otroctví.

Někteří lidé tvrdí, že je to něco jiného, když podobné řeči vede námezdní otrok, dělník. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Když chudý a ubohý dělník oslavuje práci, zrazuje svoji třídu, zříká se jejích bezprostředních i historických zájmů, a ta se pak nedokáže ustavit jako proletářská třída proti kapitálu. Přísně řečeno, jedná se o užitečného idiota, který dál udržuje a rozvíjí práci a který - nehledě na své vlastní úmysly - objektivně přispívá k rozvoji a intenzifikaci vykořisťování celého proletariátu. Pro kapitál je velmi důležité, aby dělník pěl chválu na klady práce, protože jako idiot je ještě užitečnější při přesvědčování ostatních dělníků, aby se poddali práci a vykořisťování. Z hlediska třídního boje tak nepochybně stojí na straně kapitálu. Poněvadž objektivně jedná ve prospěch zvyšování poměru nadhodnoty ku variabilnímu kapitálu (a tak se staví proti bezprostředním zájmům dělnické třídy v boji proti míře vykořisťování), globálně brání odcizenou práci, samotný základ této společnosti vykořisťování člověka člověkem; a tím se staví proti historickým zájmům proletariátu. Podobné řeči tedy zůstávají v podstatě buržoazními, a to nikoli jen proto, že slouží kapitálu, ale také proto, že je pronáší kapitál, byť vycházejí z úst nějakého prostředníka. Ve svém procesu celosvětové industrializace, v rozmnožování pro něj charakteristického bohatství a chudoby, kapitál sám stále více rozvíjí technické prostředky, které jeho otroky přimějí pracovat, které jim umožní zvýšit produkci, zanechat za sebou vlastní život v podobě věcí, jež jsou koneckonců jejich ne-majetkem, odcizeným světem věcí, které stojí proti nim, vykořisťují je a utiskují. Nové metody, nové stroje, účelná hudba, šplhání po stranickém žebříčku, odborářské a politické proslovy, kontrola nad časem a pohybem, kariérní postup v odborech, „ať žije práce" (dokonce, i když to provolávají sami dělníci!)... to všechno značí jen jedno: vše pro větší a lepší vykořisťování. Kapitál se zdokonaluje a zdokonaluje i sv

Tady je právě velký problém k vysvětlení který není v rámci tvého debilního pidimozečku řešitelný. Ale zkusíme to: Komunismus jako reálné hnutí a říkám-li komunistické hnutí, nemám na mysli soubor levičáckých (leninistických či anarchistických) partají a federací ani jen ultralevičáckých (tak či onak komunistických nebo anarchokomunistických) skupin a organizací. Hovořím o každodenním viditelném i neviditelném, uvědomělém i neuvědomělém odporu miliard proletářů a proletářek, kterým se bouří proti podmínkám své existence v kapitalistickém systému. Tento odpor není vyvoláván žádnými idejemi a povětšinou se za žádné ideje a pod prapory nějakých ideologií ani nevede. Vyvolávají jej právě podmínky naší existence. Hodím-li se marod, abych nemusel do práce, jsem jeho součástí stejně jako stávkující pražští tramvajáci nebo argentinský proletariát, který povstal proti bídě, protože se rovněž snažím redukovat míru svého vykořisťování a kontroly nad mým životem - a tak napadám valorizační proces kapitálu. Čím více se společnost rozpadá, tím více ve svých médiích velebí práci. Vskutku není nikterak vzácné, vidíme-li hlavy států, odboráře..., jak věnují spoustu svého času v médiích tématu práce. Vysvětlují nám, že „práce je nezbytná", že se „musíme stát tvrdě pracujícím národem", že „bez práce nemůžeme žít", že „je třeba zvýšit produktivitu", „přebudovat zemi" (či zvýšit její konkurenceschopnost...) atd. Kromě toho ti, kdo pronášejí podobné řeči, jsou obvykle ti, kdo nepracují. Předně proto, že v zásadě společenská pravidla zakazují chválit sám sebe. Zadruhé, kdyby takové řeči vedl dělník, bylo by to, jako by chtěl vytvářet a zdokonalovat mučící nástroj (práce jsou muka!), jenž na něj aplikuje jeho vlastní mučitel. A konečně, tento typ proslovů koresponduje s potřebou kapitálu udržet proletáře v postavení pouhých dělníků, živících se prací, potících ze sebe nadhodnotu a zbytek svých „životů" věnujících obnově své pracovní síly..., aby mohli dál pracovat.