Děti Václava Kočky mladšího čtyři roky po jeho smrti: Tátova vraha bychom uškrtili!

Co pro vás tento den znamená?

Edita: „Je to srdeční záležitost, je to stále těžké. Dnes se obzvlášť vzpomínky derou na povrch.“

Václav: „Nejde to jen tak vymazat z paměti. Vybavuje se mi to každý den.“

Co jste v ten večer před čtyřmi lety dělali?

Edita: „Byla jsem doma. Vzbudila mě máma, že jí volala babička, že se něco stalo. Jeli jsme hned na místo, aniž bychom věděli, co se událo.“

Václav: „Já jsem byl přímo tam a všechno jsem viděl. Volal jsem babičce a ani jsem nebyl schopný říct, co se stalo. Nedocházelo mi, že už tátu nikdy neuvidím.“

Jak byste popsal to, co se tam tehdy odehrálo?

Václav: „Viděl jsem, jak Ďuričko vystřelil a pak jak táta leží na zemi. Nevěděl jsem, co dělat.“

Oba jste byli u soudu s Ďuričkem. Jaký jste měli pocit, když jste viděli vraha svého táty?

Edita: „Šel z něj strach.“

Václav: „Kdybych mohl, tak bych ho hned na místě uškrtil.“

Co byste mu vzkázali?

Edita: „Nic. Tátu by nám to stejně nevrátilo.“

Václav: „Je toho tolik. Vzal nám tátu, kterého už nikdy mít nebudeme.“

Jak často chodíte na hřbitov?

Oba: „Každý den.“

Přineslo vám někdy příjmení Kočka, Kočková nějaké nepříjemnosti?

Václav: „Často se setkáváme s otázkami typu: Tobě zastřelili tátu? Většinou jsou to negativní reakce. Několikrát jsme si vyslechli, že jsme mafiáni.“

Váš děda Václav se dal přednedávnem slyšet, že by z vás chtěl mít svého nástupce, co se týče matějské pouti, je to tak?

Václav: „Je to tak. Jdu v jeho šlépějích. Odmala jsem k tomu vedený. Uvidíme, jak to dopadne…“

Jaké odškodnění jste za smrt otce dostali?

Edita: „Já, bratr Václav a bratr David jsme každý za to dostali dvě stě tisíc korun. To je za smrt člověka dost směšné.“